Nic je Ono?

levandule

Mám se spokojeně. Letní provoz.

Nic se neděje. Naštěstí.

Takže dobrý. Zaplaťpámbu.

Potvrzuji taky už jednou, že když blog mlčí, s bloggerem je všechno v pořádku. To je ono.

V polovině prázdnin jsem byla na oblíbeném čtyřdenním semináři „Cesta hrdiny.“ Imaginace mi prostě seděj. Spíš ležej. Účastníci prý z témat, jež na semináři naťuknou, často čerpají ještě měsíce až rok. Mě to setkání spíš pomladilo a poveselilo. Asi se už dobře znám; objevila jsem jen jednu pěknou a vtipnou souvislost – uvědomila jsem si, že jedna moje vlastnost je totožná s vlastností, o které moje máma vypráví zkazky z doby, kdy mi byly tak dva roky. Už tehdy! Jojo, už tehdy jsem vtipně odpálkovala své fanynky, staré babky a různé prodavačky, s jejich dle mého soudu trapnými dotazy (tuto dovednost bych měla aplikovat pokaždé, kdy se ocitnu v kadeřnictví).

„Jmenuju se Pepíííík!“

„… a nejradši mám kožešiny a perly.“

„Já mám vešky, víte?“

„Bohoušek musí přesedat … protože je z Kutný Hory, z Kutný Hory koudelníkův syn.“

„To není moje maminka. To je moje teta. Maminku mám v západním Německu.“

Hezké taky bylo, jak se mi potvrdilo, že ve snech, potažmo v imaginacích mají některé věci /symboly dramaticky zdůrazněnou podobu. V mém případě šlo o useknutou hlavu. To byste nevěřili, kolik s ní v imaginaci užijete legrace! Fakt mě to ve výsledku poveselilo. Ale ze začátku jsem ji radši schovávala, vnímala jsem hlavně její medúzovský aspekt – vytáhnout ji v pravou chvíli; stejně jako vytáhnout svou šokující drsnou hlášku v pravou chvíli. Pak jsem přemýšlela o salomeovském aspektu. A nakonec se hlava stala mým veselým kumpánem. Úplně veselým, úplně uvolněně veselým. Uvolněné živé společníky, ty já nejradši.

Chlapy taky. Dneska bych si dala nějakýho chlapa. Ale ne ledajakýho. Ideálního pro mne, jak jinak. Jiný protějšky člověk beztak v danou chvíli nepotká. Nazdááár!

 

Jak začíná a končí den?

DNES ROZŠLÁPNUTÝM LÍZÁTKEM!

Ráno jsem v cíli vystupovala z autobusu a všimla si, že na posledním schodě v autobuse leží rozšlápnuté červené lízátko.

Vpodvečer jsem jela z práce, vycházela z autobusu, abych přestoupila na další, a koukám, že na posledním schodě leží rozšlápnuté červené lízátko. Ale už bez tyčky.

Je to ještě lízátko? Kdy je lízátko lízátkem? S tyčkou? Nebo je mrtvé lízátko vždy lízátkem?

Nevím, zbývá mi dopít už jen jednu deci, ale pochybuji že střízlivost přispěje v mém případě k větší pragmatičnosti a odpovědi na otázku. Ještě se dosud nikdy nepotvrdilo, že bych střízlivá byla bystřejší v argumentaci.

Lízátkóó, a co když máš neustále tyčku a jsi rozšlápnuté, rozdrobené botou a nikdo tě nebude lízat; jsi stále lízátko? Tyto nadčasové otázky zanikají ve chvíli, kdy si řeknu, že člověk je vždycky člověk. Nebo ne – kde je ta hranice? Šla žena ukončit růst několika buněk, anebo zabila člověka, svoje dítě? Jó, definice živě narozeného dítěte, to jsme probírali v prváku před dvaceti lety – aspoň jeden projev života když je zachován; puls, dech nebo pohyb. A definice živě, ale nenarozeného dítěte? Jsme neprobírali. Je to hrozný, nechtěla bych být ta, co se rozhoduje nenechat vyrůst zárodek do živě narozeného dítěte. Rozhodnout se zastavit na úrovni rozšlápnutého nelízátka.

