CO DĚLÁ MOZEK / TĚLO / EMOCE?
Reagujete při nenadálém leknutí stejně jako při minulém leknutí, opakovaně? Anebo zcela nevyzpytatelně a nepředpokládaně?
Mě to hrozně zajímá, protože moje vlastní reakce při leknutí mě nepřestávají překvapovat svou pestrostí. A nekontrolovatelností. Možná se v nich nějaká pravidelnost objeví, když podám jejich výčet:
Hodněkrát jsem byla na letním táboře jako vedoucí. Na jednom z nich jsme už znali pár kluků z vesnice; jak to bývá. Kluků věkově někde mezi námi vedoucími a dětskými účastníky tábora. Věděli jsme, že kluci se chystají za tmy přepadnout tábor a ukrást vlajku nebo něco podobného. Věděli jsme předem, která noc to bude a kteří kluci. A přesto jsem se lekla, když se ve tmě kus přede mnou pohnul vetřelec. Chtěla jsem k němu běžet, ale moje kolena se podlomila do podřepu. Chtěla jsem něco zakřičet, a můj hlas zněl cize, hluboce, jako zpomalený gramofon, a špatně a pomalu jsem artikulovala. To trvalo asi pět vteřin, pak už se všechno odvíjelo normálně, plížící se útočníky jsme pochytali atd.
Podobná reakce se mi stala, když jsem šla jednou večer domů. Odemkla jsem dům, vešla potmě dovnitř, předpokládala, že můj kluk, který šel za mnou, rozsvítí, než vyběhnu po paměti pár schodů. Najednou jsem místo na rohožku před schody šlápla na něco měkkého – tělo! Vylítla jsem nad schody a slyším, že někdo houká. Aha – to já houkám! Hlas mi byl cizí, hluboký. A do toho začal houkat i ten opilý chlap, co spal na rohožce a já ho kopnutím probudila. Pak jsme ho poslali ven z baráku.
Kromě toho, že jsem jezdila ven s oddílem, jezdili jsme na studiích ven i s partou kamarádů. A dvakrát do roka vždycky dvojice připravovala třídenní dobrodružný program pro ostatní. Jednou takhle byl prvním bodem programu souboj družstev v přenášení dívek. Kluci z družstva měli postupně přenést v náručí všechny holky asi o dvacet metrů dál. Na asfaltu. A hned první kluk s první holkou v náručí zakopnul a ona spadla na hlavu. Zůstala ležet v bezvědomí, v křečích … My se rozprchli k nejbližším domům nevědouce, jestli chceme auto, nebo telefonovat (mobily tehdy nebyly), někteří zůstali u té kamarádky. Pak ji odvezla sanitka do nemocnice (měla otřes mozku, bez následků, jen si nepamatovala, jak se to stalo). My jsme pokračovali v celodenním výletu a já přestala mluvit. Měla jsem o ni strach a nešlo mi mluvit. Věděla jsem, že bych to mohla prolomit a násilně promluvit, ale neudělala jsem to; až na konci dne, večer.
Když mi bylo osmnáct, umřel mi kamarád z té naší party. Bylo mu pětadvacet. Moc hodnej, srdečnej a srdnatej kluk. Nešťastná náhoda – usnul ve vaně, plynová karma mu vyčerpala kyslík ze vzduchu. Nijak nekontrolovatelně jsem nereagovala; napřed se té zprávě nedalo uvěřit, potom jsem brečela a chodila ulicemi – chodila jsem takhle po městě, když jsem se potřebovala s něčím vypořádat nebo si něco rozmyslet; byl to můj obvyklý způsob. I dál byly moje reakce takové, jaké se dají čekat při úmrtí někoho relativně blízkého – vzpomínala jsem, jak jsme se nedávno viděli sami dva a co mi řekl, představovala si, jak ho jeho holka našla, a litovala toho, co měl před sebou…
Když mi bylo šestnáct, našla jsem svou babičku mrtvou. Nikdy o tom nevyprávím. Smrt je vždycky překvapení. Od té doby to vím. Teď chci říct, jak to bylo. Babička bydlela poslední léta za rohem od nás; musela být blízko, byla totiž po mrtvici a následkem toho komolila slova, nedorozuměla se dobře, nemohla psát, ale nakoupila a uvařila si, trefila po blízkém okolí. Navštěvovala nás každé odpoledne, než šla do kostela, a každou sobotu a neděli k nám chodila na oběd. Na mši v kostele na Jiřáku se cítila dobře a orientovaně, protože se jí vybavovala dobře známá opakující se rituální slova. Leckdy jsme k babičce šly s mámou a viděly cestou, že má doma zhasnuto, ačkoli bylo jisté, že je doma. To jsme se vždycky trochu obávaly, že se jí něco stalo, třeba upadla … ale vždycky to bylo v pořádku. Asi týden byla nějaká horší, radši jsme za ní chodily, ne ona k nám, a zrovna jsme si řekly, že už je to dobrý a mohla by ven. Večer jsme čekali návštěvu, máma chystala hostinu a já zaskočila k babičce s nějakými cukrovinkami a prádlem. Normálně jdu, vidím, že v oknech se svítí, vyjedu výtahem, zazvoním – i když vím, že to asi neuslyší – odemknu si byt, vstoupím do kuchyně. Svítí se, slyším, že vedle hraje televize. Jdu dál. V televizi něco dávají a babička sedí v ušáku a spí. Přistoupím k televizi a říkám si: Přepnu na jiný program a to babičku probudí. Přepínám čudlík. V tu chvíli si začínám uvědomovat, že při mém prvním pohledu babička vypadala nějak neobvykle – rty a prsty na rukou má fialové. Přepínám čudlík. Přepínám další a další čudlík a už někde na pozadí vím, že babička je mrtvá a že to musím ověřit najisto. Přepnu ještě párkrát naprázdno čudlík. Pak se otočím k babičce a volám: Babi! – Nic. Rty a prsty na rukou fialové. Volám: Babi! Babi! a mlátím pěstí do ušáku, až jí hlava nadskakuje; nechci se jí dotýkat. – Nic. Teprve teď se polekám a vyběhnu rychle ze dveří.
Minulý měsíc mi umřela kamarádka. První mail, co jsem v pondělí ráno přečetla. Ne, nebyl to spam. V první chvíli jsem chtěla, aby byl – „zahynula při autonehodě.“ – Náš spolužák psal. Stejně jako Ona zůstal po postgraduálu u nás na katedře. Napřed mám pocit, že nevěřím, to přece není pravda, to se mne netýká! Potom zrychleně hlasitě dýchám. Rozdýchávám. Píšu: „Každej den na Ni myslím, protože používám už léta peněženku, kterou utkala a ušila Ona. No to je hrozný, zrovna nejhezčí a nejschopnější holka, co jsem znala.“ Je to tak, Ona je jediná osoba, které jsem kdy záviděla, jak je skvělá. A teď je mrtvá! Je mrtvá a teď musím být nejlepší holka já? Celý den mi bylo nanic. A stala se zvláštní věc – můj mozek najednou všechno otočil. Aby mě utěšil a uklidnil, říkal mi: „A kdo jiný by měl z nás umřít? To přece bylo vždycky jasný, že Ona. Ona přece nemohla zestárnout. Tak to mělo být, to je přece jasné, vždycky jsem nějak věděla, že se to stane.“ A ten den jsem tomu uvěřila. Můj mozek dělal psychotické kejkle – spojil a propojil nespojitelné! Aby mě ochránil před šokem? A před čím; co horšího se může stát, než psychotické kejkle? Před čím mě chtěl ochránit?
