Ne že by se nic nedělo. Dějí se ale samé neblogové věci.

Mezi slova nedělo a dějí jsem chtěla napsat středník, jenže ta klávesa mi nefunguje. Už. Naštěstí. Nedávno se totiž zbláznila, snad z toho, že je osamocená vlevo nahoře, zatímco její příbuzné čárka a dvojtečka si sedí vpravo dole. Nebo z nešťastné lásky ke svému sousedu Escape-ovi? Buď jak buď, klávesa středník začala vyvádět. V nestřednžených okamžicích táhle zaječela. Takhle: 

;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;; ;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;

A nemohla přestat! Ať jsem do ní ťukala, jak chtěla, ona pořád řvala, úplně zjančená. I když jsem ji vyďoubla ven, pokračovalo to někdy dáááááááááááááál. Přiznávám, přistoupila jsem k tělesným trestům. Znáte mě, jsem poměrně impulsivní. A těžký následek se dostavil. Odmlčela se zcela, nereaguje na podněty. Je v bezvědomí. V komatu. Trvá to už asi měsíc. 

Tak nevim, no. – Článek jsem pojmenovala „S barvou ven,“ protože mě ze zoufalství napadlo jen téma: Jaké barvy se vám líbí, mění se to během života a jsou to stejné barvy, co nosíte na oblečení, nebo ne? Plus jsem doufala, že během psaní článku se vyjeví něco mého pozoruhodného osobního a vyjedu tím pádem s barvou ven. Jenže mně se nic nevynořuje. Takže nevyjedu s barvou ven a název článku je promrhán.

Aspoň tedy napíšu svůj vztah k barvám:

BÍLÁ – ta mi sluší. Ale nepovažuju ji za barvu, spíš za absenci barev a prázdnotu. Mám k ní vztah jen jako k barvě oděvu a ne jako k barvě. Takže nemůžu říct, jestli se mi líbí nebo jestli ji mám ráda (jestli tomu rozumíte:-). Vím jen, že u obličeje mi sluší. Prázdnota mi sluší??

ŽLUTÁ – v předškolním věku jsem ji měla ráda na fixe, pak už ne, ani na oblečení ne a jedovaté chladné odstíny vůbec ne. Poslední rok mám ráda její teplé odstíny – tmavě žloutkově žlutou až zlatě hořčicovou. I na oblečení. Několik kusů jsem si pořídila. Dělají mi radost. Žlutou v kombinaci s černou cítím jako smrtonosnou.

ORANŽOVÁ – tu mám ráda. Připadá mi oživující, veselá, přátelská, štědrá. V minulosti jsem vnímala, že je ve společnosti přijímána jako stigma – „oranžové vesty.“ Přesto moje oblíbená mikina, když mi bylo 12-14 let, měla barvu teple oranžovou. A nápis JAZZ CLUB. Nosila jsem ji do vytahání a do potrhání manžet. Později jsem si pořizovala oranžové věci často v kombinaci s khaki. Ještě později i čistě oranžové včetně punčocháčů. Poslední dva roky moje náklonnost k oranžové trochu ochladla a přesunula se směrem ke žluté.

ČERVENÁ – je pro mě TA barva. Hlavní barva. Nejdůležitější barva, nejvíce zavalená symbolickými významy od krve přes lásku, život, vzrušení, agresi, Červenou Karkulku a Krista, po nápadnost, výraznost. Nosím červenou docela často. Měla jsem ji ráda už v dětství, pořád. Když narazím na zajímavý odstín červené, dost se jím kochám.

RŮŽOVÁ – sladké odstíny růžové ani jiné nemám nijak v oblibě. Na sobě občas snesu jen starorůžovou a sytou nachovou „shocking pink.“ Velkoplošně nee.

FIALOVÁ – v předškolním věku jsem ji měla ráda na fixe, pak v adolescenci naopak vůbec ne. Později ano – její tmavé odstíny: temnou fialovou, tmavou ostružinovou. I na oblečení je mám ráda. Nesnáším vínovou a nesluší mi, jsem v ní vyblitá a stará. Nemám ráda světlou lila ani žádné pastelové jemné odrůdy – to ostatně u žádné barvy.

MODRÁ – považuju ji za anonymní, společensky přijatelnou, nenápadnou barvu. A tak ji také používám na oblečení – džíny, tmavě modrý kabátek apod. Ráda mám vlastně jen tmavě modrou, námořnickou, a to pouze v kombinaci s bílou. Jinak ne. Bledě modrou ne. I když mi asi poměrně sedí k pleti.

TYRKYSOVÁ – tu jsem taky měla ráda v dětství na fixe. Fascinuje mě kombinace tyrkysové a červené (obě syté samozřejmě, já nemám ráda jiné barvy než syté, protože jemným odstínům nerozumím, jsou pro mě moc složité a nepojmenovatelné a nezřetelné). Ale nenosím tu kombinaci na sobě. Jen jednou, když jsem se pětiletá v červené zimní bundě opřela o čerstvě natřený obchod… Tyrkysovou vlastně vůbec nenosím. Je mi milá, veselá, potěší mé oko, ale není mi příjemné ji mít na těle, na to je moc chladná, já nosím většinou teplé barvy.