Tehdy před dvaceti lety mi jedna věřící spolužačka přinesla barevnou skládačku s fotkama embryí – jenže embryií mimo dělohu, malinkých roztomilých panáčků. Odsouzených k smrti. Hned. Byl to propagační materiál Hnutí Pro život. Profesionální. Tak rozhoduje, kdo udělá lepší reklamu, nebo co? Rozhoduje, v jaké zemi žiješ?

Před pár lety jsem trochu pomohla jedné kamarádce k rozšlápnutí lízátka. Já, která jsem si do té doby říkala: Ať si jdou na interrupci, kdo chtějí, to je jejich věc, jejich právo, jejich rozhodnutí, ale já bych tam nešla. Kamarádka jedním rázem otěhotněla s někým, kdo se jevil velmi bohatý a velmi podezřelý a ano, byla pod vlivem alkoholu asi jako já teď. Nastoupila do nového zaměstnání a nemohla během dne obtelefonovávat různá zařízení, provádějící přerušení těhotenství. Tak jsem to dělala já. Někdy si mysleli, že to chci pro sebe. Nakonec domluveno, provedeno. Vstoupily mi slzy do očí a objala jsem ji – já, která jsem to zařídila a která hned tak neobjímám, něco to už znamená. Bylo mi líto, že jeden pramínek života se musí nenarodit a že ona to musela rozhodnout a udělat. Uvážila to. Ale stejně mi to bylo líto a žádalo si to takové odtruchlení, určitě. To není jako nic.

I když popravdě řečeno, mně se stalo něco podobného jednou a hned jsem běžela na pohotovost pro jistotu. Pro předpis na Postinor. Předtím jsem s dotyčným mužem konzultovala, jestli náhodou nechce být už poněkolikáté otcem, tentokrát zahraničním. Nebýt jazykového nedorozumění, k postinorové situaci by ani nedošlo. Nojono, nechala bych si to pro sebe, ale když už je řeč o rozšlápnutých lízátkách…

Proč jsme tady? Abychom nesli následky svých rozhodnutí a činů? Abychom si to zodpovědně vyžrali? Ano – a rozhodnutí pro potrat je taky rozhodnutí. Stejně si to vyžereme, tak jak tak. Nebo jsme tady, abychom si život uzpůsobili k obrazu svému spokojenému? Nojó, svůj jó, ale blbý je, když přesně nevíme, kdy už začíná život nový, na nás zatím závislý a v budoucnu nezávislý. Kdy už je lízátko lízátkem.

Nonic, už jsem dopila, lízátko žádný naštěstí nemám, pracovní úkol odložím na ráno a pak odjedu na čtyři dny ke kamarádům a vrátím se snad ve zdraví i s tyčkou a nerozšlápnutá. Rozhodně červená jako vždy.

Jak chen chi dala do huhy

JÁ CHEN KAK HLHÁ!

V sobotu jsem přijela domů v půl jedenácté večer. Můj zrak padl na nové černé letní boty. Tlačí mě do nártu. Už jsem je o kus roztáhla pomocí své nové geniální metody, hrnkové: Namísto ševcovského kopyta se nastrčí do boty úzký hrnek. Do levé keramická sklínka s kočičkama a do pravé anglický hrnek s ovečkama. Toho večera mě bohužel napadla inovace: mongolský hrnek s mongolskými chány do levé a oranžový hrnek od Stroh do pravé. Oba hrnky jsou artefakty mého chození s Akčním Hrdinou. Nepoužívám je. Přišlo mi jako dobrý nápad nenechat je úplně ležet ladem a zaměstnat je jako kopyta místo kočiček a oveček.

Než půjdu spát, ještě dám do bot hrnky, řekla jsem si. Udělám něco užitečného, než si lehnu. Ani jsem si nesundala sáčko a už jsem rvala čingischány do boty. A lup – kožená bota zafungovala jako prak a já se hrnkem prudce drcla do rtu. Honem koupelna, studená voda, ať to moc neoteče, ať mi neukápne krev na šaty, jsou zuby celé, hlavně ať to nechce doktora teď v noci, naštěstí si platím úrazové pojištění, chudáci boxeři – ti musej být domlácení pořád a Lenka tenkrát jak upadla v koupelně …

… mi táhlo hlavou. Když jsem to chtěla verbalizovat, ozvalo se: Já chen KAK hlhá!

