ANEB TADY SI MŮŽEME KYDAT, CO CHCEME:
ANEB TADY SI MŮŽEME KYDAT, CO CHCEME:
KOHO POTKÁVÁTE?
Foto třikrát větší je na Flickru.
Ráno se přiženu na autobusovou zastávku, cestou někdy potkám pána s yorkshiráčkem: Dobrý den. Nebo pána z naší ulice, s černým psem. Nebo vyjímečně pána s Ťapinou. A na zastávce většinou vidím více než jednu povědomou tvář. Občas tam stojí pěkně upravený atletický Mr.Blowing a pokecáme, co je nového. Lípa a patník tam stojí vždycky. Staří známí.
Když vstoupím do světa autobusu, prohlídnu si, kdo dneska jede. Jednak který z řidičů a jednak jací cestující z vedlejších obcí. Vždycky mě potěší, když uvidím jednu milou paní, zajímavě oblečenou – někdy má zelenou plstěnou buřinku jako ministr kouzel Popletal, někdy má dvouletého potomka, asi ho veze do školky. Možná do lesní školky? Tuhle usměvavou, klidnou, tichou paní jsem jednou potkala v kině v centru města. A jednou na veletrhu neziskovek. Je asi o málo starší než já a mám představu, že pracuje v pomáhající profesi – jako psychoterapeutka nebo doktorka. Připadá mi totiž typově podobná některým mým kolegyním. Určitě vede bohatý kulturní život … no úplně to vidím!
Vystupuju na kulaťáku a přejdu na jinou autobusovou zastávku. A tam někdy potkám Trendspottera. To je taky dobrý. Pohovořit s pohledným mužem poránu nezaškodí. Mnohem častěji cestuji do Břevnova s jiným člověkem – před rokem (datum u obrázku je o rok popletené) jsem ho kreslila v ušance a od té doby si ho vždycky všimnu.
Poznám ho i v létě. Bez ušanky. A představte si, nedávno se mi stalo, že jsem ho potkala třikrát za den. Ráno jsme jeli stejným autobusem z Dejvic do Břevnova; to už víme. V poledne jsem zašla do nejbližší samoobsluhy koupit něco k obědu – a ten pán tam byl! A je tam skoro každý den. On tam totiž pracuje. Nevím, jak se jeho zaměstnání jmenuje, jestli prochazeč mezi regály, provozní, pán ze sámošky, nákupčí nebo manažer prodejny. A večer jsme jeli stejným autobusem zpátky na kulaťák.
Moje noční můra je potkat někoho z podkroví – sousedy ze stejného domku. Když se potkáme přímo v domě, kde přebýváme, je to milé. Ale – a jednomu z nich jsem to už i řekla – já je venku nepoznám! Je to divné, ale prostě si jejich tváře neumím s jistotou vybavit v jiném prostředí, než v domě a bez bundy a bez čepice. Někdy váhám – je to on, není to on – a někdy si jich dost možná venku ani nevšimnu. Trapné! Teď snad už jednoho rozpoznám s jistotou, už ho mám trochu nakoukaného :)
Občas přespím u rodičů a ráno jedu na Jiřáku dolů do metra a už třikrát se mi stalo, že mě na eskalátoru při své jízdě vzhůru míjel básník Holoubek. Posledně jsem ho však marně vyhlížela; asi zrovna v pátek v půl deváté nejezdí. A teď si říkám: Kdoví, jestli to byl on. Třeba mu byl jenom podobnej. Básníka Holoubka jsem viděla naposled asi před dvanácti lety na nějakém křtu knihy mého táty nebo na oslavě jednoho výtečného českého lyrického malíře, našeho rodinného známého.
Také se vám stává, že si na někoho vzpomenete po letech a šup a druhý den ho potkáte náhodou na ulici? Onehdá jsme si s kamarádkou řekly: Co asi dělá Lenka J., naše spolužačka, to vůbec nevíme… A lup, druhý den jedu metrem a u dveří tam stojí taková zachovalá paní, natočí se trochu a je to asi Lenka J. Je to možný?! Nebo to není ona? Jen se mi to zdá, že je to ona, protože jsem si na ni vzpomněla včera, anebo je to opravdu ona a já se k ní nehlásím, protože nemůžu uvěřit, že je to ona?
Když mi bylo asi deset, šli jsme někam s tátou a proti nám muž.
