.

Držím si hlavu a ne uši. Protože ten můj výkřik znamená ne že ho nechci slyšet nebo chci něco přeřvat. Držím si hlavu, aby se mi nerozpadla; abych se celá nerozpadla, protože na tom obraze je děs z nebytí a panika. A její výraz je hrůznej jekot.

Leonardo mě namaloval už loni. Jsem na to hrdá, i když ty jeho portréty mají všechny stejnej ksicht. Celá já. Nebo on?

Vincent mě zvěčnil s ovázaným uchem – asi abych nezapomněla, že mě letos bolel ten vnější zvukovod. Snad se to už podruhé nezopakuje. Ale Vincente, mě bolelo levý. Snad se to už podruhé nezopakuje.

George mě zařadil i se slunečníkem do krásného odpoledne na Grande Jatte (představuju si to jako Žofín na Vltavě). Překonal se! Je to děsnej puntičkář a neoblomně lpěl na tom, že tečky se musí dělat úplně ujetě barevné a potom to dá reálnej výsledek. Já mu dala do ruky jen černou fixu. A on do toho šel! Hezky, Georgi!
.

.