Dopadlo to líp, než jsem čekala. Zuby jsou v pořádku, byly kryty rty. – To zní jako jazykolam. Naštěstí jazykolam nenastal, jazyk byl nedotčen. Zuby jen brněly, stejně jako dolní ret, jen trochu nabourán. Horní ret přesně uprostřed rozražen zvenku i zevnitř. A otekl jen trochu. Akorát nemůžu pořádně mluvit a trochu nepříjemně to bolí. Pít opatrně jde, to je dobré. Pustím si nějaký útěšný film.

Vybrala jsem Zvíře. S Belmondem v roli kaskadéra. Při scéně, kdy leží pomlácený v nemocnici a nemůže moc mluvit, jsem se začala té podobnosti se mnou smát. Jenže to nešlo. Musela jsem si držet pusu, aby se mi nerozpadla. Za hodinu už to bylo dobrý. Druhý den mluvím normálně, skoro žádná oteklost, jen horní ret má uprostřed červenou skvrnu. Když okolo namaluju červenou rtěnku, bude to dokonce fešné.

Zajímavé je, že toho sobotního večera na cestě domů mě napadaly nevímproč myšlenky na bojové umění, měla jsem chuť nějaké zkusit a představovala si, jak to zkouším a soupeř se mnou natošup praští na žíněnku a já už nemám takovou kondici, aby se mnou někdo takhle smýkal. A pak přijdu domů a dám si do držky sama hrnkem. Zvláštní. Beru to jako varování před bojovými nemírovými postoji.

Hrnky do bot jsem už nedala. Možná hrnkovou metodu nezavrhnu, ale určitě raději kočičkovou a ovečkovou než bojovné chány. Nejspíš se vrátím k masochistické metodě své matky: dát si na nohy mokré froté ponožky, obout boty a chodit v nich doma, než se roztáhnou.

A žaludek se obrací!

MÁTE RÁDI MLÉKO? 

Dobrou chuť k četbě článku! Nepiju mlíko a nikdy jsem nepila. Jen mateřské, pak už žádné. Moje maminka mě na tehdejší dobu kojila dost dlouho, asi tři čtvrtě roku. Všechna ostatní mimina – a bylo jich kolem hodně, protože patřím mezi nejsilnější ročníky u nás – byla téměř od narození naducaná sunarem. Já ne. Já ho vyplivla a hotovo. Krupicovou kaši jsem naprskala na strop a pak už si nikdo netroufl mi ji decentně servírovat. Pokud se krupicová kaše vůbec dá servírovat decentně. Já jak ji vidím, tak můj žaludek – viz nadpis.

Maminka se napřed pozastavila nad tím, že nechci mlíko; přece jen šla světem fáma, že kravské mléko dodává lidskému tělu tu správnou výživu. Jeden její starší kolega ji uklidnil citátem: „A už jsi někdy viděla dospělou srnku, aby se napila mlíka?“ – Nevím, proč jmenoval právě srnku, ale zapůsobilo to; jedla jsem od té doby klidně různorodou nemléčnou stravu po lžičkách a byla jsem v porovnání se sunarovými dětmi o hodně zdravější, málokdy nemocná, a první zubní kaz mi našli až ve 27 letech. Pak jsem přestala chodit k zubaři.

První den v mateřské školce si vybavuju docela dobře. K obědu byly buchtičky se šodó. Já je nikdy předtím neviděla. Prý jsem se po nich pozvracela – zrovna tuto část dne si kupodivu už nevybavuju. Museli si pro mě rodiče přijít. Druhý den ráno mi máma říkala: „Vstávej, jdeme do školky!“ A já na to: „Tam už jsem byla včera.“ – Do školky jsem přecejen došla a prý – což si raději opět nevybavuju – jsem tam předstírala, že zvracím. Aby si pro mě museli přijít. Přitom jsem vždycky chodila domů po obědě; s babičkou nebo s tátou. Možná jsem předstírala zvracení hned při snídani. To by nebylo divu. Dětská káva se škraloupem mi vždycky dokázala zkazit začátek dne. Nevypila jsem ji nikdy. A nechali mě; asi pochopili, že by měli práci – viz nadpis.

Některé sýry jsem jedla, občas, ale konzumaci buchtiček se šodó, pudinku a jogurtu jsem zahájila až v šestnácti letech. Do té doby mi stačilo se jen na ně podívat a hrozilo – viz nadpis. Jogurty jsem vlastně začala jíst kvůli naší kočce. Zjistili jsme, že ráda vylizuje kelímky od jogurtu. Jenže do těch malých se jí nevešla hlava, tak jsme kupovali karlovarské jogurty v širokých větších kelímkách, abychom nepřišli o oblíbenou grotesku – kočka strčila do kelímku hlavu, zdvihla ho na hlavě do výše jako velký bílý klobouk a slepě vrávorala po zemi vylizujíc zbytky. Jinak naše kočka mléko nepila, stejně jako já. Nejraději měla hovězí. Jsme taková rodina, no.

