Jela jsem za mámou do nemocnice – ona zdárně trénuje chůzi o berlích už druhého typu a dokonce po schodech – a říkala, že člověk tam lehce zblbne. Kdyby neměla rádio se sluchátky, co jí dal její brácha, a knihy, co jí nosím a odnáším dočtené, a své vyšívání, co jsem nově donesla (typ richelieu, bílé na bílém, pak se to prostříhá), tak prý je snadný degradovat. Podle mě je významná další věc, že už máma není v noční košili, ale v šatech nebo ve volných kalhotech a tričku a to jí sluší. Uklidňuje mě, že nemusím tolik brojit proti hospitalismu. Už jsem totiž měla vymyšlenej takovej fotoprojekt s kloboukama…
Na druhou stranu právě teď v kontrastu vyniká, jak ostatní tři spolubydlící mojí mámy jsou v nočních košilích a připoutané k posteli jako k jedinému životnímu prostředí. Odkud se teď nehnou, už týdny. A máma může sama vzít berle a jít na záchod (po měsíci!) nebo na chodbu si zatrénovat chůzi. Ona je ta nejmladší a nejmobilnější a nejsilnější tam. A je to docela smutný vidět. Je to radostný, protože ona je schopná a komponovaná a pohromadě a pohyblivá – a zároveň je pro mě jako návštěvníka toho prostředí smutný a zasahující vidět ten zvětšující se kontrast a to, že nemůžu a asi nikdo nemůže nic moc udělat, aby to bylo i pro ostatní pokrokový a nadějný na první pohled.
Nojo, přinesla jsem v utajení tři balíčky brambůrků, protože paní L. je má ráda a měla zrovna svátek a máma jí je pak v pravý čas dala (snad jí je nehodila přes místnost vzduchem :- ). Něco jsem občas podala i těm dalším dvěma paním a máma si telefonuje ještě s jinou paní z první nemocnice. Ale co víc může člověk udělat. A co víc může na sebe nabalit, když se ochomýtne v tom prostředí… Já si uvědomuju, že pracuju denodenně v podstatě s nemocnými lidmi, uvědomuju si, že moje normy normality se dost posunuly a uvědomuju si, že potkávám např. méně potenciálních životních partnerů než ti, kdo pracují v jiných oborech. Nojonoaco, to je moje volba.
Jo a k pokutě – jela jsem tramvají za mámou a chtěla jsem jí dodat četbu v angličtině, aby nezakrněla. Jenže jsem knihu neměla dočtenou, pár stránek zbývalo a spěchala jsem a usnula jsem při čtení v tramvaji. Přitom je to knížka napínavá! – Earle Stanley Gardner: The Case of the Mischievous Doll. Právník Perry Mason v akci. A já usnula a klátila se na sedadle, když mě probral velmi decentně mladík s odznakem „kontrola jízdenek.“
Tak jsem mátožně vytáhla peněženku, kde mám i doklady, a podala mu kartičku městské hromadné dopravy, zvanou inovativně a potupně Lítačka. A on si ji tam v koutě prohlížel, já se probírala z mrákot, už jen dvě stanice mi zbývaly do cíle – „a jen tři míle mu zbývaj k Mary Anne.“ On si tam něco psal do bločku. Pokladního, jak se ukázalo. Mně to bylo divné a vyhrabala jsem papírek, jenž potvrzoval, že legitka mi platí ještě 5 dní, mám zaplaceno. Pak mladík předstoupil s pokutou, ať podepíšu.
– „Jak tó?“ já na to klidně.
„Dala jste mi občanku, že chcete rovnou pokutu…“
„Notoné, já vám chtěla dát legitku!“ rychle napravuju a znovu vyndavám peněženku a z ní jinou kartičku, tentokrát víc zelenou než modrou.
A pán ten pokladní doklad přeškrtnul a stornoval a pokutu platit nebudu, protože mám platný průkaz. Pravda je, že minulý týden ráno jsem si frajersky kráčela z metra s knihou v ruce – ano, s tím Perrym Masonem – a v cestě mi stáli dva revizoři. Kontrolovali několik lidí přede mnou, já kráčela volně kolem, zastavila se a ptala se jich „Chcete vidět…“ a oni zaneprázdnění nechtěli nic vidět a já dojela do práce a tam jsem zjistila, že nemám ani doklady ani peníze ani nic a že jsem jela načerno. Jak by to Perry Mason obhájil před porotou, nevím, ale spoléhám, že by to taky nějak zařídil.
Hlavně že jsme zdraví a svobodní v pohybu! Na posteli se jízdenky nekontrolují, ale nechtěla bych tam bejt!
.
