NEŽ OMDLÍTE, OHOLTE SI NOHY!
Do pomenší tělocvičny tentokrát přišlo 7 nových lidí; začal nový běh pro začátečníky. Ten náš měl být původně dvouměsíční, ale předplatili jsme si i květen. Dnes tedy dva lektoři a dvě skupinky otočené k sobě zády. Naše skupina je větší.
Mě přítomnost druhé skupiny za zády vůbec nerušila. Jediné omezení bylo, že náš lektor mluvil trochu tišeji a bylo mu hůř rozumět. Na tom jsme se shodli. Některým ale navíc vadilo, že jsou v tělocvičně dvě skupiny – možná z touhy, aby se věnovali JENOM nám, nebo možná kvůli představě, že jsme si to zaplatili, a oni přizvou ještě druhou skupinku a rejžujou na nás. Možná. Přímo to dotyční neřekli, jen mluvili o nespokojenosti nebo horší soustředěnosti než obvykle.
Pro mě je náročné, když úvodní uvolnění vestoje trvá na mě moc dlouho. Já si frknu do levé ruky, že je uvolněná, do pravé ruky atd. a už chci jít od toho; není mi příjemné pak dlouho bloumat a čekat, až přijde pokyn, že hotovo. Asi nejsem ráda ve vzduchoprázdnu. Když dlouho trvá soustředění na vlastní dech, tak to je pro mě v pořádku, protože vím, o co jde, není to vzduchoprázdno, nemusím na nic vnějšího čekat, přizpůsobovat svoje načasování.
A toho dne to pro mě dlouhé bylo. Navíc mi už celý den bylo nevalně, motala se mi hlava, zadýchávala jsem se do schodů, bolely mě nohy bezdůvodně. Zřejmě vliv počasí. I když ho nerada beru do hry a na počasí se nevymlouvám, fakt je, že mám spíš nízký tlak a může se stát, že při změnách počasí cítím napětí nebo mžitky a motání, ale s věkem se to stává mnohem méně často. No a dneska bylo chvíli slunečno, chvíli zataženo s vlhkostí ve vzduchu – a nic z toho, počasí se má změnit až zítra nebo pozítří. Docela mě potěšilo, když během kratičké přestávky na napití mezi cvičením jsme se shodly se dvěma jinými ženami, že jsme dneska vedle a vyčerpané a odrovnané a hýn. Takže to bylo asi fakt počasím, i ony měly pocity jako před bouřkou.
Vzápětí naše skupina udělala kroužek a přišla výzva – která byla špatně slyšet, to už víme – aby si jeden z nás stoupnul doprostřed. Kdo se dnes cítí slabý – aha, už slyším. Tak se hned hlásím a nabízím místo i těm dvěma vedle mě, kterým je také dnes slabo. Nenene, ty doprostřed nepůjdou a nikdo jiný tam nepůjde, to ne, to ne. Moje klasika – promluvit jako první a jít do toho, sebeochrana žádná, pěkně radostně to udělat pro skupinu, vzít to na sebe, ostatní budou spokojeni a to je můj cíl, budou rádi, že oni nemusí. To znám; proskupinová až za hrob. (Nechci používat slovo obětavá, protože mě irituje – proč asi. A kde se to vzalo jinde než v původní rodině – postarat se, aby rodiče byli spokojení, udělat cokoli. Moje zasraná loajalita k celku, jeho záchrana hrdinským chováním. Už si s tím lezu krkem.) A jak jsem si zvesela stoupla doprostřed, těsně před lektora, ještě vtipkuju, abych semkla kolektiv: „Náhodou je to dobrý, exponovat se uprostřed – je tady líp slyšet!“ Ano, funguje to, ostatní se uvolnili, usmívají se, tím jsem svůj záměr završila a také se můžu cítit dobře, ve svých kolejích. Moje běžné chování ve skupině, jak ho znám.
Prča je, že v tu chvíli jsem si naopak řekla: „To jsem dobrá, umím si přece jen říct o pomoc – přihlásila jsem se jako ten, kdo se cítí unaveně, a ostatní ho teď nabijí energií.“ V tu chvíli mi vystoupilo jako důležité tohle – zavádění nové dovednosti říkat si o pomoc, ale ve skutečnosti bylo mnohem výraznější to, co píšu v předchozím odstavci – mé zajeté staré pořádky dělat něco pro pohodu ostatních.
Všichni jsme si představovali, jak zakořeňujeme až dolů do hlíny. I já uprostřed kruhu. Pak jsme se každý podle svého nadechovali energie ze země do břicha a vydechovali. To šlo dobře. V břiše je to v rychtyku. Celkem příjemné a člověk může s hravostí sledovat, jak se pocit mění nebo nemění, když víc usiluje o nadechování a vizualizaci nebo odloží veškerá úsilí. Jenže pak lektor řekl, že teď můžeme energii poslat z břicha nahoru a hlavou ven.
„Energii nahoru, ježkovy zraky, to bude průser,“ pomyslela jsem si. A byl.
Na minulou hodinu jsem si vzala ne dlouhé, ale tříčtvrteční bavlněné kalhoty. A při té příležitosti jsem si oholila nohy, abych na nich neměla neestetické strniště. Dnes jsem si opět vzala tyto kalhoty. Nohy jsem neholila. Kdo by během cvičení čchi-kung koukal zrovna na nohy, jedny z mnoha. – Nejen koukal! Zvedal je ke stropu.
Energii poslat nahoru. A já potřebovala větší potvrzení a instrukci, že je to tak v pořádku. Pro mě poslat energii nahoru už je nevítané, znám to jako nepříjemné, dá se to těžko vrátit nebo ustát. A co se stane, to mi taky nikdo neřekl; co se stane, když energie vyjde hlavou ven? Přijdu o ni a budu trop, nebo co? Takže jak jsem cítila energii stoupat nahoru, lekla jsem se a radši to stopla, že počkám. Jenže tentokrát to byl nářez, všichni okolo. Vytrvala jsem, přesvědčená, že to ustojím. Jako obvykle nadoraz, bez záklopky. – No a pak se probudím na zemi a lektoři mi zvedají nohy ke stropu, je mi fajn, mám radost.
Ještě bych měla dodat, že jakmile slyším slova jako „poslat energii,“ zní mi to sektářsky. Uzavřela to osoba, co během večera vyjádřila naštvání, že nejsme v tělocvičně jediná skupinka: „Možná jsme na tebe poslali svoji naštvanou negativní energii.“ Kdežto lektor, protože jsem se usmívala a nic si z omdlení nedělala, odtušil s úsměvem: „Teď víš, jaké je stát v kroužku.“ A pěkná zpráva od kolegů na závěr: „Ale bylas dobře zakořeněná – jak ses sesouvala, pořád jsi byla chodidly na zemi.“
.