Nechuť k mléku mi zůstala do dospělosti. Zřejmě nejde o nesnášenlivost laktózy; do kávy si ho někdy trošku dávám. Jinak jsem zdravá, jím všechno ostatní a můj žaludek snese dost. Ale jediná forma mléka, kterou dokážu vypít, je horké kakao, velmi kakaové. Aby nebyla vidět barva mléka a nebyla cítit jeho vůně, která – viz nadpis. Nejvýš tak dvakrát do roka. Kyselé mléko vůbec ne, natož chlazené. Jeden jogurt jednou za čas sním. Sýry jím. Nejím tvrdý tvaroh nastrouhaný na ovocných knedlíkách. Ne. Rýžový nákyp se švestkami ne. Vůbec je zajímavé, že i některé ovoce mi dělá – viz nadpis. Zvláště v kombinaci s něčím mléčným. V dětství jsem moc nejedla banány. Leda polité čokoládou. I teď sním jen jeden, víc nelze, nebo – viz nadpis. Minulý týden kolegyně upekla bublaninu. Jen jsem viděla to suché těsto – fuj, dusivka – a do nosu mi zavanuly pečené peckové třešně, věděla jsem, že to nepůjde. Ale moc jsem chtěla ochutnat. Vyplivla jsem i to jedno sousto do koše, jinak… Kolegyně to neviděla, tak dobrý. Bohužel se mi přitom od třešně umazala závěrečná zpráva, kterou jsem právě dávala do obálky a odesílala oficiálním místům. Že já vůbec zkouším něco pozřít, když vím, že to nepůjde. Může ten odpor k mléku souviset s nějakou dávnou obavou, že se zahlením nebo udusím? Jediný mléčný výrobek, se kterým jsme se vzájemně nezklamali a máme se moc rádi po celý život, je máslo. Naopak umělé tuky nejím. Krémové dorty ano.

Sláva, přece jen mám něco z mléka ráda. Máslo, sýry a šlehačkové dorty. Happy end.

 

Pilný idiot – pohroma lidstva

V dětství jsem párkrát zaslechla, že „nejhorší ze všeho je pilnej blbec.“

A už je to tady, už to konečně chápu. Ještě že nejsem pilná snaživá vypatlaná. Nikdy jsem nebyla. Dneska jsem se pekelně nasrala na lidi, co dostanou úkol a plní ho do mrti, pěkně pilně, bez výjimky, do stébélka. Bez přemýšlení. To nesnáším. Lidi, co nepřemýšlí. Proto vždycky zpozorním, když narazím na člověka, který používá v řeči klišé nebo přejaté vazby z reklam, co nejsou gramaticky správně, ale bylo to v televizi, tak je to určitě pravda :).

Co mě naštvalo – zahrada u nás v práci patří obci. Trávu sekala nějaká firma, letos odstoupila a přišla jiná. Děsně pilná. Posekanou trávu smetají košťátkem do velkých pytlů. Křovinořezem sekají nejen kolem živého plotu, ale i pod ním. Když tu byli letos poprvé, asi před měsícem, nevím, co dělali, ale z hnízda vypadl pták. Nedopeřený. Jeho osud jim ležel na srdci, mně taky, tak jsem ptáka odnesla do útulku pro ptáky. Byla to žluna.

Druhý den zase sekali a prý rozsekali zajíčka. Na zahradě někde v koutečku živého plotu bydlí zajíc, to víme, ale že se úspěšně spojil s jiným zajícem a dokonce rozmnožil, to jsme se dověděli, až když přišla zpráva, že mládě rozkrájeli sekačkou naši pilní sekáči. V tu ránu mi přestali být sympatičtí a už jsem s nimi nechtěla nic mít.

