Svátek uplynul a – prostě uplynul

Co teď, co teď… psát text o 20-30 stranách. Dobrá. Už šest šest dní mám šest stránek a dál to neodsejpá.

Dnes je státní svátek, vyznamenání byla udělena, já žádné nedostala a nedivím se.

Zítra je sobota, půjdu se podívat po nějaké sukni. Slušivé. Ke kolenům. Možná nepůjdu. Nedivila bych se. Ale chce se mi někam ven. Protože potřebuju psát tu práci…

Nanicovaté je to. Pozdě večer ještě nemůžu usnout, ráno se nemůžu probudit. Pozítří se vrátí letní čas na normální. Třeba mi to pomůže. Potřebuju, aby mi to pomohlo. A jít ven bude taky nápomocné. Hned dopoledne.

Pouštím si písničky a všechny mi připadají vypatlaný.

Zkusím jít spát.

.

Klokan si plete prasátka s andělem

K: Kde se sejdeme?? Cca ve 20:00? Co kdybychom dnes, pro změnu, byli někde na béčku? Sejít se můžeme na Floře a pak třeba někam popojedeme. Domluvíme se na místě (při setkání), souhlasíš?

L: Čau. Dobře, v 8 na Flóře a domluvíme to. Hedvěd.

K: (jede po eskalátoru nahoru) Haló.

L: (jede po eskalátoru dolů) Jé. Mám jet já nahoru, nebo ty dolu?

K: (mizí ve výšinách) Já dolů.

L a K: Ahój!

L: Tak kam půjdem? (Párkrát jsme byli U tří prasátek na Flóře, blízko mého bydliště. jednou i s Rulisou.)

K: Já bych radši tentokrát nechodil ke Třem prasátkům – kdovíco jsem tam minule vyváděl.

L: Niiic. Myslíš minule u Anděla??

K: To nebylo U tří prasátek?

L: Né! To bylo u Anděla, v takovým music baru, normálně na Nádražní ulici a pak jsme šli vedle do tý pivnice…

K: Já myslel, že to bylo tady, U tří prasátek.

L: Nebyló. Byli jsme u vás v hospodě, tam zavřeli, tak jsme jeli k Andělu, tam jsme nějak tančili na ulici a vtančili jsme do toho music baru. Jmenuje se nějak jako… kobra? Tam byl juke box, hráli Queeny –

K: (pokyvuje hlavou)

L: A byl tam ten veterán a ty jsi skočil na toho Araba.

K: (souhlasí, Araba si pamatuje)

L: Tak to jsem ráda, že i někdo jinej než já má vokno! – Velitel tanku vás hned roztrhnul a šli jsme s ním vedle do tý pivnice. A pak jsem tě posadila do taxíka, na klín ti dala batůžek a do ruky svoji bankovku. Bohužel menší jsem neměla…

K: Jak to? Já jsem cestou řek taxikářovi, ať zastaví, vybral jsem si peníze z bankomatu… tak to se pěkně nahrabal! (nastupujeme do metra)

L: A pak že taxikáři nekradou.

K: Kradou. Devadesát procent lidí, když vidí peníze, tak si je vezme!

L: To né.

K: (zamyšleně) Takže ti visím litr…

L: Ještě si z toho večera pamatuju, že ten veterán byl v Afghánistánu, Iráku a Mali (počítám na prstech). A jako velitel tanku říkal, že nejhorší bylo, když viděl vepředu ženu nebo dítě, a oni mu do sluchátek řekli „Zastřelte je, zastřelte je!“ a on musel říct tomu střelci „Zastřelte je.“

K: (zadumaně pokyvuje hlavou)

L a K: (vystupují na Palačáku a jdou do první hospody v Podskalí. Do kuřácké části. V jednu chvíli tam přišel manžel Rosy Mitnik, nakoukl do nekuřácké části a zase šel pryč.)

.