„Ahój,“ halasně se hlásil k tátovi, „tebe jsem dlouho neviděl! A Honzu Nováka taky ne, nevíš, co dělá?“
Táta vesele odpověděl něco o Honzovi Novákovi, ještě krátce jsme na chodníku postáli, staří kamarádi prohodili pár bodrých slov, rádi, že se zase jednou vidí, a šli jsme dál.
„Kdo to byl?“ zeptala jsem se, jak se tak děti ptají. Ale takovou odpověď jsem nečekala:
„Já vůbec nevím, kdo to byl! Vůbec si nemůžu vzpomenout, kdo to je, jak se jmenuje…“
Tehdy to šlo uhrát dobře. Mně se to tak dobře nevydařilo o patnáct let později, když jsme jeli ve dvou na víkend a v dopravním prostředku mě najednou pozdravila cizí holka. A já nevěděla, proč mě zdraví, kdo to je; vyhodnotila jsem to, že se patrně známe z fakulty, asi jsme spolu před lety chodily na tělocvik, nevím. Ona poznala mě, já ji ne. Nějak se bavit dalo, jenže ouha – napřed musím představit partnera: „To je Martin,“ podávají si ruku, „A-“ a ticho a musela říct své jméno sama, protože já ho nevěděla. No a buďte si jistí, že i když jsem její jméno uslyšela, stejně doteď nevím, kdo to byl.
Někoho z blogosféry bych neplánovaně docela potkat chtěla! Plánovaně se to děje, ale někdy mě napadá, že i neplánovaně by to mohlo mít něco do sebe.
MOJE ROZTRLIŠKOST JE SELEKTIVNÍ…
Včera jsem si řekla, co nakoupím. Proč jsem to nechala až na pátek? Protože budu mít odpoledne volno; vzala jsem si půl dne dovolenou, neboť jsem pro svůj vedlejšák č.2 potřebovala jít něco vyzvednout na Staré Město a donést to svým dvěma vedlejšákyním na Nové Město. A pak si půjdu koupit ty pletací jehlice atd.
Z práce jsem vyrazila včas. Na Starém Městě jsem nakonec dosáhla kýženého místa, vyzvedla tam své poselství a jela na Nové Město. Tam jsem na Václaváku uviděla Marks&Spencer a zašla si koupit britské potraviny: velký sýr Cheddar, 93% vepřové klobásy tlusté těžké, málo sladké sušenky digestives, které mě zachraňovaly v Anglii před hladem, a shortbread, co mě ho naučil mít rád jeden postelový bůh. A na cestu máslový košíček plněný sladkým měkkým vanilkovým pudingem a nakládanými broskvemi. Chvíli jsem hledala, který novoměstský dům je můj cíl. A to jsem byla na místě v pondělí. Našla. Staroměstské poselství ve velké žluté obálce jsem předala vedlejšákyním. V pořádku.
„A přinesla jsi ty smlouvy?“
???
„Jak jsem ti psala, abys je vytiskla. A já si včera říkala – mám jí ještě zavolat nebo…“
„Ahá, já myslela, že mám vytisknout seznam lidí! A ten mám.“
Moje vedlejšákyně č.2 obě dostaly velmi stresovaný, strhaný výraz. A to právě poobědvaly. Jedna rezignovaně strhaný, druhá, temperamentnější, měla jistě výraz „Cože?! Už zase něco popletla, já jí snad zboxuju!“ (to vše v angličtině). Do tváře jsem se jí raději nedívala.
Přišlo mi předtím v elektronické poště: „Tak smlouvy mame vsechny, jen jednu kopii: Nováková, Procházková, … a dalších pár jmen. Muzes prosim vytisknout a prinest, at to tam doresime?“
Tak když to chtějí vytisknout, tak jim seznam těch lidí, co poslali jednu kopii smlouvy a ne dvě, vytisknu. A vytiskla.
Jako v grotesce. Že nepřemýšlím hlavou? Ne, v tomhle vedlejšáku č.2 já nepřemýšlím. Já nevím, co je přesný záměr, já to v hlavě nenosím a ani nebudu, to bych se už musela zbláznit. Mně úplně stačí, že musím nosit v hlavě, že mám denně kontrolovat vedlejšácké e-maily, odpovídat na ně a pamatovat si, o co šlo, jednat o pronájmu prostor, a pak jednou týdně dvěma vedlejšákyním poslat, o co šlo, případné dotazy, potíže atd. (v angličtině, ale to je nepodstatné). Stejně vždycky něco zapomenu.