Minulý týden přijeli zase sekat. Velká sekačka pojížděla po trávníku pod stromy, u živého plotu makal chlap s křovinořezem. Vidím ho a říkám naší sekretářce: „Já za ním půjdu a řeknu mu, ať neseká pod tím křovím u země, že tam bydlí zvířata -„

Ne, prej ne, prej zvíře, co je zdravé, se posekat nenechá. Hm. Tak jsem potlačila své cuky a zašla do domu. Dneska je pondělí, jdu na zahradu chystat na zítřek ohniště. A hele, tady leží mrtvej pták! Možná to sekáči byli, možná ne. Jdu do rohu k plotu, že zaleju kytky na kočičím hrobě. Není poznat, že je to hrob – je to kamenná ohrádka, která hrob připomíná, a v ní jsme zasadili kytky, aby to tam naší věrné kočce hezky kvetlo letos i napřesrok. Pár kytek. Barvínek, petrklíč, maceška. No a ti kreténi je posekali. Kdo prosimvás poseká barvínek? Odkvetlou macešku? A nechá tam na ozdobu suchou hlínu. Nemyslící pilnej kretén, zkáza lidstva. Škodič největší, pohroma a nižší bytost.

Pilní snaživí pracanti, co nepřemýšlí a jen plní úkoly, to podle mě nejsou lidi.

Cvičila jsem předloni a předvčírem

A pak už jsem hudlala na malé vernisáži u nás v práci.

012_500

cello_stred-500

039_500

(Foto neobsazeného cella: já; Foto obsazeného cella: šéf.)

Mám nedostatek pohybu. Sportovat pro sportování mi bylo vždy proti liščí srsti, mimo liščí chápání. Běhat po lese v rámci hry s dětmi – to ano, někam jet na běžkách nebo na kanoi – ano. Běžet z čiré radosti s batohem dolů z krásných hor – ano. Ale cvičit někde v úchylných úborech – ne, běhat 15 minut dokola na čas na povel někoho cizího – to ne. Jít běhat nebo chodit jen proto, abych běhala nebo chodila – to mě nebaví.

Několik let bez pohybu už se projevuje – tloustnu a hůř se ohýbám. A já na to přišla! Budu cvičit tím, že budu cvičit na cello! Sedí se u toho rovně, zapojují se břišní svaly, patrně i lopatky, určitě paže a nejvíc prsty. Jako dítě a teenager jsem měla velkou sílu a muselo to být z hraní na cello, z čeho jiného. Hlavně v prstech jsem měla sílu. Když jsem sevřela ruku v pěst, ani dospělí kluci mi ji neotevřeli. Ve škole jsem trhnutím otevírala zamčené dveře – přece nebude celou přestávku naše třída postávat na chodbě, než se zvoněním přijde učitel a odemkne… Špunty od piva jsem překládala napůlku.

Že mi hudba dělá silné ruce, jsem viděla. Ale že by mohla i protáhnout záda a okolní svaly, lehce a nenásilně, to mě nenapadlo. A není to cvičení pro cvičení. Je to cvičení pro cvičení na cello. Má to výstup – větší jistotu při hraní na nástroj, větší repertoár – a ještě je to celé kulturní počin. A hlavně – je to činnost, během které může přicházet radost, asi jako při pletení, kreslení, vyrábění …

Tak aspoň trochu pohybu získám. Vsedě.

Když jsem cello nesla do práce, bylo docela těžký. Připadalo mi o hodně težší, než když jsem s ním nejméně jednou týdně jezdívala do hudebky a zpátky. A taky jsem si s ním teď připadala děsně nápadná na ulici, na stanici, v autobuse. Dřív ne, bylo to pro mě běžné. Nojo, tehdy bylo pro mě běžné myslet si, že jsem nenápadná. Cha.

Ještě dodám, že jako dítě jsem neměla trému při hraní asi do třinácti let. Pak se stala ta věc s triem a taky mi byl hrozně protivný dirigent v dětském orchestru. Od té doby jsem vystoupila veřejně až ve dvaatřiceti letech, krátce, jako doprovod trpělivého profesionálního cellisty ze sousedství. Také u nás na vernisáži. Bez trémy. Pak předloni jsme improvizovali ve trojici s kolegy, ne veřejně; nikdy předtím jsem neimprovizovala. A nevím, jestli ještě někdy budu. A teď poprvé jsem zas hrála sama poloveřejně. Tak dobrý. Ale suverénní ne. Trému nemám, ale když cvičím sama nebo hraju pro milence soukromý koncert, je to lepší, hraju čistě a jistě. Zvlášť v podroušeném stavu. Před lidmi to ještě není ono, přece jen mi to připadá jako větší expozice než ukázat někomu obrázek, co jsem nakreslila.

