A VODA TEČE…
Věci se dějí
29
Archiv rubriky: Co Liška
Cedule
Co na to gepardice?
Viz předešlý článek a komentáře. A královna na některé ženy zvenčí může dělat dojem mrchy… To je jejich věc.
Opět nádraží Podbaba. Jedu na prázdniny.
To byl „poznatek dne“ a dvě sestry.
Co byste řekli, že mají v bublinách, hlavách a srdcích postavy na obrázku?
.
Služba národu
Něco na mě skočilo
Epizoda 3 – 5
Lišky jsou děsně zvrácený
Já vím, že tady píšu protimluv:
1) nechci soutěživost;
2) hurá, soutěživost něco ukázala.
Vypadá to zvráceně a popleteně, ale mně to smysl dává. Soutěživost jako taková je blbá, protože jednak implikuje výsledek vítěz-poražený a jednak ukazuje zase na téma sebehodnoty. Ale není to špatný, když to člověk vidí. V tom případě jen ať soutěživost propuká – právě pro ten druhý bod – že něco ukáže. Teprve když se Klokan odstěhoval, mohlo se něco změnit. Kterým směrem, to se bude ještě dále rozvíjet :)
Stejně mi připadá, že vám všechno dojde dřív než mně.
I když teď mi stačila jen doba pár dní od setkání do setkání. Tak to je rychlý. A to je taky to, co si přece v poslední době chci trénovat – rozpoznat věci co nejdřív, ne až s křížkem po funuse. A nepozdržovat to schválně! Nenechávat si prožitek něčeho až „na potom,“ až na chvíli, kdy budu osamotě a budu si něco čmárat do notýsku. Jako japonskej turista, co vběhne na Staroměstské náměstí, nekouká se kolem sebe, namrská fotky, pak přijede domů a teprve se na ně kouká. Něco na nich uvidí, ale ten kontext, ta celistvost jedné opravdické chvíle už je pryč.
Ještě není konec. Ani ohledně Klokana ani Lišky ani ničeho. Nikdy nebude konec, dokud žiju, hurá. Mám chuť zkoušet víc věcí, míň sedět, víc se hýbat, jít úplně kamkoliv, protože všude potkám jiné bytosti. Blízké bytosti. Blízké na chvíli nebo na dlouho. Sejde na tom? Já nevím – sejde?
Připadá mi, že díky bydlení s Klokanem – ale až když se ukončilo, dotáhlo, až když to byl konečný celek – se ve mně objevilo přesvědčení, že má smysl s někým být, s někým bydlet, s někým být v páru. Předtím jsem si to myslela, ale ne přesvědčeně – necítila jsem, PROČ to má smysl. Znala jsem už ten hlubokej smysl bytí s lidma. S přáteli. Tojo. Setkávání. Společně být a mluvit a zasmát se a na něco přijít a tak něco zažít nebo ne, jen být. A teď mi to připadá skvělý i v páru. I když žádnej pár nejsem :) Ale už víc rozumím tomu, v čem je právě to ochuzení.
Předtím jsem si říkala, jaký je to klid, být sama, v pohodě, bez emočních výkyvů, bez nečekaných nebo rušivých zásahů druhého, který by se pohyboval v mém teritoriu. A nebyl by pod kontrolou :)
Jenže když se v mém teritoriu nikdo volně nepohybuje, když tam nechávám chodit jen kontrolovaně v určitém čase určité bytosti – asi jako když si zapnu internet, přečtu si, co kde kdo píšete, a pak všechno zase vypnu – tak se nic nestane, nic ohromujícího mě nenapadne, na nic nového nepřijdu, jen na malé věci, budu to pořád já a třeba spokojená, ale budu si desítky let jen obcházet svoje liščí teritorium. Prázdné. Teritorium, jehož obyvatelé budou pomalu vymírat, vegetace dál vegetovat, ale nic novýho v něm nikdo nezasadí. Jako chátrající byt. Do kterýho bych nikoho nepouštěla, aby mi nerušil můj klid.
