NO KAM?

Pokud jsi se mnou někdy byla. Já bych řekla, že byla, nejvíc v době mezi 26 a 38 lety (na snímku výše je mi 37). Teď už jsem zase spíš chlap. Trochu pupkáč. Bachraté tvary v gatích. Bez sukně a bez podpatků. Sukně jsou mi malý a podpatky rozbitý. S nikým nechodím a do ničeho se neženu. Neženu. Nežensky se neženu do náruče chlapa. V kamarádství je bezpečí. Prostě pupkáč.

V neděli jsem přišla na Řipskou pouť – ne že by mě zajímala, ale byla to příležitost, jak se sejít s milými příbuznými – a co myslíte, že mě na pouti zaujalo jako jediný? Pivo! Pivo a flinta. Vystřílela jsem tři růže, dala si dvakrát Svijany, vyčůrala jsem se za boudou v poli a bylo. Prostě pupkáč s kelímkem od piva.

Jsou to dva roky, co jsem se rozešla s Akčním Hrdinou. V dobrém. Důležité pro mě bylo, že jsem mu dokázala co nejvíc přímo říct svoje stanovisko. Dokázala jsem se postavit za svoji sebeúctu. Kdybych v tu chvíli pokračovala dál, jak by bylo milejší jemu, byla bych za hranicí svojí sebeúcty a to nejde. A v té době, krátce předtím, jsem dokázala totéž v práci vůči projektu XY – ozvala jsem se ve chvíli, kdy neozvat se bych cítila za hranicí svojí sebeúcty. Takže přece jen nějaký pocit vlastní hodnoty mám. Uff. A kam se mi teda od té doby poděl?

Tehdy tyhle dva kroky byly ohromně důležitý a měla jsem ze sebe radost, že jsem je dokázala udělat. A proč jsem se potom zastavila a sedla si k pivu a zůstala u něj sedět? Proč jsem radostně nekráčela dál, s hlavou vztyčenou a s pocitem ženské sebeúcty? S ženskostí souvisel ten rozchod s Akčním Hrdinou; rozchod s projektem XY s ženskostí nic společného neměl. Ale s místem v teamu, vztahovými nejistotami, přijetím a nečekanými ranami. Byly to velký ztráty. Tátova mrtvice byla ztráta první, pro můj svět globální a drtivá, rozvod byly stovky ztrát včetně ztráty iluzí a identity, pak jsem se zvedla a zkoušela se rozhlídnout a bylo to fajn a šla jsem svými cestami, ale pořád se trochu bála, jestli můžu. Dokázala jsem pak udělat ty dva kroky, postavit se za sebe v milostném vztahu i v práci. A co z toho bylo – ztráty. Ztráty starého, aby mohlo přijít nové. Dokončování – tak jsem to tehdy hrdě nazývala. Jenže s předpokladem, že po konci něco začne. Začnu. Nové oživení. A kde je? Je tu prostě jen vykydlej pupkáč.

Pupkáč nemá moc velkou sebehodnotu. Pupkáč, co se těší na svoje pivo. A jídlo. Protože ho už baví jenom bejt s lidma. A s pivem je to bytí s lidma zpočátku snazší. A bytí sám se sebou je taky dobrý a s pivem klidnější. Pivo ve výsledku neoživuje. Mě oživuje bytí s lidma. A ne u piva. Mě oživuje to, co jsem si nakonec vybrala jako povolání a do čeho investuju. Pokaždé přitom žiju! Jdu za tím. Dělám kroky. Dělám opatrný kroky i přes ztráty utrpěné v zaměstnání. Možná moc opatrný. Dělám kroky i přesto, že nemůžou být rychlý a že to nenese jiný zisky než uspokojení z vlastní činnosti. Z vlastního života. S lidma. A to je nejvíc.