Uvidíme dál. Hlavně nesportovat.

Jak reaguje váš organismus v šoku?

CO DĚLÁ MOZEK / TĚLO / EMOCE? 

Reagujete při nenadálém leknutí stejně jako při minulém leknutí, opakovaně? Anebo zcela nevyzpytatelně a nepředpokládaně?

Mě to hrozně zajímá, protože moje vlastní reakce při leknutí mě nepřestávají překvapovat svou pestrostí. A nekontrolovatelností. Možná se v nich nějaká pravidelnost objeví, když podám jejich výčet:

Hodněkrát jsem byla na letním táboře jako vedoucí. Na jednom z nich jsme už znali pár kluků z vesnice; jak to bývá. Kluků věkově někde mezi námi vedoucími a dětskými účastníky tábora. Věděli jsme, že kluci se chystají za tmy přepadnout tábor a ukrást vlajku nebo něco podobného. Věděli jsme předem, která noc to bude a kteří kluci. A přesto jsem se lekla, když se ve tmě kus přede mnou pohnul vetřelec. Chtěla jsem k němu běžet, ale moje kolena se podlomila do podřepu. Chtěla jsem něco zakřičet, a můj hlas zněl cize, hluboce, jako zpomalený gramofon, a špatně a pomalu jsem artikulovala. To trvalo asi pět vteřin, pak už se všechno odvíjelo normálně, plížící se útočníky jsme pochytali atd.

Podobná reakce se mi stala, když jsem šla jednou večer domů. Odemkla jsem dům, vešla potmě dovnitř, předpokládala, že můj kluk, který šel za mnou, rozsvítí, než vyběhnu po paměti pár schodů. Najednou jsem místo na rohožku před schody šlápla na něco měkkého – tělo! Vylítla jsem nad schody a slyším, že někdo houká. Aha – to já houkám! Hlas mi byl cizí, hluboký. A do toho začal houkat i ten opilý chlap, co spal na rohožce a já ho kopnutím probudila. Pak jsme ho poslali ven z baráku.

Kromě toho, že jsem jezdila ven s oddílem, jezdili jsme na studiích ven i s partou kamarádů. A dvakrát do roka vždycky dvojice připravovala třídenní dobrodružný program pro ostatní. Jednou takhle byl prvním bodem programu souboj družstev v přenášení dívek. Kluci z družstva měli postupně přenést v náručí všechny holky asi o dvacet metrů dál. Na asfaltu. A hned první kluk s první holkou v náručí zakopnul a ona spadla na hlavu. Zůstala ležet v bezvědomí, v křečích … My se rozprchli k nejbližším domům nevědouce, jestli chceme auto, nebo telefonovat (mobily tehdy nebyly), někteří zůstali u té kamarádky. Pak ji odvezla sanitka do nemocnice (měla otřes mozku, bez následků, jen si nepamatovala, jak se to stalo). My jsme pokračovali v celodenním výletu a já přestala mluvit. Měla jsem o ni strach a nešlo mi mluvit. Věděla jsem, že bych to mohla prolomit a násilně promluvit, ale neudělala jsem to; až na konci dne, večer.

Když mi bylo osmnáct, umřel mi kamarád z té naší party. Bylo mu pětadvacet. Moc hodnej, srdečnej a srdnatej kluk. Nešťastná náhoda – usnul ve vaně, plynová karma mu vyčerpala kyslík ze vzduchu. Nijak nekontrolovatelně jsem nereagovala; napřed se té zprávě nedalo uvěřit, potom jsem brečela a chodila ulicemi – chodila jsem takhle po městě, když jsem se potřebovala s něčím vypořádat nebo si něco rozmyslet; byl to můj obvyklý způsob. I dál byly moje reakce takové, jaké se dají čekat při úmrtí někoho relativně blízkého – vzpomínala jsem, jak jsme se nedávno viděli sami dva a co mi řekl, představovala si, jak ho jeho holka našla, a litovala toho, co měl před sebou…

