Poselství z imaginace (3)

notes-slune_500

2.11.2014 je neděle, mám volno, zkrášluju si obydlí – luxuju, myju okno a mám dost příjemného času na další cestu do světa imaginace. Ve všední dny nemám šanci – nejsem ranní ptáče, ráno jen tak tak stíhám bez snídaně vyběhnout do práce; večer po návratu domů kdybych si uvolněně lehla, rychle usnu. Natož kdybych si pustila vhodnou hudbu.

Jaká by to mohla být a proč si do imaginace pouštět hudbu? Jde to i bez hudby a některá hudba v pozadí hlasu, který odříkává instrukce, může být dokonce rušivá. Klidná hudba na druhou stranu může hodně pomoci úvodnímu uvolnění, pokud ho člověk nedosahuje snadno nebo pokud toho dne je zahlcen vířícími myšlenkami a chce relaxovat. Na cesty do různých světů, do jiné reality, šamani používají bubny nikoli jako hudební doprovod, ale jako prostředek k uvedení do transu. I vzpomněla jsem si, že jsem hrdou majitelkou několika přepálených disků s nahrávkami afrických bubeníků. Pustím si africké bubny. Začnu se z podzemního lesa vracet, až skončí poslední nahrávka. Aspoň budu mít jasný bod, pokyn k návratu.

A tak se také stalo – během imaginace jsem vnímala, kdy začíná další bubnovací číslo. Když doznělo poslední, vrátila jsem se. Co se odehrálo tentokrát? Sestoupila jsem na palouček s nevyhraněným záměrem setkat se prostě s nějakým zvířetem. Pomalu jsem se rozhlížela a uvědomovala si, že je mnohem těžší vstoupit do imaginace sám, bez instrukcí, bez nahrávky nebo lépe bez druha, který by relaxaci řídil – říkal nebo četl klidným hlasem instrukce. Ten by v jednu chvíli ohlásil:

„Rozhlížíte se kolem sebe … vidíte stromy … zadíváte se na kraj lesa, popojdete k němu … možná slyšíte nějaké zvuky, které odtamtud přicházejí … podíváte se tam a z lesa na palouk právě vychází zvíře.“

A je už individuální, jaké zvíře by kdo uviděl, co by pak společně zažili nebo co by mu zvíře vyprávělo, ukázalo, nabídlo, kam by spolu šli. Stejné je to samozřejmě i bez instrukcí, ale někdy může déle trvat, než se člověk přestane plácat na louce a řekne si, že už by teda nějaké zvíře mohlo přijít. Příliš dlouho se volně plácat není žádoucí, soustředění na záměr má pak u mne tendenci se zeslabit a mohla bych usnout. Když je člověk sám, jasný pokyn v jasnou chvíli prostě chybí. To jsem si na kraji lesa uvědomila a začala jsem soustředěně hledět do stromoví a zacíleněji očekávat, že z něj vyjde zvíře. Něco velikánského probleskovalo mezi stromy a blížilo se. Snad dinosaurus?! napadlo mě. Pořád nebylo vidět, co to je, asi protože jsem se obtížně soustředila na svůj záměr, nevím.

Jakmile z lesa vyšla slonice se slůnětem, už jsem neměla žádné potíže imaginovat, žádné odlítávání do spánku nebo dekoncentrace. A zase se stalo něco, co bych opravdu nečekala. Ani téma ani provedení. Už si zvykám, že vnitřní svět je obrazový a vyjadřuje se obrazně, ovšem ve své vlastní realitě to ukazuje doslovně. Jako ve snech. Všechny (moje) imaginace jsou velmi intimní zážitky, ale tihle sloni … nejintimnější. Ujetý. Snad to ani není ke sdělování. Kdyby mi to vyprávěl někdo jiný, zbystřila bych od té doby vždy v jeho přítomnosti, protože by mi připadal jednak bezhraniční, když vypráví takové intimnosti, jednak podezřele esoterický. I když co znamená esoterický – znamená to z vnitřního světa. A kde jinde potkáte v podzemním lese slony! Takže to sedí, vše v pořádku, nebojte se mě.