Před vánoci jsem posílala účastníkům klíčový hromadný mail. Blbě. Předčasně. Byl to teprve nedodělaný návrh a já jsem to nějak přehlédla, neregistrovala; jednou jsem chtěla být horlivá a pilná a poslat všechno včas a neodkládat. No a zrovna blbě. Tak jsem pak účastníkům musela poslat opravný hromadný mail s dodatky, že ten první byl neúplný.
A to není celé. Takhle jednou v lednu pošlu účastníkům další mail, tentokrát pěkně jednotlivě, každého oslovím jménem – a tu přišla odpověď od jedné paní, že vyrozumívá, že předchozí hromadný mail nedostala. No nedostala, vypadla mi z toho hromadného poslání, takže nevěděla, kam má dnes přijít, co s sebou … ale asi ji to nenervovalo, to je prima, není nad sympatické adresáty; tak jsem jí ten klíčový starý mail poslala opožděně no.
Copak o to, taková věc se jednou za čas stane, i když člověk pečlivě kontroluje seznam příjemců. Vážně. Já takovéhle úkony vždycky velmi pečlivě po sobě kontroluju. A stejně se chybička jednou vloudí. Blbý pocit je, že chybička je v tomto případě vedlejšáku č.2 vždy odhalena. Jedna vedlejšákyně totiž chodí do té mailové vedlejšákové schránky, kterou já obhospodařuju. Takže vidí, když tam několik dní nepřijdu a neotevřené maily se hromadí. Pšakrev!
„Pšakrev“ říkal nějaký Polák Jagellonskému v komiksových Starých pověstech českých od Kalouska. Mohla bych místo toho říkat „A kurva,“ to by byl vhodný ekvivalent, jenže téma promiskuity já si radši do huby neberu, kdo z nás … ať hodí kamenem.
A vůbec mě ten gmail sere! Napřed se mi tam zprávy shlukovaly k sobě, takže se mi opakovaně stalo, že jsem si nevšimla něčí odpovědi a nereagovala. Pak jsem přišla na to, jak to proklaté shlukování zrušit a vidět maily jednotlivě pod sebou od nejnovějšího, jak jsem zvyklá. Hurá. Nojo, jenže v gmailu není žádná značka, která mi ukáže, na který mail jsem už odpovídala! A to je taky průser. Jsem zvyklá vidět zřetelně označené maily, na které jsem už odpověděla nebo je přeposlala. A nic. Značky nikde. Gmail nenávidím.
Na tom všem je nejpozoruhodnější, že můj vedlejšák č.1 je totéž, co vedlejšák č.2, akorát větší team a větší sranda. A tam se mi žádná přitroublost nestává. Dobře, jednou jo. Jednou jsem asi klikla vedle a smazala nevědomky něčí mail, takže jsem na něj neodpověděla. Zmizel a jako by nikdy nebyl. Pak už bylo pozdě, já myslela, že se picnu, ale operativně jsem to sama vyřešila a pak to zavolala šéfovi, on řekl, že jsem dobře udělala, a bylo. Všeobecná spokojenost.
Zpět na Nové Město: navrhla jsem vedlejšákyním, že smlouvy vytisknu a přinesu v neděli, anebo že je půjdu někam vytisknout teď a přinesu. A ony „Kam? Tolik stránek?“ – No a co? Ony počítaly, že to vytisknu u nás v práci pro ně jako samozřejmost, zadarmo? To mi je trochu proti srsti; budu muset s nimi dojednat finanční podmínky, aby můj zaměstnavatel – pro něhož ony také pracují nebo pracovaly – nebyl ošizen. Já budu jim klást podmínky, hm. To už naše vztahy půjdou do prdele úplně. Prý si to vytisknou samy na zítra, nějak to udělají.
Tak jsem přiznala svou tupost přede všemi a šla. Pravda, trochu hraju na to, že když se ztrapním a směju se tomu, ostatní se budou také smát. Tojo, ale mé dvě vedlejšákyně už tuto fázi mají za sebou a trpělivost není bez konce. Tak jsem odešla ven a ponechala je, aby se odreagovaly vespolek. Načež jsem se na ulici dala do hlasitého ďábelského pochechtávání. Připadalo mi to dost vtipný – místo smluv vytisknout seznam lidí, kteří potřebují vytisknout smlouvu.