Akorát ta ženskost je neuspokojená. Ta usnula u piva s hlavou na stole. Šťouchněte do ní někdo, ať se sebere, oblíkne a vyrazí do společnosti. Bez piva prosimvás, bez piva. Jenže to by se na seznámení s mužem musela těšit a ne mít na pozadí strach z dalších ztrát. Na ten pivo trochu pomáhá. Utlumí ho a dál už nejde. Bohužel. Jaktože dřív se víc těšila? S takovou to jde. Pupkáč ale nejde. Ten nikam nejde. Tomu se oči neblýskají, do ženskosti má daleko a o motivaci k rozpohybování nezavadí.

Do piva nebrečím, chodím čistě oděná a nalíčená, takže ženskost ještě na seznam ztrát nepřipisuji. Ještě se zmátoří. Já na to přijdu! Ale čas běží.

Roj prohlásil, že musím upilovat pražec, aby struny ležely níž a dalo se pohodlněji hrát i nahoře na krku. Ještě jsem se neodhodlala to udělat. Radek, co má kapelu, prohlásil, že to není zas tak katastrofální nástroj. A dneska si počkám, co řekne Fousek!

Každopádně mám pěknej popruh, to se musí nechat.

Mám radost, že se dneska sejdu s dalším „člověkem z internetu.“ Hurá. Začala jsem psát blog na přelomu roku 2006 a 2007 a sešla jsem se z tohoto zdroje už naživo asi s dvanácti lidmi, řekla bych. Jsem ráda, že pro mě internet není jen anonymní schovávačka. Jo a nesmím zapomenout vzít Pařezovu kytaru s sebou dneska z práce domů, abychom měli s Fouskem každý nástroj. I když u mě se nástrojů najde … mejdany vypadají tak, že jeden fouká na papírovou trumpetu, druhý na ladičku, třetí tříská do bubínku a píská na píšťalku, triangl mám taky, klapací plechovou žabku, štěrchátko, … a violoncello mám radši v práci v naději, že tam si na něj snáz zahraju.

S kým jsem se viděla naživo … Rulisa, Žirafka, Roj, Lenka, Ratka, Pařez, Planetka, dva kluci, co je radši nechám v anonymitě, Kojot a Mirek Fišmeister, Urnull, Dee a ještě jedna jiná Dee, Enkidu, Modona – no jasně!, Helczu znám naživo asi dvacet let a nevěděla jsem, že helcza.blogspot je její blog. A ještě Or! A taky Silverghosta jsem viděla, když už bydleli s Žirafkou. A to by mohli být všichni. Nebo se hlašte.

Tak já poběžím.

.

ONO TO EXISTUJE?

Mám poprvé v životě bilanční období – říkala jsem si minulý týden. Loni mi umřela kamarádka a to mi sedí za krkem. Je to asi takový pocit jako „Co s načatým večerem.“ Co bych tak před smrtí ještě podnikla… Mládí v hajzlu a stáří daleko. Snad. Pozoruji drobné opotřebení těla. Už asi nejdu nahoru na kopec. Už nepůjdu nahoru. Jsem nahoře? Jaké to tam je? Jaké by to tam mohlo být, kdybych tehdy neudělala to a to?

Krize středního věku!

Ona snad existuje! – řekly jsme si s kolegyní minulý týden. Jsme stejně staré. Hned jsem začala jednat a šla k holiči a promluvila jsem o krizi středního věku s pár lidmi. No prosím, je to lepší. Přečetla jsem si na internetu, že krize středního věku trvá až osm let! To musí bejt šichta. Já jsem ji zmákla ani ne za týden. Ale možná je to teprve začátek.

Už len 22 dní. Do 40. narozenin.

Soused se rozešel se svou vyvolenou.

Začínám koukat po chlapech.

CO SE ZA ROK NAHROMADÍ…

Pěkné souladné souhry okolností jsme tu již vyzdvihli. Je jich hodně a je to krása. Průšvihy se také dějí a není jich hodně, protože je hrnu před sebou. Tím velkolepější potom budou. A nebo taky nebudou a na to hřeším.