Už je jasné, proč přišli právě chobotnatci. Nebo napřed přišli chobotnatci a následkem toho jim moje imaginace přiřkla činnost, na kterou se hodí chobot? No, mně se to fakt nechce psát; proto pořád chodím kolem horké kaše. Jednak se stydím a jednak když si sebe představím na místě čtenáře, poklepala bych si na čelo a utekla bych odtud. Je to ujetý a je a je. Achjo, no tak dobře. Proč ti sloni těmi choboty radši neudělali něco nepřekvapivého?!

Tak rychle: Slonice mi chobotem vyčistila dělohu a slůně pak malým chobotem vaječníky. Proto asi přišli oba. A zřejmě i jako symbol ženskosti a dítěte. Nebylo v tom vůbec nic erotického, byl to léčivý zákrok. Pro zdravé tělo, dobrý průběh menstruace a funkci ženských orgánů, no. A my už víme, jakou funkci mají sloní choboty ve vnitřním světě :-) a že jedna z činností zvířecích průvodců je podpora tělesného zdraví. Byť jako projev duševního zdraví všechny ty imaginace třeba nepůsobí, já je považuju za dobrý způsob sebepodpory, duševní práce a rozvoje fantazie.

Když se chobotové smejčení dělo, viděla jsem celý průběh jakoby zevnitř, i když schématicky – nebyla to žádná reálná děloha, žádné prokrvené stěny, tkáně a tak. Byla to ilustrační schématická představa vnitřních orgánů. Tož jsem zvědavá na průběh nejbližší menstruace. Dnes jsem evidentně měla uklízecí a luxovací den, jak vně, tak uvnitř.

Slonice mi řekla své jméno – Rášasí nebo Rádžasí. Hned mi naskočilo: „Nojó, to si vymýšlím sama podle vlčice Rákšasí z Knihy džunglí, jiné jméno pro slonici mě nenapadlo!“ Ona na to, že není Rákšasí, ale Rádžasí. Stejně mi to připadalo pochybné: „Nojó, slovo rádža přece existuje, tak jsem si to jméno nějak vyvzpomněla.“ Slůně se jmenuje Míbul. To mi neříkalo nic, tak jsem sklapla.

Později jsem trochu pátrala po internetu a našla slovo rádžasí ve verši 17.2 Bhagavadgíty. Znamená to (asi?) vliv, ovládání. Koneckonců slovo rádža znamená vládce. Ty verše pojednávají o způsobech víry. Co znamená Míbul, nevím, jen jsem zjistila, že existují lidé jménem Meebull. Na mě dělá jméno slůněte Míbul dojem, že by mohlo znamenat Můj chlapeček.

Na shledanou v dalších imaginacích a nezapomeňte na choboty.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY: 

Poselství z imaginace (1)

Poselství z imaginace (2)

Druhý říjnový

VÍKEND

draci1-500

Velká pardubická. A drakiáda. Drakiádu míváme u kamarádů první říjnový víkend, leč letos druhý. Docela teplo bylo. Jen večer u ohně nám trochu zapršelo do masa, párků a klobásek.

Aniž bychom se domlouvali, všichni jsme měli draky z igelitu. Ani jednoho papírového. Já recyklovala modrý igelit (prodává se pod krycím názvem pytel na odpadky) ze svého loňského nelétavého prototypu a letos se přidržela osvědčené konstrukce. Té, která mi před pár lety uletěla a dosud visí opodál na stromě. Letos mi drak létal, hurá, ale jen když se s ním běželo, a to jsem podnikla jen jednou. Nebyl totiž vůbec vítr. Jen dvakrát na pár minut zafoukal a draci se radostně vznesli.

Nejlíp lítaly vysoké obdélníky – například ten oranžový na horním obrázku. Dvě tyčky svislé, mezi nimi obdélník igelitu a po stranách trojúhelníková křidýlka. Jakto, že jim to tak lítá? Právě tenhle typ jsem zkoušela loni a nic. Měla jsem tlustší tyčky. A kratší. A bez křídel. Tak příště.

draci2-500

Neuvěřitelná byla pyramida z brček. A lítala. No, nechtěla bych ji vyrábět.