Kam teď – vím o švadlence ve Spálené ulici, ta je tam léta. A vida – ještě cestou jsem narazila na jinou švadlenku, ve Vladislavce. Jehlice měli č.3, č.4 a ještě další, ale č.3,5 nikoli. Jdu do Spálené. Mají! Bambusovou, nebo kovovou?
„Zkusím bambusovou! Mně tyhle novo-kovové k srdci nepřirostly tak, jako ty staré,“ říkám.
„Já pletu ponožky na krátkých bambusových-“ říká paní švadlenková.
„Jo, takové přesně mám – ocelové!“
Jsem spokojena, odnáším si bambusovou kruhovou jehlici dlouhou 80 cm. Přesně tu jsem chtěla. Jdeme dál. Kde koupím v centru jídlo? V Máji jsou dole potraviny Tesco, jdu tam. Staré dobré příkré schody, již od dětství, ano ano. Takže radši jedu dolů po jezdicích. Koupila jsem cukety, mazací sýr, pivo Svijany, lahev vína, dva hranoly žitného chleba. Moje plátěná taška, co nesu v ruce, má jistě včetně pracovního foťáku skoro 15 kg. Zadupává mě hlouběji do země.
„Takže do banky ani na poštu nejdu. Mám těžkou tašku. Jedu domů.“
Jdu na áčko, na Můstek. Přes Jungmaňák – přímo přede mnou můj oblíbený dům hudebních nástrojů! „Založeno 1939“ píšou tam. Trsátko! Elektrické kytary jsou v suterénu.
„Dobrý den, já bych potřebovala trsátko na baskytaru.“
Veselý úsměv: „A jaký?“
„No, ňáký. Já jsem ještě trsátko na baskytaru neměla. Na akustickou kytaru jsem měla a to vím, že nechci moc měkký, spíš tvrdší.“
„Tohle -“ černé.
„Jo, to je dobrý! Není úplně tvrdý, ale dost tvrdý. To by šlo…“
„Tohle je tvrdší – “ svítivě lila.
„No, ale to má moc sladkou barvu. A samozřejmě je vždycky potřeba vybírat jedině podle barvy!“ říkám ironicky.
Takže černé. „Devět korun.“
Výborně. Černé s nápisem Jim Dunlop. Tak to má být.
ZÍTRA CHCI KOUPIT:
Jehlice pletací kruhová o velikosti 3,5. Hodně dlouhá. Pletu totiž trojcípý šátek, který se rozšiřuje. Začala jsem na 5 očí, už jich mám 250 a přestávají se mi vejít na dlouhé jehlice. Co se dá dělat, byť s kruhovými jehlicemi nemám dobrou zkušenost – tuhle jsem pletla na nich nákrčník, práce se mi přetočila, musela jsem plést celé znova, ale už na oblíbených pěti krátkých jehlicích, ne na té kruhové šňůře, co mi připomíná kapačky, které jsem v lednu předloni doma dávala svému kocourkovi.
Trsátko na baskytaru. Po půl roce nebo víc jsem teď zkusila hrát a moje pravá ruka je žalostná. Levá ruka je v klidu – buď hraju těch pár písniček, co na ně mám tabulaturu, anebo hraju prvním prstem a čtvrtým prstem, pak přeskočím na vyšší strunu nebo ruku posunu výš a zase tam něco šmrdlám prvním a čtvrtým prstem. Je to děs, ale v odrazu v okně přitom vypadám docela dobře. Když je takové pěkné domácké jevištní světlo. Chudák pravá ruka je zvyklá na violoncello hrát smyčcem a pokud pizzicato, tak pouze ukazováčkem s občasným přispěním prsteníčku. Na kytaru zase je zvyklá brnkat dolní strunu palcem a horní tři brnkat prvními třemi prsty – nejvyšší prsteníčkem, druhou prostředníčkem a třetí ukazovákem. Jenže na baskytaře se má železně pravidelně a nezměnitelně střídat první a druhý prst – roz. ukazovák a prostředník – říkal kytarista Mr.Blowing. A toho já už nikdy nedocílím u písniček, co jsem začala brnkat dřív, než jsem se dověděla, že brnkat čtyřikrát po sobě ukazováčkem je divný a vypadá blbě. Nojo, já to původně pojala, že když brnkám stejnou notu na stejné struně čtyřikrát, tak ji brnkám pořád stejným prstem. Ne, prej ne. Prej střídavě dvěma prsty. To je konec, už se nepřecvičím. Jedině u zcela nových hudebních kusů. A těch je naštěstí hodně. Těch, ze kterých se nepřecvičím, je asi pět. To je klika. – Jéé, dobrý, teď hrálo rádio „You can´t hurry love“ a tu jsem z tabulatury zkoušela – jenže před rokem, nepamatuju si to, teď improvizuju a střídat první a druhý prst při brnkání se víceméně daří. Ale víceméně je hovno. Takže nedaří. Železná pravidelnost v krvi dvou prstů není. Prostě trsátko a hotovo! A trénovat na střídačce. A zeptat se Roje, jestli by mi nedal instruktáž. První a poslední proběhla těsně před tím, než dorazila před rokem moje baskytarová zásilka. A nic z toho si nepamatuju, asi jsme pili rum. Vím jen, že jsem byla hodně potěšená, že mi Roj půjčil do ruky svoji basovku.
