Je to geniální!
Celé komplet a jednotlivé názvy měst taky:
Například rulisín a okolí se jmenují Nejí Noha, Četl, Trest, Dračice.
Na Brdech máme Ghostomice, Řeholníček pod Brdy… až po město Přibírám.
V jižních Čechách je Březí Valach, Nýt nad Vltavou, Veselí Dlužníci.
A u nás kolem Stověžova je Jídlové Úpravy, Polibčice nad Vltavou, Ovoněná Voda.
.
A CO IMAGINACE VZKAZUJE?
Experimenty, jestli jde použít imaginaci i pro někoho jiného než pro imaginujícího, zatím ukazují různost: imaginující se musí sám osobně zodpovídat z toho, proč přišel (v jednom případě), a dostane bonus navíc, nebo musí něco odpracovat (v druhém případě) nebo nemusí nic dát ani dělat, jen tam být přitom (ve třetím případě) a ještě mu poradí, kam jít, aby se dověděl něco k prvnímu případu.
DOTAZ Č. 1
– Co synové, najdou si hodné partnerky, budou žít „standardní rodinný život“, budou ve vztahu spokojení…?
Napřed že prej co já, ať když já tam jdu, ať řeknu, co že já nemám „standardní rodinný život“ a jdu přitom prosit za jiný. A prej mám ještě přijít. A mohu si odnést zvíře, co bylo venku za oknem. To jsem udělala. Potom za dva dny to zvíře vlezlo do mě a usadilo se tam – nevím, co se s ním dá podnikat. Patří k někomu jinému, je to jeho atribut, jeho symbol pro imaginární říši. Protože se zdá, že v ní nemůžu potkat živé lidi. Leda asi přes jejich zvíře nebo kdovíco jiného. S tím zvířetem, co se ve mně usadilo – musela jsem se (až poté) rozhodnout, jestli ho chci, nebo ne. Tak jsem řekla jo a tím se zase zmenšilo. To jsou mi ptákoviny :)) A to se mi teď jeví skoro jako nějaká metoda! Protože co se nestalo – od té doby, co to zvíře je zmenšené ve mně, už mě ten člověk, ke kterému patří, tolik nezaměstnává, je to v klidu. Jako by platilo: Co se stane tvou součástí, už je v tobě, je to hotový a nemusíš se tím ve vnějším světě znepokojovat, vzrušovat, otravovat…
Zajímavý, co!
O synech ale zatím nevíme nic. Až při výpravě s dotazem č.3 jsem byla odeslána jinam, k zimnímu rybníku, kde přišla nějaká odpověď. K tomu rybníku se ještě musím vrátit a rozdělat oheň, takže si napřed chci koupit křesadlo. Další věc, co se ukázala, se totiž týká vybavení s sebou do imaginace. Když tam jdu jen tak, nemám s sebou nic. Když si před vstupem řeknu, že tam jde se mnou můj průvodce nebo jakýkoli předmět, tak tam se mnou v případě potřeby je, můžu ho použít. Při imaginaci ten reálný předmět u sebe nemám, jen si řeknu, že ho mám. Ale musí to být něco, co ve skutečnosti vlastním. Jak jinak bych to mohla brát s sebou? – Takže si chci koupit to křesadlo, už od léta po něm prahnu, a teď ho využiju i v imaginaci :-)
A jaká věta přišla v odpověď ohledně synů?
„Mají to normálnější než vy.“ – Myšleno než jejich matka a já.
Uvidíme, co ještě přijde po rozdělání ohně. :-)
DOTAZ Č.2
– Kocour začal najednou hrát hru „Hledej hovno.“ Ostatní hrát nechtějí. Co tím chce říct?
Zatím jsem dospěla jen k tomu, že v imaginaci na hradě musím hledat hovna a možná i toho kocoura. Tak to ještě prubnu a uvidím, co tam tomu řeknou. :)) Ale v hlavním trůnním sále to nesmrdělo a hovna tam asi nebyla. Kocoura jsem zahlídla v jedné místnosti, byl dost chlupatý, světlý. Ale počítám, že je imaginární a není to ten stejný, vypadá jinak.
Kupodivu něco zafungovalo – možná to, že spolubydlící kocoura vznesla dotaz a to stačilo – a kocour prý se vrátil ke zvyku chodit na záchodek. To je nejlepší zpráva. Stejně si říkám, že ještě na ten hrad zajdu a po kocourovi se podívám. Jsem totiž zvědavá, co na to pak řekne královna! No, jen aby se to zas neporouchalo a kocour nevyhlásil druhé kolo hry…
DOTAZ Č.3
– Čemu hlavnímu se věnovat, abych nedělala všechno a jenom trošku?