Cestou na seminář

Začne to už v 8:30. To je dřív, než začíná moje pracovní doba, ale vyjít z domu můžu zhruba stejně jako jiné dny, protože seminář se koná na Vinohradech, blízko.

Jako obvykle vstávám později, než jsem plánovala. Ve tři čtvrtě na osm. Pak těžko stíhám vyjít včas. Což je u mě běžné. Potom je každá cesta dobrodružná, plná adrenalinu, jestli přijdu akorát, anebo pozdě, smůla, trapné, už zas. Vycházím ven, ujdu několik bloků a do tramvaje nastupuju v 8:19. Vystupuju na Míráku v 8:23. Opět popojdu několik bloků a v 8:26 jsem na místě! To je neuvěřitelný, já to stihla a s tím jsem ani nepočítala!

Zavřeno? Aha, já to popletla, registrace začíná od 8:45 a seminář v 9:00.

Je dvoudenní. Tak to jsem zvědavá, v kolik hodin přijdu zítra. Jestli to na devátou stihnu.

.

Cestou z konference

Jedu večer z konference domů a všimám si, že po mně koukají jiní lidé než obvykle. – Aha, mám tričko s Guernicou a asi ji poznali! Ale že by tolik lidí znalo Guernicu, říkám si cestou metrem… ani ten Picasso není můj neojoblíbenější malíř.
Jeden chlapík se usmíval, ale měla jsem dojem, že na něco za mnou. V samoobsluze po mně taky lidi koukali tak zvláštně zamyšleně. Podívala jsem se do odrazu ve výkladu – nic, nevím, možná mám po konferenci extrémně geniální výraz a poutá to pozornost?

A pak jsem si všimla, že mám na tričku kromě Guernicy ještě vizitku se jménem.

.

Čchi-kung: 11., 12. a 13. závěrečná lekce

A PAK SE UVIDÍ.

Poté, co jsem na 10. lekci omdlela, jsem hodila zpátečku. Párkrát jsem si zacvičila a jinak radši nic. Na další hodinu jsem nešla. To se dalo čekat. A na tu ještě další jsem váhala, jestli jít. Měla jsem toho v práci docela hodně a rozhodla se v unavené náladě nejít. Stejně jsem necvičila. Schválně. Ale na poslední hodinu, na tu určitě půjdu!

Jo. Jenže jsem se toho odpoledne účastnila debaty na druhém konci města.

(Dobré téma: jaké termíny používáme navenek, když mluvíme o lidech s duševním onemocněním, jaký jazyk s nimi, jaká pojmenování používá kdo a v jakém kontextu; nakonec záleží nejvíc na myšlení a vnitřním přístupu, protože jakékoli stejné slovo může říct jeden s respektem, druhý s despektem.)

Debata skončila, já spěchala na autobus a naskočila do toho, co nejede k metru jako všechny ostatní, ale do ZOO a k přívozu. No co se dá dělat, pojedu přívozem poprvé v opačném směru do Podbaby a pak se nějak dostanu do cíle. Vypadalo to, že to nemůžu stihnout včas. Nakonec jsem vylezla z metra jen minutu po zahájení lekce čchi-kung; vlítla bych tam tři minuty po šesté hodině a to by bylo docela v pohodě, to ještě asi ani nazačali. Přijít pozdě přitom nemám chuť. Proč – protože bych tím vyžadovala extra službu; šatna by už možná byla zavřená, musela bych lektorovi říct, aby mi ji otevřel. Taková prkotina. A mně to vadí. Nechce se mi po extra situaci s omdlením ještě vstoupit do extra situace jiné, chci se zařadit mezi ostatní jako jedna z nich a nevyčnívat, i kdyby to bylo vyčnívání jen pro mě a nikdo jiný by si ho nevšiml. Což je pravděpodobné.