Jídlo, pití. Nejen víno nebo pivo, ale asi i čaj. Kafe mám dobrý.
Chemoprén. Ten svůj nemůžu a nemůžu najít! Na podzim jsem s ním lepila nohy a ruce keramickým panenkám, pak ho dala na zcela bezpečné místo, abych ho rychle našla, než za jeden týden zas pojedu ke kamarádům šít těla panenkám a lepit končetiny – a nic. Od té doby nevím, kde chemoprén je. Možná u kamarádů, možná u mne, těžko říct.
Jít do banky a platit tam a jít na poštu a platit tam. Dobře, už to odkládám dva týdny. Možná kolem nějaké pošty a banky půjdu a možná zrovna budu mít i žaludek jít dovnitř.
Kalhoty bych si taky mohla koupit. Černé nebo temně fialové nebo prostě tmavé nové. Případně nové zimní punčocháče, černé nebo tmavě fialové. To spíš. Ty se totiž nemusej zkoušet v kabině. Kalhoty ano a na to mě neužije.
Pult bych potřebovala. Notovej. Na violoncello. Jinak na něj asi hrát nebudu. A to jsem plánovala, že v létě budu hrát na trávníku pod oknem nahá. Nehrála.
Co foťák?!
UŽ CHÁPU KRABICE S VÍNEM POD PODLAHOU…
Od začátku listopadu hledám nějaké dokumenty vedlejšáku č.1, zejména faktury přijaté, které jsem si – to vím bezpečně – dala na nějaké bezpečné místo, kde je bezpečně rychle najdu. Původně jsem je dávala do třetího šuplíku, o který se dělím s naší pracovní kočkou – ta v něm má svoje léčiva a peníze na jídlo, já zase nálepky zvířátek, razítko a faktury přijaté, občas krátce čokoládovou tyčinku.
Kam já jsem ty faktury mohla dát? Už jsem prohledala dvě krabice, stůl, trezor a regál, doma štos papírů ve skříni. Nic. Hledala jsem jen zběžně, budu muset pořádně. Musela jsem ty dokumenty pečlivě a zodpovědně uklidit na konci října před nájezdem projektu XY, tak to bude. Ale kam?!
Zatím dávám nové faktury přijaté v průhledných deskách znovu do třetího šuplíku. Dnes se na některou potřebuji podívat a co to – ve třetím šuplíku žádné průhledné desky nejsou! No to jsem blázen, to snad není možný, kde by byly!
Před chvílí tam ještě byly. A díky tomu faktu můžu přistoupit k hypotéze, že tam jsou pořád. Že využily své klouzavé nátury a hladce se sesunuly za šuplíky, kam na ně nikdo nemůže a nikdo po nich nic nechce. Tahám šuplík ven – nejde to. Ani šuplíci první, druhý a čtvrtý ven celí nejedou. Radši jsou zalezlí. Šátrám vzadu za nimi a ano, něco jako průhledné desky s fakturami tam nahmatávám! A ještě jedny! A vytahuji i třetí! Mám to všechno. Hledané nalezeno, hlásím šťastný nález a můžu být v klidu.