Tady není slovní odpověď, ale odpověď tvarová, obrazová, symbolická, vzkaz. Ten tvar byl ze železa. Napřed vypadal jako ocásek jezevčíka (resp. byla to kovová tyčka, která mně osobně připomínala ocásek jezevčíka), pak jako kovová kulatá placka, z níž trčí ocásek jezevčíka. A co dál? Potom se ten ocásek ohnul, placka ještě nakonec na stranách taky, až to celé vypadalo jako škorpión s dopředu vytrčeným ocasem.
Případně kdyby to nebylo naležato, ale postavilo se, připomíná to ucho od hrnku.
Tak nevím, jestli mám tu kovárnu ještě navštívit. Byli tam milí. Pak jsem ještě narazila na internetu – ne v imaginaci – na článek:
https://www.businessleaders.cz/2017/01/ktery-obor-je-pro-vas-ten-spravny/
Tolik zprávy ze světů kolektivní nebo soukromé obraznosti.
.
LIŠKA VRÁNA A SÝR
Trojokýnkový seriál Liška, vrána a sýr byl podle mě jediný komiks na těchto stránkách. To ostatní jsou dokumentační záznamy, dá se říct.
A nedávné interview kolem toho napsal, inicioval, připravil, realizoval Mr.Komiks Cz – Jan Holeček. Teprve v tu chvíli mi došlo, jaká je to práce a makačka psát o komiksech, zajímat se o ně, orientovat se v nich a dokonce pečovat o ně, podporovat je! A to on všechno dokáže.
Díky tisíceré.
Kdybyste se chtěli na něco doptat, jak jsem kterou odpověď v interview myslela, zeptejte se tady v komentářích. Já jsem toho napovídala a k tomu vydala tolik zvuků a cuků, že by to nikdo nečetl ani nenapsal.
Jo a víte, že komiks je ve skutečnosti v angličtině množné číslo; jednotné je comic.
.
BRÁNA SPRÁVNÉ VELIKOSTI
Smutek a Něžnost že mi připadají v něčem podobní – minule jsem si vzpomněla ještě na příhodu z dětství. Je fotbalová. Přesto to byl silnej zážitek, protože v něm účinkovalo hodně lidí a já taky. Nebo proč? Protože jsem chtěla vyhrát? Nechtěla prohrát? Měla odpovědnost k parťákovi? Nebo protože jsem chtěla být bezchybná?
Bylo mi pět. Šest nejvýš; určitě jsem ještě nechodila do školy.
Na chalupě jsme měli velké písčité tvrdé hřiště na volejbal, z boků obehnané dva metry vysokou zdí z pískovcových kvádrů, po které jsme se my děti procházely. Tentokrát jsme nelezly nahoru, ale hrály jsme dole na hřišti – my, ne dospělí. Fotbal. Jedno družstvo jsme tvořili dva – já v bráně a můj stejně starý kamarád v útoku. Takže hrál sám. Byl hodně sportovní, narozdíl ode mne opatrné. Na pískovcovou zeď uměl vylézt dřív než já a nebál se skočit dolů i mimo hromadu písku. Po celou hru byl až na druhé straně, u druhé zdi, sotva jsem ho viděla v houfu protihráčů. Těch bylo totiž víc. Byly to všechno děti o něco mladší než my, a tak jejich počet byl nejmíň dvakrát vyšší než naše dvojka. Aby měly šanci. Ale celou dobu jsem je viděla jen v dálce, u protější brány. Já si hlídala svoji bránu. Byla vyznačena ze dvou cihel. Chtěla jsem ji mít pod kontrolou – kdyby náhodou někdo přiběhl s míčem – a seznala jsem, že je moc velká. Že ji celou neobsáhnu. Je příliš široká a to je nefér. Svoji vlastní branku přece musím na šířku ochránit, to je jasný! To je moje zodpovědnost. Tak jsem ji nenápadně zmenšovala. Když se nikdo nekoukal – a to se nekoukal, protože u mě nikdy nebyl míč – přikopla jsem cihlu o kousek blíž. A ještě kousek. A dělala, že nic. Jenže strejdové zápas sledovali a kupodivu si toho všimli a branku mi zase zvětšili. To je blbý.
Všimli si – aby ne – že zápas se odehrává monotónně před druhou brankou a góly padají jen tam. A zapojili se. Jeden strejda začal hrát s malejma, proti nám. Aby se neřeklo, tak jinej strejda se přidal k nám dvěma a ještě jeden zas k těm malejm. No a ten strejda mi dal gól. Možná i dva góly, to už si nepamatuju, protože to už mě nebavilo. Nejsem přece v bráně od toho, abych dostala gól, žejo, ale abych ji uchránila. Opět se samozřejmě poznávám v perfekcionistickém sebekritickém pojetí: Buď nedostanu žádnej gól a je to v pořádku, anebo jsem selhala.