Teď mám chuť teritorium provětrat. Vydrží mi to? – Asi se to bude střídat. Ale teď si půjdu s gustem zbořit nějaký ploty :) Vyklidit kouty. Zasadit strom?
Konec jednoho krásného kamarádství?
CO SE TO ZASE DĚJE…
Tak jsem z toho vedle. Ze sebe.
Dokud Klokan bydlel se mnou pod jednou střechou, fungovala mi jasná záklopka „Co je v domě, není pro mě“ – co je v domě, hrozí komplikacemi. Taky jsem vždycky respektovala – a řekla mu to – že má svou vyvolenku, tudíž ho beru jako zadaného a nic nelze. Tři čtvrtě roku jsem stála při něm, když jsem se téměř denně dovídala, jak s ním ta vyvolenka zametá a mluví s ním hnusně, zatímco on je muž činu, schopen pro ni snést i modré z nebe a pro její děti taky. Velká závislost, masochismus? Dobrá. Přitom jeho předchozí vztahy takhle nevypadaly, podle vyprávění. (Dál se k tomu tady vyjadřovat nechci, to je jeho věc, ne moje.)
Vyprovodil mě na metro, dal mi tu pusu na rozloučenou, což je mezi námi neobvyklé; my dáváme spíš pozor, abychom na sebe moc nesahali, aby se to nerozjíždělo erotickým směrem. Aspoň já si to vždycky hlídala. Jen když přijela na návštěvu Rulisa, troufala jsem si Klokana se občas dotknout, protože v přítomnosti jiné osoby mi to připadalo bezpečné. Konečně jsem si na něj mohla trochu šáhnout :-)
Dojela jsem o půlnoci domů v poněkud rozhárané zmatené náladě.
Ráno jsem se probudila za pět minut osm a řekla si, že si pustím rádio – tradiční pořad Meteor, který jsem léta neslyšela. Vtom mi Klokan poslal zprávu, jak jsem dojela a že to byl pěkný večer, i když jsme dost popili, a přání hezkého dne. A v rádiu pak hráli písničku, co jsem neznala; není to moje „stará píseň“, je to pro mě nová píseň: This is the end of a beautiful friendship.
Říkám si, že je to – buď jak buď – asi konec pěkného kamarádství, a ať to dopadne, jak chce, nebude to mít tragický závěr, nebude to nic hořkého, myslím, že ne. Doufám, že moje dovednost vyrábět tragické scénáře v hlavě konečně padne za vlast. Toho musím nějak docílit. Kdy jindy, když ne teď.
Ale už se tragické představy hlásí. Naštěstí se hlásí i představy happy endů. Hlavně ať ta ženská zmizí navždy! Už to nepodporuju :)
.
Koupák
Vyšla jsem z chladivého domu. V devět ráno se asfalt už roztékal. Je neděle 5. července, nejvyhřátější den roku.
Cestou jsem nakopla čmeláka. Nebyl to akt násilí, ale dobrý skutek. Čmelák ležel na zádech a nemohl se převrátit, tak jsem mu pomohla. Spokojeně zabzučel a já spokojeně zabručela, že mám hned ráno dobrý skutek za sebou.
Udělalo mi radost, když kolegyně navrhla, abychom vyjely na koupaliště. Už jsme to jednou podnikly. V dubnu. Teplota vody byla 15 stupňů, snad ne míň. A nikde ani noha. Tušíme, že dnešní den nám nabídne mnohem víc stupňů i nohou.
Léto u vody si žádá pořádně barevný doprovod. Vzala jsem si pevnou proplétanou tašku a ještě jednu velkou novou, co mi ušila kamarádka Lenka2 k narozeninám ve spolupráci se svou šikovnou holčičkou – jeden z hedvědích dárků.