Tak jsem se ptala sama sebe, jestli se cítím spíš na to, tam jít, anebo nejít. Nepřijít na poslední tři lekce, vymizet bez rozloučení, to pro mě není přijatelné. Tedy – přijatelné to je, mohla bych to udělat a dál na to už nemyslet, ale připadá mi lepší začaté věci dokončit, nevyšumět, ozvat se přímo. Váhala jsem tedy jen nad možností jít tam ihned, anebo se dvě a půl hodiny někde poflakovat, možná doma, a pak se přijít jen rozloučit ke dveřím, až je budou odemykat a vycházet ven. Jsou to možnosti, o kterých byste uvažovali? Nebo byste dávno měli v telefonu uložené číslo na lektora a prostě mu zavolali? Nebo byste na všechny lekce šli, když je máte předplacené?

Představila jsem si sebe v tělocvičně a řekla si, že mám jinou náladu, než na přítomnost ve skupině, kde se s úsměvem cvičí. A šla jsem ven, slunce svítilo. Koupila jsem si boty, časopis, šla na večeři a pak ještě na kafe. Nákladný večer. Prachy v prachu. Boty jsem si koupila jako odměnu za celej čchi-kung. Pěkný jsou.

Pak jsem si sedla na poslední čtvrthodinu s časopisem na schůdek sv. Ludmily, s výhledem na ony dveře. Kdyby skončili dřív, aby mi neproklouzli. V hodině H jsem nastoupila ke dveřím a rozloučila se s oběma usměvavými lektory. Účastníků, co znám, tam bylo jen pár. No a je to. Bylo to překombinované řešení?

.

Čchi-kung: 10. lekce

NEŽ OMDLÍTE, OHOLTE SI NOHY! 

Do pomenší tělocvičny tentokrát přišlo 7 nových lidí; začal nový běh pro začátečníky. Ten náš měl být původně dvouměsíční, ale předplatili jsme si i květen. Dnes tedy dva lektoři a dvě skupinky otočené k sobě zády. Naše skupina je větší.

Mě přítomnost druhé skupiny za zády vůbec nerušila. Jediné omezení bylo, že náš lektor mluvil trochu tišeji a bylo mu hůř rozumět. Na tom jsme se shodli. Některým ale navíc vadilo, že jsou v tělocvičně dvě skupiny – možná z touhy, aby se věnovali JENOM nám, nebo možná kvůli představě, že jsme si to zaplatili, a oni přizvou ještě druhou skupinku a rejžujou na nás. Možná. Přímo to dotyční neřekli, jen mluvili o nespokojenosti nebo horší soustředěnosti než obvykle.

Pro mě je náročné, když úvodní uvolnění vestoje trvá na mě moc dlouho. Já si frknu do levé ruky, že je uvolněná, do pravé ruky atd. a už chci jít od toho; není mi příjemné pak dlouho bloumat a čekat, až přijde pokyn, že hotovo. Asi nejsem ráda ve vzduchoprázdnu. Když dlouho trvá soustředění na vlastní dech, tak to je pro mě v pořádku, protože vím, o co jde, není to vzduchoprázdno, nemusím na nic vnějšího čekat, přizpůsobovat svoje načasování.

A toho dne to pro mě dlouhé bylo. Navíc mi už celý den bylo nevalně, motala se mi hlava, zadýchávala jsem se do schodů, bolely mě nohy bezdůvodně. Zřejmě vliv počasí. I když ho nerada beru do hry a na počasí se nevymlouvám, fakt je, že mám spíš nízký tlak a může se stát, že při změnách počasí cítím napětí nebo mžitky a motání, ale s věkem se to stává mnohem méně často. No a dneska bylo chvíli slunečno, chvíli zataženo s vlhkostí ve vzduchu – a nic z toho, počasí se má změnit až zítra nebo pozítří. Docela mě potěšilo, když během kratičké přestávky na napití mezi cvičením jsme se shodly se dvěma jinými ženami, že jsme dneska vedle a vyčerpané a odrovnané a hýn. Takže to bylo asi fakt počasím, i ony měly pocity jako před bouřkou.

