UŽ HO ZNÁTE…
Osobní řetízkový náramek vznikl před třemi roky.
Začínal takhle
Viz předešlý článek a komentáře. A královna na některé ženy zvenčí může dělat dojem mrchy… To je jejich věc.
Opět nádraží Podbaba. Jedu na prázdniny.
To byl „poznatek dne“ a dvě sestry.
Co byste řekli, že mají v bublinách, hlavách a srdcích postavy na obrázku?
.
Vyšla jsem z chladivého domu. V devět ráno se asfalt už roztékal. Je neděle 5. července, nejvyhřátější den roku.
Cestou jsem nakopla čmeláka. Nebyl to akt násilí, ale dobrý skutek. Čmelák ležel na zádech a nemohl se převrátit, tak jsem mu pomohla. Spokojeně zabzučel a já spokojeně zabručela, že mám hned ráno dobrý skutek za sebou.
Udělalo mi radost, když kolegyně navrhla, abychom vyjely na koupaliště. Už jsme to jednou podnikly. V dubnu. Teplota vody byla 15 stupňů, snad ne míň. A nikde ani noha. Tušíme, že dnešní den nám nabídne mnohem víc stupňů i nohou.
Léto u vody si žádá pořádně barevný doprovod. Vzala jsem si pevnou proplétanou tašku a ještě jednu velkou novou, co mi ušila kamarádka Lenka2 k narozeninám ve spolupráci se svou šikovnou holčičkou – jeden z hedvědích dárků.
Kostkovaná látka na druhé straně tašky se mi taky moc líbí a připomíná mi pohostinný dům kamarádů – z té látky totiž mají sedáky na lavici a židlích v kuchyni. Na lavici a židlích, které včetně stolu dělal manžel kamarádky, precizní vkusný truhlář. Známe ho s Lenkou2 od šestnácti.
Na koupališti byla úplná přehlídka tetování. Na neoblečených tělech to aspoň vynikne vcelku a neruší. Mě totiž iritují paže plné různobarevného tetování, které nekorespondují s délkou rukávů, střihem oděvu. Vyrušuje mě to, kazí dojem, odvádí pozornost. Nechápu, k čemu je, když zpod trika vyčuhuje jen kus tetování. Nesrozumitelné. Asi jsem nějakej napruženej estét. Kdybych měla tetování, tak takové, které je pod šaty vidět buď celé a rozpoznatelně, anebo je skryto. Často mě tetování většinou ruší i tak – třeba na nohou. Chci se pokochat ladným tvarem nohou spoluobčana, a tvar je narušen barevnou kýčovitou změtí s růžičkama. Br.
Já bych byla pro jednobarevný jednoduchý obrázek s významnou osobní symbolikou, pořízený jako připomínka nějaké velké životní události – ale která velká událost se za deset let nestane jen jedním patníkem v řadě? Tetování bych si dala buď na rameno, nahoru na paži, nebo nad zadek. Aby mi to nerušilo střihy oděvů. Jinak bych sama sebe iritovala a to nechci víc, než je nutné. Mně se moje kůže líbí, jak je. Ta se mi neokouká. I tak se na ní každou chvíli najde něco, co budí mou nežádoucí pozornost.
Zrovna tenhle týden jsem (nezávisle) viděla dvě paní se stejným tetováním. Asi mělo být vtipné. Obě měly na krku několik psích šlápot, mířících někam za ucho. Asi to celkem vtipné je, ale mně to evokuje dojem, že po sobě nechají procházet psa, nechají si to líbit a sere na ně pes.
Když už mluvíme o kůži – ráno jsem se zranila. Oholila jsem si nohy a chtěla žiletku uklidit na místo a neopatrným pohybem jsem zavadila o prsní bradavku. Ani to nebolelo, ale musela jsem si do podprsenky vlepit papírový kapesník, protože krev nepřestávala ukapávat.
Takto vyzbrojena jsem vyrazila na koupaliště s kolegyní. Byl to příjemný den – voda krásně ochlazovala. Kolegyně zítra letí k moři a spálila se už dnes. I když se natřela olejem s ochranným faktorem 50.
Na zpáteční cestu jsem si oblékla barevné šatičky na ramínka, takové cigošsky růžové, k pestrým taškám ideální. Ať každý vidí, že jedu z koupaliště. Nafukovacího krokodýla bohužel nemám, jednoho jsem ve vodě dnes viděla, ale co je krokodýl proti milionářské nafukovací posteli s opěrkami a dírou na sklenici hned poruce! Tu měla s sebou kolegyně! Paráda. Já měla s sebou stříkací pistolku – v létě ji vytahuju, když je nejhůř a dojdou konverzační témata – a taky nafukovací kruh, modrý s rybama. Vždycky jsem myslela, že je to míč, a brala ho k vodě proti trudnomyslnosti, spolu s pistolkou. Nikdy ho nebylo třeba. Dnes jsem seznala, že je to kruh. Malý, na krk. Docela dobře se na něm sedí, na břehu.