Když mi bylo šestnáct, našla jsem svou babičku mrtvou. Nikdy o tom nevyprávím. Smrt je vždycky překvapení. Od té doby to vím. Teď chci říct, jak to bylo. Babička bydlela poslední léta za rohem od nás; musela být blízko, byla totiž po mrtvici a následkem toho komolila slova, nedorozuměla se dobře, nemohla psát, ale nakoupila a uvařila si, trefila po blízkém okolí. Navštěvovala nás každé odpoledne, než šla do kostela, a každou sobotu a neděli k nám chodila na oběd. Na mši v kostele na Jiřáku se cítila dobře a orientovaně, protože se jí vybavovala dobře známá opakující se rituální slova. Leckdy jsme k babičce šly s mámou a viděly cestou, že má doma zhasnuto, ačkoli bylo jisté, že je doma. To jsme se vždycky trochu obávaly, že se jí něco stalo, třeba upadla … ale vždycky to bylo v pořádku. Asi týden byla nějaká horší, radši jsme za ní chodily, ne ona k nám, a zrovna jsme si řekly, že už je to dobrý a mohla by ven. Večer jsme čekali návštěvu, máma chystala hostinu a já zaskočila k babičce s nějakými cukrovinkami a prádlem. Normálně jdu, vidím, že v oknech se svítí, vyjedu výtahem, zazvoním – i když vím, že to asi neuslyší – odemknu si byt, vstoupím do kuchyně. Svítí se, slyším, že vedle hraje televize. Jdu dál. V televizi něco dávají a babička sedí v ušáku a spí. Přistoupím k televizi a říkám si: Přepnu na jiný program a to babičku probudí. Přepínám čudlík. V tu chvíli si začínám uvědomovat, že při mém prvním pohledu babička vypadala nějak neobvykle – rty a prsty na rukou má fialové. Přepínám čudlík. Přepínám další a další čudlík a už někde na pozadí vím, že babička je mrtvá a že to musím ověřit najisto. Přepnu ještě párkrát naprázdno čudlík. Pak se otočím k babičce a volám: Babi! – Nic. Rty a prsty na rukou fialové. Volám: Babi! Babi! a mlátím pěstí do ušáku, až jí hlava nadskakuje; nechci se jí dotýkat. – Nic. Teprve teď se polekám a vyběhnu rychle ze dveří.

Minulý měsíc mi umřela kamarádka. První mail, co jsem v pondělí ráno přečetla. Ne, nebyl to spam. V první chvíli jsem chtěla, aby byl – „zahynula při autonehodě.“ – Náš spolužák psal. Stejně jako Ona zůstal po postgraduálu u nás na katedře. Napřed mám pocit, že nevěřím, to přece není pravda, to se mne netýká! Potom zrychleně hlasitě dýchám. Rozdýchávám. Píšu: „Každej den na Ni myslím, protože používám už léta peněženku, kterou utkala a ušila Ona. No to je hrozný, zrovna nejhezčí a nejschopnější holka, co jsem znala.“ Je to tak, Ona je jediná osoba, které jsem kdy záviděla, jak je skvělá. A teď je mrtvá! Je mrtvá a teď musím být nejlepší holka já? Celý den mi bylo nanic. A stala se zvláštní věc – můj mozek najednou všechno otočil. Aby mě utěšil a uklidnil, říkal mi: „A kdo jiný by měl z nás umřít? To přece bylo vždycky jasný, že Ona. Ona přece nemohla zestárnout. Tak to mělo být, to je přece jasné, vždycky jsem nějak věděla, že se to stane.“ A ten den jsem tomu uvěřila. Můj mozek dělal psychotické kejkle – spojil a propojil nespojitelné! Aby mě ochránil před šokem? A před čím; co horšího se může stát, než psychotické kejkle? Před čím mě chtěl ochránit?

Pozadí jde do popředí

Tento rok se hýbu ještě méně než v posledních letech a již to přináší ovoce: moje prdel se zvětšila. Je nezvykle rozlehlá. Stal se z ní expanzivní vládce a rozhodla se anektovat všechny přilehlé oblasti. A povedlo se – připadá mi, že sahá od hrudníku až po kolena. Připomíná velkoplošnou televizní obrazovku. To tu ještě nebylo.

Anexe má zásadní dopady – obtížně se ohýbám, hůře vybíhám do schodů a špatně se mi navléká oblečení. Tady bych ráda upozornila na další dopad expanzivity – oblečení mnohdy nenavléknu vůbec. Nebo navleču, ale nezapnu. Zřejmě je to výsledkem sankcí, které prdel vůči mně uplatňuje. Chce mě vidět zchudlou nákupem celého nového šatníku. Jinak mě čeká mezinárodní ostuda, protože budu chodit mezi lidi v několika starých neforemných hadrech! Jak bojovat proti tomuto novodobému diktátorovi?