Vzápětí naše skupina udělala kroužek a přišla výzva – která byla špatně slyšet, to už víme – aby si jeden z nás stoupnul doprostřed. Kdo se dnes cítí slabý – aha, už slyším. Tak se hned hlásím a nabízím místo i těm dvěma vedle mě, kterým je také dnes slabo. Nenene, ty doprostřed nepůjdou a nikdo jiný tam nepůjde, to ne, to ne. Moje klasika – promluvit jako první a jít do toho, sebeochrana žádná, pěkně radostně to udělat pro skupinu, vzít to na sebe, ostatní budou spokojeni a to je můj cíl, budou rádi, že oni nemusí. To znám; proskupinová až za hrob. (Nechci používat slovo obětavá, protože mě irituje – proč asi. A kde se to vzalo jinde než v původní rodině – postarat se, aby rodiče byli spokojení, udělat cokoli. Moje zasraná loajalita k celku, jeho záchrana hrdinským chováním. Už si s tím lezu krkem.) A jak jsem si zvesela stoupla doprostřed, těsně před lektora, ještě vtipkuju, abych semkla kolektiv: „Náhodou je to dobrý, exponovat se uprostřed – je tady líp slyšet!“ Ano, funguje to, ostatní se uvolnili, usmívají se, tím jsem svůj záměr završila a také se můžu cítit dobře, ve svých kolejích. Moje běžné chování ve skupině, jak ho znám.

Prča je, že v tu chvíli jsem si naopak řekla: „To jsem dobrá, umím si přece jen říct o pomoc – přihlásila jsem se jako ten, kdo se cítí unaveně, a ostatní ho teď nabijí energií.“ V tu chvíli mi vystoupilo jako důležité tohle – zavádění nové dovednosti říkat si o pomoc, ale ve skutečnosti bylo mnohem výraznější to, co píšu v předchozím odstavci – mé zajeté staré pořádky dělat něco pro pohodu ostatních.

Všichni jsme si představovali, jak zakořeňujeme až dolů do hlíny. I já uprostřed kruhu. Pak jsme se každý podle svého nadechovali energie ze země do břicha a vydechovali. To šlo dobře. V břiše je to v rychtyku. Celkem příjemné a člověk může s hravostí sledovat, jak se pocit mění nebo nemění, když víc usiluje o nadechování a vizualizaci nebo odloží veškerá úsilí. Jenže pak lektor řekl, že teď můžeme energii poslat z břicha nahoru a hlavou ven.

„Energii nahoru, ježkovy zraky, to bude průser,“ pomyslela jsem si. A byl.

Na minulou hodinu jsem si vzala ne dlouhé, ale tříčtvrteční bavlněné kalhoty. A při té příležitosti jsem si oholila nohy, abych na nich neměla neestetické strniště. Dnes jsem si opět vzala tyto kalhoty. Nohy jsem neholila. Kdo by během cvičení čchi-kung koukal zrovna na nohy, jedny z mnoha. – Nejen koukal! Zvedal je ke stropu.

Energii poslat nahoru. A já potřebovala větší potvrzení a instrukci, že je to tak v pořádku. Pro mě poslat energii nahoru už je nevítané, znám to jako nepříjemné, dá se to těžko vrátit nebo ustát. A co se stane, to mi taky nikdo neřekl; co se stane, když energie vyjde hlavou ven? Přijdu o ni a budu trop, nebo co? Takže jak jsem cítila energii stoupat nahoru, lekla jsem se a radši to stopla, že počkám. Jenže tentokrát to byl nářez, všichni okolo. Vytrvala jsem, přesvědčená, že to ustojím. Jako obvykle nadoraz, bez záklopky. – No a pak se probudím na zemi a lektoři mi zvedají nohy ke stropu, je mi fajn, mám radost.