V sobotu draci a v neděli koně. Nachomýtla jsem se u rodičů, takže jsme mohli pokračovat v tradici společného sledování Velké pardubické v televizi. Vždycky si přitom vzpomenu na anglického koníčka. Největší propad nálady se mi stane, když je veselo, rozjařeno – a najednou do toho špatná zpráva. A to bylo tehdy v roce 1982. Fandila jsem Sagarovi, ten se mi líbil a rok předtím vyhrál. Startovalo hodně koní, i zahraniční. Rusákům jsme samozřejmě nefandili. Ještě pardubickou, to tak! Nic mít nebudete.

Na startu byl jeden anglický koníček, ten se mi moc líbil, předváděl veselé kousky, hrabal nožkou a panovala dobrá nálada. A najednou byl mrtvej. Bylo to hrozný. Bylo mi sedm. Celej život, kdykoli si na to vzpomenu, chce se mi brečet. Moje máma si ho taky dobře pamatuje. Říkala, že ten Angličan, starší pán, tam pak plakal. Tak jsem si letos řekla, že si o koníčkovi najdu co nejvíc, aby nebyl taková ideální tklivá tragédie a aby mi zreálněl.

Jmenoval se Pahang a jeho žokejovi Georgi Saundersovi bylo 61 let. Překvapilo mě, že bych to všechno nezjistila, nebýt podrobných informací o ročnících Velké pardubické v angličtině. Vadí mi, když čtu tabulky, kolikrát kdo vyhrál, ale nedočtu se v nich, kolikrát tam kdo umřel nebo se zranil. Na wikipedii zranění jsou, ale není u všech patrné, zda smrtelná. Nakonec jsem přece našla slušně podrobné stránky o jednotlivých ročnících závodu.

Následujícího roku, 1983, zase vyhrál Sagar, tak to bylo dobrý – na stránkách Dostihového spoluku Pardubice je jeho foto a o něm. Narodil se ve stejném roce jako já! A jeho mladší bratr se neprobral z narkózy při kastraci. No nazdar. Ještě že nemám mladšího bratra.

Můj táta mi někdy v těch letech vyrobil koníky a pořádali jsme dostihy. Byli to malí koníci ze smrkového dřeva – možná je někde mám – tak 8 cm velcí, na podstavečku, aby se dali použít jako hrací figurky. Hřívu a ocas měli z nití. Měli jsme Sagara, ryzáka s lysinou, Gastičku, ta byla žemlová (nejela Velkou, ale jiný dostih a líbila se nám; na internetu dohledat nelze), pak jednoho grošáka, už nevím, jak se jmenoval, a další koně různých barev i pozic. K nim táta vyrobil malinké žokeje , co se dali na koníky posadit. Každý měl jiný dres. No měl to vymakaný!

Udělal i různé překážky a jeli jsme dostihy! Házelo se kostkou a koně se posunovali jako v člobrdu, znáte to. Jak to bylo s překážkami, si moc nevzpomínám – asi když kůň najel na políčko s překážkou, musel jedno kolo vynechat. Taxis zabíral nejvíce políček, samozřejmě, proutěné překážky jen jedno. Měli jsme i ošidnou Irskou lavici, Zahrádky a Vodní příkop. Paráda. Myslím, že jsme před dostihem uzavírali i sázky. Předtím jsme jezdívali po bytě závody s modely historických autíček a později táta vyrobil celé námořní flotily včetně mateřské letadlové lodi a hráli jsme námořní bitvy – když byly lodě na dostřel – různé lodě měly různý dostřel – hodilo se kostkou. Na mateřskou letadlovou musela padnout šestka, aby dostala zásah, a k vyřazení z boje bylo nutno více zásahů. Kdežto malé mrštné torpédoborce člověk vyřídil, když padla čtyřka a víc, myslím.

Rok 1984 byl divný. Sagar se v srpnu zranil a přestal závodit. Pardubickou dojeli jen čtyři koně. A vyhrál Erot, co už loni otravoval na 3. místě. Ruskej kůň. Toho roku na Taxisově příkopu spadlo hodně koní a (nejméně) dva museli utratit. Nikdy jsem nechápala, proč zabijou koně, když si zlomí nohu. Nebo obratel. Člověka přece vyléčej! U člověka zlomenina není tak vážná, ne? Ještě že jsem si jako dítě nic nezlomila. Když mi bylo devět – aha, toho léta, co se zranil i Sagar – rozsekla jsem si nohu a vezli mě džípem na šití do Jablonce, pamatuju si, že jsem se bála. Ne toho, že mám díru v noze, ale těch doktorů. Že mi kdovíco udělají! Beztak jim moc nevěřím ani dnes.