A copak nám to do šuplíkového kontejneru ještě zapadlo? Už nic? Aha, stará krabice od sušenek; ještě z dob, kdy Billa byla Delvita. Tak ji vyhodím. – Ale pozor! – Není prázdná …
Bankovky! A hodně, 6000 korun. Plus jedna padesátikoruna neplatná. A já už vím, co to je za peníze:
Před pěti, šesti lety jsem končila svůj první vedlejšák, distribuci nejmenovaného odborného časopisu. Sláva, už moje kancelářička nebyla zavalena stohy balíků. Závěrečná inventura přinesla nepochopitelný výsledek: buď mi chybí několik balíků časopisů, anebo mi chybí peníze. Přes 3000. Nebyla jsem z toho moudrá – věděla jsem, že pokud hotovost v kase nebude sedět, tak v ní bude peněz víc a ne míň; protože jsem občas rozměnila drobné z čerňáku a přebytek do něj nevrátila, ale nechala v časopisecké kase. Psala jsem o tom tady na blogu a pár z vás dokonce bylo tak hodných, že počítalo, až se z nich kouřilo – Jitko a Dane, díky moc – a stále vycházelo, že mi chybí přes 3000 korun.
A dnes se záhada vysvětlila. Prachy jsou tu. Tak si vezmu, co mi tehdy chybělo a strhli mi na platu. Zbytek patří do našeho čerňáku. A rozšoupnem se. Možná napíšu společnosti, která časopis vydává, že se vše objasnilo a jestli jim ještě něco nedlužím. Pocity viny ze zpronevěry jsem nikdy neměla, protože jsem věděla, že jsem nic nevzala. Možná nějaký korupčník, který našel krabici od sušenek, od bot nebo od vína pod podlahou, se také opravdově divil, že jsou v ní peníze, spousta peněz :-)
Dneska jsem nějaká otrávená. Možná i otravná.
Ráno jsem vyjímečně šla do práce až o hodinu později, měla jsem pracovní sraz až v 9:55 v terénu. Tak jsem si doma četla a ani jsem se nepodívala, v kolik mi autobusy jezdí v pozdější dobu než obvykle. Samozřejmě mají delší intervaly než v 8 ráno. Nechtělo se mi vstávat, vylítla jsem až v 9 a co nejrychleji se oblékala, s opožděným podezřením, že autobusy do města jedou v 9:10, 9:20 a 9:40. Což znamená, že buď musím vyjít z domu cca v 9:10, anebo už je stejně pozdě a pracovní sraz nestíhám a to je průšvih. Radši jsem se ani nekoukala, kolik je hodin, a mazala mokrou mhou na zastávku. Cestou jsem si přála a objednala u vyšších mocností, že sraz stihnu, a přislíbila, že už budu vstávat včas.
A jak to dopadlo: Neuvěřitelným způsobem jsem se na místě srazu objevila přesně akorát. Autobus totiž přijel hned, jak jsem došla na zastávku. V 9:25. Měl o 5 minut zpoždění. Kdyby ho neměl, mám 15 minut zpoždění já a je to katastrofa, která spustí řetězovou reakci nestíhání dalších událostí, týkajících se jiných lidí včetně šéfa. Neuvěřitelná klika, ze které ani nemám jásavou tryskající radost. Protože jsem prostě dneska otrávená. A protože jsem na oplátku slíbila, že s ranním vstáváním nebudu otálet. Těžký úkol – nic neodkládat. Natož ráno. Zítra být v práci včas.
Nic se mi nechce. Nechce se mi nic. Nechce se mi vůbec nic.
Je mlžný den, jediné snesitelné je ho celý strávit čtením, přemítáním nad četbou, kreslením, relaxováním, mlžně nesoustředěným poslechem hudby nebo rozhlasové hry a zejména je nezbytné si opakovaně postěžovat, že je mlžný den, je otravný den, jsem otrávená a budu s tím otravovat každého, kdo mi přijde do cesty.