Ještě bych měla dodat, že jakmile slyším slova jako „poslat energii,“ zní mi to sektářsky. Uzavřela to osoba, co během večera vyjádřila naštvání, že nejsme v tělocvičně jediná skupinka: „Možná jsme na tebe poslali svoji naštvanou negativní energii.“ Kdežto lektor, protože jsem se usmívala a nic si z omdlení nedělala, odtušil s úsměvem: „Teď víš, jaké je stát v kroužku.“ A pěkná zpráva od kolegů na závěr: „Ale bylas dobře zakořeněná – jak ses sesouvala, pořád jsi byla chodidly na zemi.“

.

Noc šroubů

IMG_8879-kyt-500

Loni jsem zahájila tradici předávat ke Dni matek kradenou kytici. Originální, pestrou, lokální. Je to děsně eko. Krom toho, že mě baví ji nakrást.

Loňská kytka:

svatek-matek-upr_500

Zrovna tento týden jsem četla článek o tom, že ty dokonalé, pevné sterilní květiny v květinářstvích jsou promořené fungicidy a pesticidy a dětskou prací. Pěstují se zhusta v Africe, děti nám je pak natrhají a zabalí a pošlou jich stovky tun letadly k nám. A mají zdravotní problémy. Prý i některé květinářky u nás mají z chemických kytek takový lišej na rukou, že musely nechat práce, četla jsem. A hlavně ty hektary půdy samozřejmě, ty jsou kaput. Místní lidi nemají k dispozici tolik půdy k pěstování místních potravin; ta půda je zničená chemií a patří kdovíkomu kdovíodkud, nůžky se zase rozvírají a tulipány převážejí přes půlku světa. Odporné. A my je tu máme pod nosem a buď si je bezmyšlenkovitě koupíme – protože jak máme hernajs vědět, odkud jsou a jaká je jejich skutečná cena? – anebo nekoupíme, ani o ně nemáme zájem. Nebo si radši nakradem jako já :)

Koneckonců my si ničíme i vlastní půdu. Co jiného jsou rozlézající se okraje měst než nenažranost kapitalismu a nutnost vyrábět sezónně nové a nové a skladovat ty rozmanité krámy na kraji měst? Nebo je tam rovnou prodávat na velkých plochách. Vybetonovaných plochách. A půda třeba kolem Prahy není žádná neúrodná hrouda, je docela kvalitní. Je mi jí líto. A těch částí města nebo obcí, co leží níž a při každém větším dešti je spláchne záplava, protože vybetonovaná půda těžko něco vsákne. Ovšem začalo to už za socialismu těmi velkými lány, to známe. Nojo a jak si zamést před vlastním prahem? Co můžu?

Možná nejdřív omést vlastní okno. Zasvítilo dneska slunce a vidím, že okno není tak umyté, jak jsem myslela. Ještě že Den práce byl už před týdnem.

IMG_8870-ok-500

Ta kytička ve váze je zbytek kytice ke Dni matek z prvního obrázku. A podobné nebo mnohem lepší a bez kradení můžeme pořídit příští sobotu, 14.5.2016. Kousek od domova. Na nám.Jiřího z Poděbrad bude přes den květinový trh, z českých zdrojů. Snad ho stihnu okouknout.

.

Čchi-kung: 8. a 9. lekce

DALŠÍ CVIKY

06-05-2016 009-orel-500

Kromě orlí sestavy, kterou si už víceméně pamatujeme a začínáme ji provozovat o trochu plynuleji, přicházejí další cviky. Mají jedno společné: Hned je zapomenu.

Pamatuju si jen jeden, dát ruce nahoru – jo, vzpažit by se to asi jmenovalo – a pomalu se rovně předklánět, v rovině zad se zemí dát ruce dolů, protáhnout je a hodně pomalu se zvedat zase nahoru.