Celý tento klíčový zápas, mám dojem, skončil tím, že můj parťák uprostřed hřiště zalehl míč, rozbrečel se a řekl, že ho nevydá. Jeho matka ho pak musela šetrně odervat a bylo po hře. Tehdy tomu tety říkaly hysterický záchvat. Mně to dnes jen potvrzuje, že ta celá hra byla pro nás dva nějak vypjatá, důležitá, dlouhá, chtěli jsme vyhrát a dělali pro to, co jsme mohli. Proti dospělým chlapům jsme ale byli bezmocní. My je do hry nezvali. Jakkoliv jsme chápali, že ti malí taky nechtěli jen dostávat na frak. Ale proč ne, přece jsou malí, tak co jiného mají co čekat, než že budou slabší… si řeklo „velké“ pětileté dítě. My jsme byli lepší!
Pak byl večer a šlo se mejt a spát. V naší místnosti s červeno-bíle kostkovanýma závěsama v okýnkách, kam se chodilo z vyřezávané pavlače, mi máma nalila ze smaltované konve teplou vodu do lavóru a dala mi žínku, abych se umyla. A táta řekl něco jako, že jsme dobře hráli. A já se vtom rozbrečela nad lavórem s mýdlovou vodou a žínkou. Táta myslel, že brečím, protože jsem dostala gól. Tak mi zopakoval uklidňujícím úsměvným hlasem, že jsme hráli dobře a dostali jsme gól až od dospělých. Jenže já nebrečela kvůli tomu. Brečela jsem, protože jsem věděla, že už se to nikdy nevrátí.
Už to nikdy nebude. Už se to nikdy nezopakuje. Už tady nikdy nebudu takhle stát nad žínkou v mýdlové vodě, i kdybych tu stála stokrát. Už to nebude jako dneska. Takový den už se nikdy nestane. Taková hra už se neodehraje. Taková vypjatá chvíle – a večer konec. Ale tátu jsem nechala při tom, že brečím kvůli gólu, protože jak jsem mu to měla říct a co vlastně; já to neuměla říct a měla jsem stažený krk. Taky hysterický záchvat, řekly by tety?
Takový svírající smutek. Pomíjivost. Smrtelnost. Ve stejné době a na stejném místě, v pěti nebo šesti letech, jsem se jednou ráno, když jsem šla ke stolu v tom pokoji s kostkovými závěsy, zadívala na dřevěnou malovanou čutoru na polici a v tu chvíli mi projelo poprvé hlavou děsivé: „Co když už nic nebude, co když je po smrti nic, co když už nikdy nebudu?!“
A má to něco společného s něžností? Má pomíjivost něco společného s něžností? Nebo emočně silná situace? Má to něco společnýho s láskou? Třeba to, že můj táta už mi opravdu nic svým hlasem neřekne. Leda ve snu. Nebo ve vzpomínce. Abych to odlehčila: Možná proto nepoužívám žínky – kvůli té příhodě? Jo, nepoužívám žínky, protože na nich nevidím nic něžnýho. Takže cajk.
.
BILANCE DNEŠNÍ PŮLNOCI
Ve čtvrtek v hospodě s kolegy to bylo povedené, v pátek jsem přijela z práce a volá soused Klokan, jestli zajdem někam spolu. Takjo. Jen poblíž. Tři prasátka. U vedlejšího stolku, velmi těsně vedlejšího, sedí pár krásných mladých lidí. Klokan je družný. Já naopak zastávala názor, že pravděpodobně chtějí večer strávit ve dvou, když přišli ve dvou. Je to jejich první rande, znají se ze školy – zjistila jsem od slečny u stolku a Klokan od mládence u pisoáru. Klokan dále zjistil, že si dali Tullamorku. Objednává čtyři Tullamorky pro všechny. Mládenec se osměluje, drží dívku za ruku. Hlava mu padá. Kdyby se za tu ruku nedržel, možná by celý spadl pod stůl – pořád znova usíná.
L: „Ale je roztomilej!“
K: „No, on je trochu… říkal, že skončil vztah po dvou letech, to ho nějak vzalo a od té doby sem chodí každou sobotu s jinou.“
L: „Ale dneska je pátek!!!“
Kolem prochází číšník, staví před mladíka neobjednanou sklenici s vodou a říká: „aby vás to postavilo na nohy.“ Slečna je sympatická, rozkošná, trpělivá a galantní podporu si zaslouží. Už bude potřebovat jít domů. Soused nenuceně přispěl k probuzení spáče. Mladí lidé se velmi zdvořile loučí, odcházejí.