Jediný recept na to je otráveně se proplazit až do večera, proprskat a prohudrat se až do setmění, pronadávat se mlhou a vynořit se v krásně úlevně černé tmě, která říká: „Už jsem tady! Už je tma, už se nepracuje, už se nemusí nic dělat, den končí, nic nedělej, už nesmíš pracovat, musíš to odložit na jindy, musíš se připravovat na spánek, číst si, poslouchat hudbu, už neotvírej žádnou ze tří pracovních korespondencí, nené, tady vládnu já, tady je teplo a klid a bezpečí, konec napětí, konec mlhy, konec nejistot, říkám ti: Volno!“
Úlevné. I když to znamená ještě větší napětí a víc práce zítra. Práce přesunuté na zítra. Té práce, která mohla být hotová předvčírem. Tomuhle se říká prokrastinace? Ne, já myslím, že tomuhle ještě ne. Tohle je spíš hledání výzvy v mlze a přesunutí napětí do bodu, kdy bude už tak velké a vzrušující, že se všechno rozběhne a pofrčí a bude hotovo včas. Něco včas a něco po termínu, což je daší výzva – obhájit si to a vyžrat a zkoušet, co to udělá. Hm, poněkud hraniční hra. Hraničářská. Ale proč by ne, každý má v sobě trochu toho a trochu toho, trochu obsedantního, trochu hraničního, trochu psycho a trochu hysterického, trochu depresivního a trochu schizoidního; pokud charakterizujeme osobnost z patologického úhlu pohledu.
Lepší je ovšem formulovat pozitivně a popisovat charakter z druhé strany: každý má v sobě nějaké množství živosti a bujarosti, svou dávku fantazie a představivosti, krapet smyslu pro pořádek a řád, špetku provokativnosti a podnětnosti, určitou míru zodpovědnosti, lehkomyslnosti, důvěřivosti a střídavou touhu po společnosti a samotě.
A já mám dneska plnou nádrž mlžné otrávenosti a hotovo.
CHAČAPURI
Chačapuri, gruzínský sýrový koláč, jsem jedla jen jednou, od firmy Ethnocatering, a mohla jsem se po něm umlátit. Vlahé vláčné ach. Velké jako kolo od vozu. To bylo letos v březnu. Najít na internetu recept nebo portrét nebo přátele chačapuri je snadné.
Minulý týden, když měli v sámošce, kam si často chodím pro oběd, zlevněnou mozzarellu, koupila jsem si dvě s myšlenkou, že mám přece doma velké balení balkánského sýra a že mozzarella + balkánský sýr + kynuté těsto kolem + moje keramická modře kostkovaná mísa velká jako kolo od vozu = chačapuri!
Druhý den jsem dokoupila ještě kvasnice, ehm. To bylo tuším ve středu. Dnes máme pondělí a chačapuri se peče, jako kolo od vozu. Kostka droždí měla zajímavý životaběh – jednu noc a den zůstalo zapadlé dole v rohu tašky, další noc a den zapomenuté v práci a přes víkend leželo doma na stole. Zapomněla jsem ho dát do lednice, ale nijak mu to neubralo na kráse a životaschopnosti; kvásek bublal jako bahenní rezervace.
A teď ochutnávám, ještě horké. Lepší bude počkat. A příště by se kynuté těsto dalo naplnit špenátem nebo mletým masem, to by bylo také báječné! Nojo, někde mají pizzu, někde chleba, buchty a jinde chačapuri. Takové hezké slovo – chačapuri.
a dneska je poslouchám.
Co vy?
Letos jsem se na Vánoce nijak zvlášť nechystala; řekla jsem si loni, že na svátky a hlavně na jejich očekávaný společenský rozměr kašlu a v klidu si povedu svou. A vida – najednou jsem zjistila, že s takovou se na Vánoce těším.
Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. V pátek ráno se uvidím s kamarády (do té doby jim během svátků musím koupit a zabalit dárky) – tradičně půjdeme na výstavu betlémů do Betlémské kaple. Svůj vlastnoručně šitý betlém, co jsem surově cpala surovou vlnou ještě jako obyvatelka Břevnova, jsem letos donesla k rodičům a právě ho máme na stole. Ještě k němu patří pletený osel. Všechny figurky mají končetiny přišité přes knoflíky, takže jimi mohou pohybovat. Andílek ne, ten není pozemského původu a hýbat končetinami nepotřebuje, jsouce tyto imaginární.
Jesličky jsem měla vždycky moc ráda, už odmalička jsem o Vánocích ráda chodila do kostelů, koukat se na ně: „Maj obečky v kuchyni!“ I ke kapucínům jsme chodili na jesličky v životní velikosti – a byl mezi nimi i černoušek! To byla panečku exotika.
Pokoj lidem dobré vůle a bramborovému salátu!