Dočetla jsem se, že sovětský jezdec Chusej Kasajev, než výprava odjela, chodil každý den k Taxisu truchlit nad ztrátou svého koně. Prostě blbej rok. Tentýž jezdec startoval i v dalším ročníku dostihu. Erot také zase přijel, na Taxisu ztratil jezdce a naši vyhráli. To se tak dozvíme – hurá, vyhráli jsme. Ale že kůň, který doběhl na třetím místě, za dva dny zemřel na vyčerpání a selhání jater a ledvin, to už nám nikdo neřekl. Jen se oslavuje. Pche. Ale takoví koně neupadnou v zapomenutí.

Závěr dostihu v roce 1986 si pamatuju dobře. Byla to senzace. Protože ruský Erot jel pro druhé místo, já mu ho vůbec nepřála a on těsně před cílem padl na poslední proutěné překážce a už dál nemoh! Druhé místo obsadil jiný sovětský kůň, v sedle s Chusejem Kasajevem. Dojelo šest koní, jako rok předtím. No a další roky si už nepamatuju – Rusové moc nejezdili a vyhrával Železník.

I letos si na Taxisově příkopu jeden kůň zlomil vaz. Jak tak čtu tabulku zraněných a mrtvých koní, říkám si, jestli by ten Taxisův příkop nemohli ještě znovu upravit. Nebo spíš povinně plánovat nebo vylosovat, kde kdo bude přes něj skákat, aby všichni neskákali přes sebe. Jako to plánovali tehdy na 100. ročníku, když startovalo nejvíc koní. Nebo nevim. Zdá se mi zbytečné, aby takhle umírali koně. A o zraněných žokejích se také nedovíme? Jakmile proběhne cílovou rovinkou vítěz, informace končí? Už se jen jásá? Mě třeba zajímá, jestli jsou v pořádku – když už jsem viděla, že spadli a zůstali ležet. O některých sportovcích se informace podávají, o jiných ne? Copak divák nechce příběh? Divák přece nechce vidět jen desetiminutový závod, chce příběhy kolem toho, příběhy účastníků.

Hlavně si nikdy nesmím zlomit nohu.

 

 

Mám na to autorská práva?

VÝSTŘIŽKY Z ČASOPISU V KOLÁŽI

intelcatual_500

A už jsem narazila. Co myslíte – může člověk veřejně nabídnout koláž, kterou sestavil z časopisových fotografií? Někdo je jejich autorem. Nebo je majitelem autorských práv firma, pro kterou je reklamní fotka udělaná. A můžu já několik let staré výstřižky použít? Je to moje?

Většinou se obejdu bez „cizích“ podkladů, například na výrobu různých pozvánek v práci používám často svoje vlastní fotografie, ne kradené z internetu. Do svých loňských notýsků jsem lepila kousky balicích papírů, účtenek, jízdenek, útržků z časopisů. A teď přichází chvíle zúročení těchto malých obrázků – nafotit je přes celý snímek a použít např. jako centrální námět na tašku. Kdo by odolal :)

Pokud jde o neidentifikovatelné (létající) útržky, je to jistě v pořádku. Ale fotka výše je dost identifikovatelná, byť nyní ve tvaru kočky. Tak co s tím?

bear_spirit_plus-pozadi_m-500

Třikrát sláva medvědu.

– Mohu vůbec použít jen tak tuto větu ve veřejném médiu, aniž bych citovala autora? Je to stejné jako s koláží? Ideální je samozřejmě využívat díla, jejichž autorská práva už propadla. Hm a která to jsou a která ne? Rozhoduje stáří? Teď se tolik plaší s autorskými právy … nojo jenže při použití ve veřejném prostoru a ještě ke všemu za účelem zpeněžení, to už není na mávnutí rukou. Nebo je? Já jsem byla při psaní diplomky a všech seminárních a vědeckých prací superpoctivá.

