NESTÍHÁM SI KOUPIT JÍDLO…
Baví mě to. Baví mě spolupráce. Veselá. S vědomím, že to stihneme, protože jsme prostě dobrý a protože vymyslíme i nový projekt natošup a já ho sepíšu tak dobře, že nám na něj peníze doufám dají. Na dřívější projekty dávají, dostáváme za ně od hodnotitelů hodně bodů. Protože vím, o čem píšu. Protože to znám. Protože se chci účastnit. Je to jízda a přináší dobrý pocity z dobře vykonané práce.
Obavy jsou v pozadí a čekají, až přijde jejich čas, některé mizí navždy. V pozadí je zatím i myšlenka „Herdek, za tuhle práci bych si, kdybych ji dělala pro někoho externě, řekla měsíčně víc peněz, než za jaké dělám. Mám velký kvality: umím napsat projekt, co má hlavu a patu, rozumím jeho smyslu nebo rovnou vymyslím jeho smysl, text přehledně strukturuju, je to celé solidní – ne že text tak jen působí, pracuju tady dvanáct let, orientuju se uvnitř naší organizace a orientuju se v přístupu a idejích, totéž v přímé práci s lidmi, dokážu spolupracovat s kolegy i šéfem a ještě ke všemu příjemně a zábavně a v klidu. Je pravda, že tohle se děje nárazově jen několik měsíců v roce, zbytek ale dělám výborný letáky, nápaditý pozvánky čím dál víc, propaguju, organizuju, takže na ten půlúvazek to určitě vydá. Tak chci bejt líp zaplacená.“
Po večerech jedu vedlejšák a další činnost, co rozjíždíme s kamarádkou a není snadný se propagovat, sehnat lidi do skupiny není nikdy snadný. Druhý půlúvazek mám na přímou práci s lidmi, ukončili jsme s kolegou jednu nekonečnou skupinu, takže si musím nabrat lidi do individuálu; jen co pomine ten nápor dodělávání projektů.
A tenhle týden se na internetu, na facebooku naší organizace (tam přímo nemůžu vkládat články, musím požádat někoho, aby mi je tam dal, ale na nové webovky naší pobočky je dávám jen já od letoška a to mě dost baví) – na stránkách se objevilo, že letošní Den duševního zdraví je s akcentem na duševní zdraví na pracovišti. Takový kecy, to zas někde někdo mezinárodně finančně ohodnocenej jel na druhej konec světa letadlem a tam vymejšlel, kterej mezinárodní den čeho bude kdy a na co se tohoto roku konkrétně má zaměřit, jasňačka. Takže duševní zdraví na pracovišti říkáte? Tak jsem pod to vrazila komentář, že k mému duševnímu zdraví na pracovišti by výrazně přispělo, kdybych neměla tak tristní plat a nemusela mít starosti, jestli mi zbyde na jídlo. Taky by bylo duševní pohodě nápomocné, kdybych měla peníze na dovolenou, mohla si odpočinout, načerpat síly a být čerstvý a výkonný zaměstnanec. Dodala jsem, že pokud mi nějaký peníz zbyde, investuju ho do svého dalšího vzdělávání. A prachy nikde. – Načež mi přišla zpráva od naší vrchní PR, jestli bych ten komentář nesmazala, protože tohle není žádný PR a já přece mám na starosti naše PR. Tak jsem to smazala, ale podle mě dělám PR směrem dovnitř, protože tímto komentářem vyjadřuju solidaritu se svými kolegy, kteří mají taky malý platy. Nonic. Zase průser, ale asi menší, než když jsem poslala jako PF to splachovadlo s mucholapkou a mnohých pracovníků ústředí se to dotklo, protože to bylo jejich splachovadlo s mucholapkou a asi to nikdo venku nemá vidět, asi to špiní nebo co. Tak ať to tam nemaj. Vizuálně to bylo nádherný a co je leták než vizuálnost? Obsah mně nevadil. Máme předstírat, že máme luxusní mramorový hajzly a odpovídající platy? Ňáký hovno.
Ještě že tady nejmenuju nikoho ani zaměstnavatele, hurá, a můžu si to tady opatlat mucholapkou nebo hovnama, jak chci. Koneckonců se pořád cítím jako vysoce loyální zaměstnanec. Taková jsem a na tom můžu stavět a mít svoje připomínky nejen uvnitř, i navenek. Jsem nepokorná a svéhlavá, je to pravda, ale jestli mi na něčem záleží, tak jsou to ideje mého zaměstnavatele, jsem jejich nositel a ne že ne.
.