A Klokan ubírá na teatrálnosti, gestech a žoviálních legráckách a mluví vážněji. Jeho otevřenost je vždycky veliká. Jeho srdce vždycky na dlani. A někdy nám nastane ten kouzelný okamžik ryzího setkání s člověkem. Není tak časté být součástí takového setkání. Nebo jo? Jeho podstatou je zdá se silná bratrská náklonnost člověka k člověku. U klokanů a lišek zřejmě ano. Nebo to záleží jen na jednom z účastníků, na jeho otevřenosti? Nebo na srdečnosti obou? To by taky bylo možné. Každopádně jsme to zažili, rozloučili se vesele a každý z nás se vydal k domovu.
Na konci naší ulice stáli dva chlapi. Dělali si tam mejdan. A že mi pustí hudbu. Nebo ať na jejich telefonu nějakou vyberu. Na parapetu měli mejdanové propriety a nabízeli jointa, tabák, pití. Nic jsem si nedala, ale ještě půl hodiny jsme se docela bavili, než se šli někam ohřát. Asi jsem byla obzvlášť vstřícně naladěná ze setkání s Klokanem.
„Nám je třicet, ale jsme jako děti, chceme bejt jako děti.“
„Potkal jsem se kdysi s jedním sprayerem a ten mi zavolal: V pět hodin buď tam a tam. A udělali jsme metro! To už se dneska nestává.“
„A já jezdím mezi vagónama.“
„Vadilo by ti chodit s někým, kdo jezdí mezi vagónama metra?“
„Nechal bych tě počkat na nástupišti a pak bych přijel z druhý strany.“
L: „Né, to by mi nevadilo, mně to připadá dobrý, dobrodružný. A nijak mě to neohrožuje, tak co.“
„Dneska jsem byl přijatej do crew. My jsme vlastně sprayeři a pracujeme společně.“
Vytahuje černý fix a něco píše na odpadkový koš. I moje jméno.
L: „Jé, nedávno jsem byla v Dačicích a tam byl na odpaďáku nápis HONZÍKOVA CESTA! A teď jsem tam taky!“
„Já mívám značku SOE. To znamená Strašnice-opravdu-existují.“
L: „Hahaha, to je dobrýýý! Strašnice moc neznám.“
„My ti něco pustíme, natočili jsme pantomimu. To už je dlouho. Kousek odtud.“
V polovině čtvrté minuty: „Jo, zápalka, ta byla dobrá!“
Bere černou fixu a píše na vršek elektrické budky naše jména a ještě něco. Nakonec větu UŽ SE NEKOUKEJ. Vypínáme video.
„Já půjdu do jatek Kosteleckých uzenin a pustím všechny kuřata. Pak si to odsedím a budu si říkat, že sedím pro dobrou věc.“
Druhý do toho rapuje: „Mám k tomu dodatek. Půjdu do jatek. A budu dojatej…“
Potřetí za půl hodiny šel čůrat vedle té počmárané kastle. Loučíme se vesele, že půjdem někdy spolu na pivo. Moc pěkný mejdany to byly, včera i dnes.
.
NEZDRŽENLIVOST JE SVINĚ.
Skrývám hufoviny do neviditelné sekce blogu. Deset let tady frkám nejhorší zvyjebaniny, co mě napadnou, beze jmen, o práci donedávna ani slovo, cítím se čím dál víc neviditelná, kecám si tu asi s pěti lidma, co to čtou, od rozpadu serveru Bloguje tu nemám žádné statistiky návštěvnosti, pak sem zas něco nezdrženlivě vrznu – a je to příliš.
Co s tím, no.
Většina lidí probírá svoje soukromý věci jen s pár lidmi per huba. Já taky, ale mnohem líp mi to jde, když si to napřed dám na papír, digitalizovaný. A to je tady. Nebezpečné. Kdyby jenom pro mě, žejo.
Nojono.
Tak jdu zejtra normálně do práce, předtím se možná normálně vyspím a potom se možná normálně zahrabu někam do záhonku s pažitkou. I když bych to nejradši udělala jako první.
55
Dopytle, si tady deset let něco píšu a pak přijde Richard a já se poseru. To mám jít jako zejtra do práce?! Kam si sedneš zejtra ty? Chceš přinést bombón nebo já nevim, jestli se mám smát nebo vylítnout na měsíc. Nebo smazat hufgly. Sotva něco napíšu o práci, už je to tady. Taková vopatrná jsem byla a je to v háji.
ruI návštěvám sluší dodržení jisté etiky blogů, například zachování anonymity. Nebývá to problém, pokud dotyčný netrpí pocitem, že svou znalost reálií musí dát všem najevo – proč? Komu to slouží?