Dnes jsem se ochladila u vody, zítra budu doma. Mám chladivý příbytek a to je požehnání. Tedy v létě.
Moje ramena a záda jen vypadají spáleně. Do rána kůže zhnědla, hurá. Panthenol kdyžtak mám. Kdoví kdy zase půjdu plavat… Nevím o žádném rybníku v okolí – jen o romantickém rybářském, kde je koupání zakázáno. Leda dole v řece! Třeba se tam někde plave. Nejblíž je přívoz, tam asi ne, ale převozníci nebo pan domácí budou vědět.
.
NA UŽITEČNÉ TÉMA DEINSTITUCIONALIZACE
Od kamarádky, které si vážím a která šéfuje jedné organizaci, jsem dostala dotaz, jestli mě napadá plakát na téma deinstitucionalizace (sociálních služeb pro lidi se zdravotním postižením). Hned se mi vybavila představa ponorky. Ústav je ponorka a žít venku co nejvíc samostatně je pestřejší a neponorkové.
Dobrá. Nakreslila jsem si černou fixou na bílém papíře náčrt. Ten pak zdigitalizuju a budu dál upravovat v počítači. Nojo, jenže když náčrt vyfotím foťákem, co mám k dispozici, rozměry digitálního plakátu budou cca 3500 na 2500 pixelů. To asi není moc pro digitisk na velký formát!
Musím se snažit to zvětšit.
Vyfotila jsem proto náčrtek na tři části – první vidíte výše. Druhá část byla ponorka a třetí domeček. Části jsem v počítači (v Gimpu) seskládala zpátky k sobě, získala obrázek o velikosti cca 6000 x 4000 pixelů, vybělila ho, aby nebyl zašedlý, a bylo to:
A teď barvy.
Aby to mělo smysl, ponorku udělám pochmurně šedomodrou a bude plout v pochmurném moři. V kontrastu k tomu bude svět venku pestrobarevný. Dveře domku otevřené, na nebi ptáci jako naděje na svobodnější život. Postavičky v pestrobarevném světě se budou usmívat a budou se věnovat různým činnostem, ne jen sedět v ponorce a nic. – I když v ponorce plují lidé společně, rozsah jejich činností a společných činností je menší. Naopak v pestrobarevném světě vidíme i milenecký pár, sběr plodů (života) a panáčka na samostatné cestě (životem).
Nejsou ti panáčci příliš infantilní? Nebo dokonce ufonský? Nevím, odesílám k posouzení. A přichází odpověď:
Změnit chlapce na dívky. Aha, zakázka je pro soc. služby pro dívky. Nechat jen jednoho muže – partnera.
Rozšířit ponorku a napsat na ni ÚSTAV. Rozšířit domek a napsat na něj CHRÁNĚNÉ BYDLENÍ.
Přidat některé z textů do ponorkové části:
NECHCI STEREOTYP, CHCI ZMĚNU. ŽIJE NÁS TU 40 POHROMADĚ – JE TO NORMÁLNÍ? NEMÁM POKOJ SAMA PRO SEBE … NEMÁM SOUKROMÍ. CHCI SI NA VÍKEND POZVAT PŘÍTELE A NEJDE TO. CHCI JÍT DÁL A ZAŽÍVAT NOVÉ VĚCI.
Přidat texty do pestré části:
ŽIVOT MĚ VÍC BAVÍ. ŽIJEME JAKO OSTATNÍ, TZN. BĚŽNÝ ŽIVOT. KONEČNĚ MÁME SOUKROMÍ A SVŮJ POKOJ. CHODÍM DO PRÁCE A JEZDÍM AUTOBUSEM. SBÍRÁM NOVÉ ZKUŠENOSTI.
Bavilo mě, že SBÍRÁM NOVÉ ZKUŠENOSTI se do obrázku skvěle hodí pro dívku, co sbírá hrušky. CHODÍM DO PRÁCE A JEZDÍM AUTOBUSEM jsem zkrátila na JEZDÍM DO PRÁCE AUTOBUSEM a vložila do úst postavičce, která vesele kráčí od domu s batohem. KONEČNĚ MÁME SOUKROMÍ A SVŮJ POKOJ se nabízí pro pár na břehu, který dává sbohem ponorce. CHCI JÍT DÁL A ZAŽÍVAT NOVÉ VĚCI říká ta postava, co z ponorky kouká směrem do pestrého světa.
Jo a koukám, že ponorkovské texty jsem dala do hranatých rámečků, kdežto ty veselejší do oblých bublin. A je to. Prima! A přitom docela práce, určitě 10 hodin času. A poprvé za peníze! Sláva. Jen aby to nebylo naposled.
.