Jinak nic nevím; zdá se jen, že v souvislosti s čchi-kungem víc vnímám svoje chodidla. Může to být i v souvislosti s tím, že už měsíc chodím v teniskách s tenkou podrážkou. Připadá mi ale, že i líp držím rovnováhu, když zatížím jen jednu nohu, a že kladu nohy na zem trochu jinak. Víc rovně asi. Víc celým chodidlem? Stabilněji, řekla bych.

Už mi letí hlavou, že asi ZASE nestihnu dnes cvičit, protože musím ještě něco pracovního dodělat. Celý pracovní týden jsem hodně ospalá a teď v pátek to jen graduje. Pomůže mě dobít čchi-kung? Ráda bych zítra šla někam na výlet, někam poblíž. Kam? – A tam si zacvičit v zeleni by bylo ideální. Jenže to bych dnes musela ještě uklízet svoje přistěhované věci, zejména distribuovat oblečení do všech skříněk; a jen ta představa už vzbuzuje únavu. Obávám se, že v sobotu budu spíš spát, než se někam kodrcat na nádraží. To jsem zvědavá.

.

Čchi-kung: 7. lekce

MĚ BAVILA!

ruka-500

Začalo to tím, že jsme se dvě pověsily na žebřiny a zavzpomínaly na cviky ze školy. Přišlo nás míň a to hrálo roli – líp jsme se dali do řeči. Lektor přišel zas jen jeden – ne ten hlavní, co minule, ale ten druhý, co má stejné jméno jako ten první. A ukázal, že umí dobře pracovat se skupinou.

Na prvním lektorovi vidím, že je to moc laskavý člověk, je veselý, pohyblivý, drobnější – připadám si trochu, jako kdybych psala slohové cvičení v páté třídě – než ten druhý lektor, který je také milý a dodává víc klid, což konkrétně mně teď vyhovuje.

unor_tyna 032v_500

Cvičili jsme všechny pohyby; už si možná pamatuju i těch několik posledních. Sedmá lekce z celkově osmi pro začátečníky. Dostali jsme už minule nabídku předplatit si i třetí měsíc, květen; asi že to ještě dost potřebujeme. Jsme rádi.

Říkám MY jsme rádi, poprvé od doby, kdy se scházíme. Poprvé jsme byli trochu skupina. To bylo znát; taky jsem se snažila k tomu přispět. Menší počet přítomných tomu nahrával. A vycítil a využil toho i lektor nebo to záměrně podpořil, když navrhnul nehybné postoje provádět tentokrát v kruhu a blízko sebe. Do té doby jsme vždycky stáli každý sám – a cítila jsem se přitom dost sama; čelem k jedné stěně, vedle sebe s rozestupy a za sebou ve dvou, třech řadách, abychom se dobře do tělocvičny vešli. To moc příjemné nebylo, nepodpořil nikdo nikoho navzájem, nebyli jsme tam spolu natož jako celek, skupinka. Možná i to byl jeden z důvodů, proč jsem se na postoje netěšila a snadno v nich ztratila klid, což vede ke zborcení postoje a žádná snaha ho nevrátí.

Snaha je docela blbá věc. A dá se od ní ulehčit, jak vidím, tím, že se lidi k sobě vztahují. A ne když každý je sám a ještě hůř než sám – ještě v přítomnosti cizích všude kolem. Takový pocit mizí, když jde o skupinu a ne soubor cizích elementů. Dneska to bylo prostě potěšující. Lektor ještě víc podpořil vztahovost, když se rozhodl zařadit v závěru namísto meditace pro změnu experimentování s čchi, ošahání si, jaká je, interakce ve dvojicích.