Nelíbí se mi tohle zjevování prostřednictvím oslovení křestním jménem jako z matriky, naposledy mi to udělal bývalý manžel, a takovým škodolibě výchovně poučným pocitem blížícím se vítězoslávě spravedlivých…
Proč? K čemu to slouží? K čemu dobrému?
58
nojono, popvé za deset let tady strkám něco, co setýká práce, dá se říct. A to není dobrá volba. Jdu zneviditelnit ty články, pak sem,až zneviditelním i tento nakonec, toto téma s těmihle komentáři dám znova.
Trochu mě uklidnilo, že Clinton měl orál v práci a všichni to vědí (díky Lenko). Tudíž nejsem nejlepší v odhalování informací (které navíc nejsou sexuální, takže ještě takovej vpád do intimity to není), aspoň trocha útěchy.
Jdu zneviditelňovat (dík ru).
ruJá měla sex v práci několik let a nevěděl to nikdo, a neví dodnes. Asi jen šéf tušil, proč jsem pak tolik bulela, když Nevztah odjel jednou na dovolenou s jinou. :-) Ale neřešil, jako formát slušnej chlap nechal být, ať se to srovná samo, nejlepší, co udělat mohl…
.
Jasany za mým oknem… Příjemné zelené větve. Plus ve škvírách okna nánosy suchých jasanových nažek, snad v každém ročním období. Kdysi jsem vyplodila něco poetického, na své poměry něžného, právě o tom jasanu na dvoře za oknem. Zkusím to najít ve svých adolescentních notesech s básničkama.
Je to tu, ze 7.6.1996:
Natahujeme ruce – já a jasan.
Ale nedosáhneme.
Jenom ptáčkové jsou naši poslíčci.
Hrdličky klidní
Sýkorky čiperní
Kosi rozvážní.
Ještě tři metry
a naše listy se propletou.
Před týdnem v neděli jsem konečně opatřila kovovými očky a pověsila svůj óbr-obr(az) Sedmistromky. V pondělí jsem se koukla z okna a s potěšením viděla, jak jasan hojně obrostl zeleným listím od jara, kdy ho ořezali. Takhle vypadal v červnu:
Zítra ho musím vyfotit, řekla jsem si.
Druhý den ho pokáceli.
Je pryč.
Holý dvůr.
Mrtvý.
Jen zdi.
A mnou to ani zvlášť nehnulo.
Divné. Asi před dvaceti lety pokáceli jeden z těch tří vedle sebe stojících jasanů. Já měla za to, že pokácí všechny, bylo mi hrozně. Přišla jsem na jídlo do pokoje za rodiči a brečela jsem. Oni se lekli, že se něco stalo; že jsem se rozešla se svým klukem.
A teď je to tady, kluka nemám a jasany taky ne. A nebrečím proto.
Půjdu a vymetu ze spár jasanové nažky. Něžky.
Budu je něžně opatrovat. Jasan ještě žije!
.
Vracím do hry erotiku. Mám pocit, že jsem ji někde nechala zapomenutou válet. Stačí odhrnout několikery kalhoty z hromady, pohozenou podprsenku a kabelku, abych ji zase našla?
Mám převlíct postel? Mám se převlíct?
Chci si koupit nějakou sukni. Koupila jsem si před měsícem krásnou, zajímavou, drahou, dlouhou až na kotníky. Mám z ní radost – ale nosit pořád jen tu samou? Teď potřebuju jednu ke kolenům; ty, co mám, jsou na léto. A já ji chci na zítra. Na listopad.
A co je na prvním obrázku nahoře? Je to montáž dvou minivýřezů ze dvou fotek. Podle skutečné události! :- )
Světlejší plocha je moje rameno, paže. A tmavší plocha jsou vlasy někoho jiného. Něco mu spadlo na zem. Když jsme vedle sebe seděli. A já na něj moc neviděla. Už to nějakou chvíli trvalo, co jsme se na sebe neobrátili – když tu mu něco spadlo na zem. Jak to zvednout… Zvolil způsob, kdy zůstal sedět na místě a ohnul se k zemi a přitom štrejchnul vlasama nad čelem o moje holé rameno. Mmm a to bylo takový erotický.
Takže doufám v další jemné události, abych měla víc příležitostí zase najít svojí zahrabošenou něžnou strunu. A více si ji vypěstovat.
.
Richard