ZELENÁ – nemám ráda zelenou. Jen v přírodě, to jo. Na rostlinách. Tam se mi líbí a tam patří. Jarní čerstvá zeleň venku, to je moje, hlavně jarní buky. Zelená má spoustu odstínů, ale já mám ráda jen světlou jablkově zelenou, dožluta. Khaki odstín nemůžu říct, že bych měla ráda, to ne, ale používám ho při cestách do přírody. Hodně temně zelenou bych na oblečení snesla, připadá mi zajímavá. Paví nebo petrolejově zelená mě přitahuje, mám ji na batohu, líbí se mi dojem hloubky, který ve mně vyvolává. Ale abych se do ní zahalila zvenčí, to nemám chuť. Protivná je mi zelenkavá, jako ostatně každá vyblitá nezřetelná, nepojmenovatelná barva. Teď se jí někdy říká mátová – mint. Chladivá až moc, pro mě. A taková manifestně čistá: „Podívejte se, jak jsem sterilní, nechci se ušpinit, odmítám špinící část světa.“ Mno, to by byly mé projekce, co se týče zelené :)

HNĚDÁ – na oblečení nic moc. Nic extra. Nic přitažlivého. Jako hovno. Tmavě hnědou sukni snesu, mívala jsem krátkou i dlouhou, ale už nemám a nechybí mi. Nesnáším kombinaci tmavě hnědá plus sytě oranžová a hnědá plus chladná tyrkysová. Vlastně mi připadá, že hnědá může být pospolu jen s jinou hnědou.

BÉŽOVÁ – ne, tu nemám ráda, hlavně ne tónovanou dožluta. Ani mi nesluší. A nudí mě. Naopak mám ráda odstín ecru – oblast mezi bílou, šedou a béžovou. Odstín přírodní, lněný, beze stopy nažloutlosti – neříkám mu béžová, ale ecru. Líbí se mi jeho neutrální universálnost, že je světlý a sluší mi a taky mi připomíná kamínky a zvířecí srst a absenci chemie a umělosti.

ŠEDÁ – je pro mě symbol špinavého asfaltu, smradu aut, ubité všednosti, pasivity, neschopnosti se zvednout a jít dál, ne-odvahy k životu, potažmo symbol kolaborace a nebezpečného šedého davu, který se nechá strhnout čímkoli, protože nemá vlastní barvu, vlastní názor, nemá k němu odvahu, jde mu jen o pohodlí, kariérismus bez páteře a vyhýbání se dobru i zlu. Takže šedou přehlížím. A to mi k ní taky patří. Šedá nenápadná myš. Nebaví mě. Nechci ji, protože nechci být jako ona, nechci být manipulovatelná ne-osoba, masa. A namlouvám si, že když se nebudu oblékat do šedé, nebudu srab a hajzl a nudný uspávací patron. Což nejsem :-)

ČERNÁ – připadá mi hluboká. Tak hluboká, že nikdy nechodím celá v černém, abych do té hloubky nezahučela – mám aspoň něco v jiné barvě, zpravidla bílé nebo červené. Kombinaci černo-červeno-bílou mám na sobě ráda. Černý kabát jsem nikdy neměla a nemám. Jinak mi černá připadá elegantní a často slušivá, jen mi nepasuje ke kysličníkovým blondýnám. Ve výtvarném umění trocha černé dodá obrazu / tématu na důležitosti – pro mě osobně jako diváka. Připomíná mi svou hloubkou duchovní aspekt. Proč se do něj nechci zahalit celá??

Teď si říkám: Přece jen jsem vylezla i obrazně s barvou ven, titulek článku nelhal! Protože svými preferencemi barev o sobě člověk prozradí osobního až až.

A co se týče interiérů, mám ráda všechny barvy trochu zastoupené. V pestrém ale ne rušivém souladu. Z monotónnosti by mi jeblo. Nepřipadá mi zdravá, necítila bych se dobře, kdybych žila v monochromatickém pokoji. Leda že bych ho často barevně proměňovala. To beztak trochu dělám, ale nemusím často, protože nemám pocit, že by mi v něm nějaká barva chyběla.

Pestrost života je Všechno.

Proč teda některé barvy nechci mít na těle a kdy se jejich preference mění a jak to souvisí s osobností? Zajímavé. Jen další dílek pestré tajuplnosti našeho světa.

 .

JAZYK A KOSA

Celý příspěvek →

A TAK VŮBEC O VÁŠNI … 

… DNES JEN KOUKÁM, CO JSEM PŘEDVČÍREM V NOCI VYPLODILA:

Celý příspěvek →

Já jsem svobodná.

Výborný článek, s nímž bezvýhradně souhlasím, napsala Christabel. Pod ním jsem něco komentovala. Tam je můj názor.

Mám k tomu co říct, ale váhám, jestli to psát na svůj blog. Nechci se dostat do situace, kdy bych vykecla něco příliš konkrétního a byla dohledatelná – tento blog není přímo spojen s mým jménem také z toho důvodu, že vše na mém pracovišti podléhá lékařskému tajemství, mlčenlivosti, přísné ochraně osobních údajů. Proto o práci nikdy nepíšu. Ani název organizace.

Ne, tu paní, co pobodala studenta, neznám. Je to hrozná událost, leč velmi ojedinělá. Zvlášť v porovnání s jinými zločiny jiných společenských skupin, které si po svobodě běhají a média se nad tím nepozastavují a lidi tím neděsí.