Útržek ve tvaru medvěda je v pořádku, nelze rozpoznat původní fotografii. A ani já si už nepamatuju, co to bylo zač, než jsem tužkou dodala medvědovi jeho rysy. Včera mě napadl název „Duch medvěda“ čili „Bear Spirit.“ Pro pozadí jsem vyfotila a upravila smrk. Zdálo se mi blbý, aby Duch medvěda visel ve vzduchoprázdnu, obtesán bílou plochou.

Výsledek je pro mě trochu rozpačitý. Neumím posoudit, jestli je to kýč, blbost, anebo jestli to jde jako jedna možnost z mnoha nápadů. Nemám ale při pohledu na něj pocit „To je ono!“ Na druhou stranu jsem spokojená, že jsem se zas trochu technicky zdokonalila v počítačových úpravách obrázků / fotek.

Jak vám to připadá?

Vzor: Bleší trh

vzor_blecha_puvodni_500

Jaké krásné zvířátko použít jako vzor na ložní prádlo? Blechu. Proč by se jinak říkalo „Dobrou noc, pytel blech na pomoc!“

Je to ale kruté přání! Stačí blecha jedna a prožijete noc nervózní, vycukaní, nešťastní. Mně se to stalo jen jednou v životě. Jedna blecha. Hrozný to bylo. A to jsme na ni byli dva. Tak mě ta událost tenkrát zaujala, že jsem na ni sepsala píseň. A k ní obrázky. Tohle tady jsou dva základní: blecha kreslená mnou, jak si ji představuju, že se směje svým hostitelům, a blecha přírodovědecky pojatá, s popisky.

A teď ve svém nadšení ze sestavování vzorů nekonečných možností, jsem angažovala i tyto dva své obrázky blech. Zatím mi vycházejí nudné předpisové bleší rozestupy a to je na mě moc velkej řád. Na mě, která nemá doma ani pravítko, protože ho při kreslení ani psaní ani měření zásadně nepoužívám. Ale myslím, že pro blechy jsou rozestupy v cajku, protože ony mají rády řád a přesnost. Já myslím, že jo. Mám dojem, že ony se rády pyšní čísly – tím, kolikanásobně vyskočí do výšky a jak velký náklad utáhnou.

vzor_blecha_dlazky_zrc_500

Možná ještě buďme rádi za blechy. To komáři, ti i pískají a znervózňují ještě víc. Můžeme si gratulovat, že blechy nepískají. Zlatý blechy!

vzor_blecha_dlazky_zrc_okr_500

I holčičky si jistě zamilují v posteli blešky, narůžovělé jako bleší kousnutí, a už nebudou chtít spát se sladkými plyšáčky.

vzor_blecha_ruzovky_500

A možná i Ratka si dá říct, když na blechy použiju aplikaci „fraktál.“ Stačí zmáčknout tlačítko. Nevím, proč se na fraktálním obrázku v sousedství největších blech vytvořilo bílé místo, ale nevadí, to mě neznervózňuje, snad je to podstatou fraktálu (my, co nemáme doma pravítko, stejně nevíme, co to je fraktál, ale umíme zmáčknout tlačítko) :

vzor_blecha_m_fraktal_500

Dokonce existují názvy obcí odvozené od blech – mně se vybavuje Blešno u Hradce Králové. Jednou jsem tam jako osmnáctiletá přesedala. Tedy ne že by bylo Blešno dopravní uzel; přesedala jsem tam během nezapomenutelné autostopařské soutěže. A vyhrála jsem, se svým skvělým společníkem. Stopovali jsme spolu a v cíli se ukázalo, že nikdo jiný se soutěže nezúčastnil, ostatní radši jeli trabantem. My s ním nakonec také jeli, v poslední fázi autostopu, a byli jsme dost rádi, že sedíme ostatním na klíně a boucháme se do hlavy o strop. Lepší než jít pěšky zbytek cesty, kde už žádná jiná stopuschopná auta nejela.

Na závěr doporučuji báseň „Veška a bleška“ a hlavně píseň Karla Plíhala „O blechách a tak.“Ještě jsem četla kdysi u tetičky povídku o bleším cirkuse a jeho majiteli, který živil svého blešáka vlastní krví; bylo to ve stejné knize jako povídka o Peregrinovi (možná to byla jedna a ta samá povídka?) – nemohu si vzpomenout, kdo je autor, nevíte?