hlina_08_ruka

Bylo to zábavné i zajímavé. A každý své zážitky potom v kroužku rád slovně reflektoval, snáz, než když jsme byli rozptýleni po tělocvičně. V kruhu se udělalo špatně jen jedné osobě, musela ven, na ni byl těsný kruh naopak přílišná koncentrace lidí vyvolávající v ní pocit zavalení, paniky. Ostatní pokračovali dál a lektor dotyčnou citlivě podpořil, věnoval se jí chvíli, nabídnul tipy, co dělat a jak se znovu mezi ostatní pomalu a postupně zapojit, jak si může sama regulovat blízkost. Podobně by jednal skupinový psychoterapeut. Lektor má evidentně pro práci se skupinou předpoklady – všímavost, klidnou citlivou dovednost a zkušenost.

hlina_06_ruka

Doufám, že mé nadšení neulítne a že si dnes i další dny budu zkoušet čchi-kung. Ta dlouhodobá pravidelnost, nejlépe každodenní, je pro mě hrozně těžká až nemožná. Cokoli zavání disciplínou, totiž nedělám. Mám potíže se účastnit spořádaně a bez projevů vlastních nápadů nebo názorů, když disciplína přijde zvenčí, např. organizovaná zábava. No fuj. A disciplína, kterou bych nasadila sama na sebe? No to bych si přece neudělala!

Nezbývá než spoléhat, že mě to bude bavit. Jinak čchi-kung nebude.

.

Pozn.: Fotky rukou jsou pouze ilustrační; prostě jsem chtěla nějaké fotky rukou. 

.

Čchi-kung: 5. a 6. lekce

VUNE

ČICH. KUŇK. Kuňk-pao. Bych si dala, ale mám jen půlku chleba, pomazánkové máslo a lovečák. A ředkvičky. – Ředkvičky, kdopak vám dal hlas? Volební hlas pro ředkvičky. A to jsou který? Ty červený? Tak to né. Ale uvnitř jsou bílý! Tím hůř, dělají se jinačí, než jsou uvnitř.

No, tak abychom pokročili, dneska toho mám ještě dost.

Čchi-kung minule celkem dobrý. Bylo konstatováno, že málo cvičíme sami doma. To je pravda. Potom na 6. lekci už jsme prošli poslední pohyby z dané sestavy. Pohyby jsou dobrý v tom, že se člověk vlastně soustředí na víc věcí najednou (to známe), až se to postupně zautomatizuje. A dají se vylepšovat, když je začátečník nedělá přesně. Kdežto postoj, jedna pozice pro načerpání energie – to je něco jiného. Někdy mi to jde a někdy ne. Na 6. lekci ne. Takže odcházím docela unavená.

Neudržela jsem soustředění. Vylítlo mi. Napřed do žaludku, pak výš a to už se mi nedaří vrátit zpátky. Ale stála jsem, nemusela jsem si sednout, neporoučela se k zemi. A nebyla jsem sama, komu se to dnes nevedlo. Nesmím tam chodit vyhládlá. Už při novém cviku – kdy lokty dělají malé kroužky – jsem skoro usnula vestoje. Pak ten postoj naprd a nakonec meditační praxe, čili soustředění na Nic; to jsem taky pořád usínala. Vždycky mi spadla hlava, dala jsem ji nahoru, zase spadla… takže cestou domů mi krk zatuhával víc než předtím. Před spaním jsem postoj ještě znovu zkusila a to šlo. Asi trochu plaším, když jsou kolem lidi, chci dostát nároku a to není dobrá cesta.

Přičichávám k čchi-kungu. Jsem prostě začátečník.

6 070-500

Ale do vlasů si už nedám berušky. Kuňk.

Následující dopoledne mi nebylo nic extra, musím říct, trochu mě to otrávilo. Až od dvanácti, když jsem měla dost činností, se nálada zlepšila. Musela jsem si dobře odvedenou prací zvednout sebevědomí. Přímou prací s lidmi. Mno, tak teď abych šla psát ty maily a poslat platby, co čekají. Odkládám, opět. Nepopulární odkládám. A přitom to nejjednodušší.

A napřed si chvíli zacvičím čchi-kung.

.