Kostkovaná látka na druhé straně tašky se mi taky moc líbí a připomíná mi pohostinný dům kamarádů – z té látky totiž mají sedáky na lavici a židlích v kuchyni. Na lavici a židlích, které včetně stolu dělal manžel kamarádky, precizní vkusný truhlář. Známe ho s Lenkou2 od šestnácti.
Na koupališti byla úplná přehlídka tetování. Na neoblečených tělech to aspoň vynikne vcelku a neruší. Mě totiž iritují paže plné různobarevného tetování, které nekorespondují s délkou rukávů, střihem oděvu. Vyrušuje mě to, kazí dojem, odvádí pozornost. Nechápu, k čemu je, když zpod trika vyčuhuje jen kus tetování. Nesrozumitelné. Asi jsem nějakej napruženej estét. Kdybych měla tetování, tak takové, které je pod šaty vidět buď celé a rozpoznatelně, anebo je skryto. Často mě tetování většinou ruší i tak – třeba na nohou. Chci se pokochat ladným tvarem nohou spoluobčana, a tvar je narušen barevnou kýčovitou změtí s růžičkama. Br.
Já bych byla pro jednobarevný jednoduchý obrázek s významnou osobní symbolikou, pořízený jako připomínka nějaké velké životní události – ale která velká událost se za deset let nestane jen jedním patníkem v řadě? Tetování bych si dala buď na rameno, nahoru na paži, nebo nad zadek. Aby mi to nerušilo střihy oděvů. Jinak bych sama sebe iritovala a to nechci víc, než je nutné. Mně se moje kůže líbí, jak je. Ta se mi neokouká. I tak se na ní každou chvíli najde něco, co budí mou nežádoucí pozornost.
Zrovna tenhle týden jsem (nezávisle) viděla dvě paní se stejným tetováním. Asi mělo být vtipné. Obě měly na krku několik psích šlápot, mířících někam za ucho. Asi to celkem vtipné je, ale mně to evokuje dojem, že po sobě nechají procházet psa, nechají si to líbit a sere na ně pes.
Když už mluvíme o kůži – ráno jsem se zranila. Oholila jsem si nohy a chtěla žiletku uklidit na místo a neopatrným pohybem jsem zavadila o prsní bradavku. Ani to nebolelo, ale musela jsem si do podprsenky vlepit papírový kapesník, protože krev nepřestávala ukapávat.
Takto vyzbrojena jsem vyrazila na koupaliště s kolegyní. Byl to příjemný den – voda krásně ochlazovala. Kolegyně zítra letí k moři a spálila se už dnes. I když se natřela olejem s ochranným faktorem 50.
Na zpáteční cestu jsem si oblékla barevné šatičky na ramínka, takové cigošsky růžové, k pestrým taškám ideální. Ať každý vidí, že jedu z koupaliště. Nafukovacího krokodýla bohužel nemám, jednoho jsem ve vodě dnes viděla, ale co je krokodýl proti milionářské nafukovací posteli s opěrkami a dírou na sklenici hned poruce! Tu měla s sebou kolegyně! Paráda. Já měla s sebou stříkací pistolku – v létě ji vytahuju, když je nejhůř a dojdou konverzační témata – a taky nafukovací kruh, modrý s rybama. Vždycky jsem myslela, že je to míč, a brala ho k vodě proti trudnomyslnosti, spolu s pistolkou. Nikdy ho nebylo třeba. Dnes jsem seznala, že je to kruh. Malý, na krk. Docela dobře se na něm sedí, na břehu.
Dnes jsem se ochladila u vody, zítra budu doma. Mám chladivý příbytek a to je požehnání. Tedy v létě.
Moje ramena a záda jen vypadají spáleně. Do rána kůže zhnědla, hurá. Panthenol kdyžtak mám. Kdoví kdy zase půjdu plavat… Nevím o žádném rybníku v okolí – jen o romantickém rybářském, kde je koupání zakázáno. Leda dole v řece! Třeba se tam někde plave. Nejblíž je přívoz, tam asi ne, ale převozníci nebo pan domácí budou vědět.
.