A nakonec pro milovníky tělesných orgánů zařazuji legendu k přírodozpytnému obrázku blechy.

SCHÉMA TĚLA A ÚSTROJÍ BLECH:

1 TYKADLO

2 OKO

3 ČELISTNÍ MAKADLO

4 KUSADLA A PYSKOVÁ MAKADLA

5,6 ČELISTI

7 NERVOVÝ ŽEBŘÍČEK

8 ZAŽÍVACÍ TRUBICE

9 ŽALUDEK

10 POHLAVNÍ ORGÁNY

11 ŘITNÍ OTVOR

 

 

Vej(kono)ce a kuře

Hledám motiv, který by se hodil na plošný vzor, když tu nalézám v počítači ofocený otisk svého palce. Již před sedmi lety pořízen a mihnuv se blogem, bylo o něm řečeno v komentářích, že by se mohl domalovat a dál použít.

Vážení přátelé a je to tady! Po sedmi letech je tu velikonoční kuře:

vzor_otisk-ptaci_500

Dala bych sem fotku svých letošních vajec, vícebarevných, zdobených voskem, ale zvěčnila jsem je foťákem svých kamarádů a fotka zůstala v něm. Vejce už si rozebrali koledníčci. Snad ne později naž za sedm let se tu mé kraslice ukážou v plné kráse. Velikonoční kýč muší bejt. Tak spokojené velikonoce a dobrou chuť.

vzor_otisk-ptaci_zrni_500

 

 

Zoofotohádanka

Začala jsem psát o ZOO a vyvinuly se z toho vzpomínky na roztodivné pokrývky hlavy, takže k nim přidám staré fotky a nechám ten článek na jindy. Až ho budete číst, pochopíte, kdo jsem, a politujete ubohé dítko, dost možná i smíchy zapláčete, až uvidíte, co musela jeho malá hlavička vydržet – všechny protesty byly marny.

Fotohádanka – kdo tady visí za ptáka:

zoo_hadanka_051

Strom kočičích přání

DNES POSLEDNÍ MOŽNOST!

Už několikátý rok dostávají kočky z útulků dárky – od nás, od vás. Dneska je poslední den; všechny přihlášené kočky už dostaly „dárek“, ale ještě je možné jim přispět na žrádlo – jednotlivé kočce dle vlastního výběru.

Ona se vám pak ozve mailem a poděkuje a možná pošle i fotku.

Tento dobrý nápad, pěkně propracovaný a zdokumentovaný, nám zprostředkovávají stránky Kočičí přání cz.

Je to můj oblíbený způsob charity. Vánoční.

 

Pocit že jsem oceán

VODNÍ STVOŘENÍ

Ležím. Objímám. Najednou se cítím jako voda, jako mořská hladina, oceán. V mé pěnivé náruči spočívá delfín omýván vlnkami, mnou, prsty… On mě hřeje. A usmívá se. Ve slunečném zálivu.

A támhle na břehu vidím ostroh s trávou. Přichází myšlenka:

Život se vyvinul ve vodě? Takže organismy žijící ve vodě jsou možná ty, co potřebují víc objímání. Permanentní objetí. Jako mimina. Prenatální. Sevření tlakem vody. Kdežto organismy, které z vody vyšly, udělaly odvážný krok – na vzduch, separovaly se od matky jako děti když dospívají; postavily se na vlastní nohy. Nebo šly od matky na vzduch jako při porodu, šly k otci – vzduchu, jenž nehýčká a spíš vybízí, fouká do tváří? Stále jsou spjaty s matkou zemí, jsou s ní dál navěky všechny spolem propojeny nohama, ale jen dole, jen základem. Větší částí těla se jí nedotýkají, natož aby jí byly obklopeny, obejmuty. Matka už je konejšivě nekolébá, to by je udržovalo ve spárech věčného dětství. Jen ve smrti, pohřbené, navrácené, jsou zpět v matčině náručí.

Nevděčná role matek… :-)

Nejsem matka.

Jsem vlnka, družka veselého delfína.

Ne Malá mořská víla, ne Rusalka. Ne tragédie.