Zkusila jsem zdravotní vycházku s během. Jen co začalo jaro, vydala jsem se do blízkého  lesa. Ostrou chůzí. Tu moje pěší pluky dobře ovládají. Rozhodla jsem se navíc pro inovativní metodu – poprvé v životě dobrovolně běžet pro zdraví. Popoběhla jsem tři kroky a rychle … jsem akci odvolala. Došlo totiž k sabotáži – oblast beder, již anektovaná, se schválně rozbolela a odmítla svou účast na běhu. Dokráčela jsem tedy svižně do vedlejší vesnice, našla restauraci a chtěla si dát něco malého.

„To ještě nemáme, teprve zahajujeme jarní sezónu.“ Dobrá. Dala jsem si tedy Plzeň a vepřo-knedlo-zelo a valila se přes les zpátky. Kolébala jsem se namáhavě při chůzi, neboť území nepřítele se opět rozrostlo, tentokráte v oblasti pupku. Jak to jen dělá? Hned co jsem doťapala domů, byla jsem donucena si dát šlofíka. Od té chvíle jsem metodu zdravotních vycházek opustila, protože podle reprezentativního statistického výzkumu se jejich účinek nepotvrdil. Naopak vycházka způsobila ještě větší prostorovou výraznost a výraznou prostorovost.

Bohužel jinou válečnou taktiku než chůzi nemám zatím uzákoněnou. Jsem na prdel krátká. Zredukovat menáž není podle mého názoru prostředek, jak vyhrát válku. To svým trávicím jednotkám prostě nemůžu udělat. Porce zmenšovat zkrátka nechci. Dnes jsem měla k obědu zase vepřo-knedlo-zelo. Sbohem, má velikosti číslo 38! Nevidím jinou možnost než se podvolit pozadí a jen se vzedmout k chabému každodennímu odboji – k rychlé chůzi ráno na autobus. Jenže to nepomáhá, to je málo. Mám stavět barikády? Povolat zálohy? Zintenzivnit špionáž? Přece tu prdel nedám zastřelit!

 

 

Telefonní kytičky

vzor_cmarokytka9_500

Jaro jaroucí už trvá dva měsíce, pořád se rozvíjí, mně se to líbí, to je moje. Jaro je moje oblíbená dynamická věc. Asi že jsem se narodila zjara. Bývá to tak, že ti, kdo se narodili napodzim, ho mají rádi?

Jaro je v těchto dnech potvrzeno ještě velikonoci, všechno už je jeden květ a samozřejmě jsem hned dostala chuť si nějaké květy namnožit. Vzala jsem jednu z kytiček, vzniklých kdysi při telefonování. Ano, už se tu na blogu mihla a pak jsme se bavili i o směšných pohybech při telefonování. Co na tom, že vznikla na kostkovaném papíře a je to vidět – proč to nepřiznat a nepoužít.

vzor_cmarokytka9x9_500

Je jaro – pestrost se očekává nejen na kraslicích:

vzor_cmarokytka9x9zlutoz_500

Pravoúhlý řád, trojstupy kytek, to se k nim tolik nehodí, protože kytky nerostou podle pravítka, jak jim to určíme. Naštěstí. Proto mě taky baví. Tak je zbavím působení ve vojenském útvaru – Kytky, dejte si pohov! Rozchod:

vzor_cmarokytky_chao_7x9_zlutozel_500

Přidala jsem puntíky – bílý jakožto opakování motivu bílých středů květů a malý šedý jako zrnka pylu. Ty jsem dodělala po celé ploše devítinásobného vzoru růčo a teď je rozmnožím na velkou louku, při pohledu z letadla:

vzor_cmarokytky_chao_7x9_zlutozel_mnoz_500

Zelenou barvu nemám ráda na oblečení, nenosím ji. Jedině svítivou jarní jablkovou zeleň. Málokdy. A potom khaki do lesa. Jinak zelenou v šatníku nemám. A co vy, máte ve skříni zelené louky?

Aktualizace 21.4.2014:

Zelenou jsem přebarvila na méně jedovatou. A na závěr přidávám barevně vkusnější verzi:

vzor_cmarokytky_chao_modra_500

I když … já moc nemám ráda krajky.