Listopadová jízda – tj. když nejsem na mejdanu jinde, tak každý večer trávím se sousedem a vínem – má určitý neblahý vliv: Mohu sice každý den probírat s živou osobou kdeco a veselit se, ale tím pádem nemám tolik času pro sebe, kolik ho potřebuju a na jaký jsem zvyklá. Neumím totiž žít bez následného zažívání. Nebo jak to nazvat – je pro mě nutná reflexe, něco jako digestiv nebo siesta po jídle. Nejjasněji je to vidět, když jsem na cestách. Každý den je plný nových objevů, míst, dojmů, scének, slov, nových lidí, děje se hodně věcí od rána do večera a pak spát a ráno nová jízda. Jen jednou jsem zkusila nezastavit se, nepsat cestovní deník, nelepit do něj útržky letáků nebo vstupenek, nenakreslit si nic, nezaznamenávat nijak dění, nepozastavovat se nad tím, co jsem prožila. Nešlo mi to.

Jsem pak unavená. Nebo spíš neúplná, neucelená, roztříštěná. Plná neutříděného chaosu. Mě to vyčerpává.

A nepamatuju si nic, všechno prohučí a nic nezůstane, nic si ze zážitků nevezmu, jen je spolykám a prolítnou mým trávicím traktem pryč, žádné živiny se mi z nich v těle neudrží.

Jsem prostě zálibný zaznamenávač, jak je vidět z gest:

Proto mám blog. Také zaznamenáváte se zalíbením?

Nedostatek času na zastavení a zpracování zážitků u mě mívá za následek průserstvo. Průserstvo první je pocit, že jsem roztříštěná, unavená a že mi asi jebne. Ten přišel v pátek 28.11. Toho dne jsem dotáhla dva granty k odeslání a před odchodem z práce jsem se na půl hodiny vrhla do vyřizování elektronické pošty pro vedlejšák. Vzala jsem pak batoh, vylítla ven a až když jsem si sedla ve vlaku, uvědomila jsem si, že to byl moc rychlý a náhlý přechod a že skoro nevím, čí jsem. Musela jsem vynaložit určité úsilí, abych se zkoncentrovala a byla jakž takž v pohodě při dojezdu do cílové zastávky, kde mě čekal celý víkend.

Průserstvo druhé je reakce na průserstvo první: Odklon od práce, nutný odpočinek, odložení některých úkolů z nedostatku kapacity nebo síly. Můj organismus si to prostě tak zařídí, aby si mohl dopřát spočinutí. V neděli večer jsem neotevřela počítač – přece jsem byla na vedlejšákovém mailu v pátek odpoledne, to je dobrý, musím si dát voraz, je neděle. Ani v pondělí jsem mail neotevřela a nechala ho na úterý – jen jeden den, to nic není. No a bylo. Mail jsem otevřela až v úterý odpoledne a málem dostala infarkt.

Zapomněla jsem, že ve středu ráno je termín akce a že mám v neděli večer nebo v pondělí ráno něco rozeslat třiceti lidem. Čekali. Poslala jsem jim to v úterý vpodvečer a díky jim – byli rychlí a snad to prošlo jentaktak schůdně. A to jsem ve čtvrtek 28.11. ještě koukala na termíny a říkala si: Uf, další bude až někdy v prosinci, to je čas. Jenže v pondělí už začal prosinec a já byla přetažená a trochu vygumovaná a nedošlo mi to. Krom toho jsem myslela na jiné věci, které mám pro vedlejšák sepsat a nedokážu si na to vyhradit delší čas v kuse, jak bych potřebovala. To platí dodnes. Zítra – říkám si každý den.

Takže se to vazké průserstvo trochu táhne. Přitom ten vedlejšák chci dělat, stojím o to a celkem mě i těší.

Třetí průserstvo je, že některé věci nedělám včas. Někdy zřejmě proto, aby bylo všechno napínavější. Je to druh adrenalinového sportu. Takto sportuji každý den už ráno – nikdy nevím, jestli stihnu autobus. Ráno vstávám odjakživa pomalu. A krom toho adrenalinového důvodu si říkám: Kdybych teď hned tohle udělala, tak budu dokonalá! Budu mít všechno hotovo. Perfektní! – Ale dokonalost přece neexistuje, je bláznovství chtít být dokonalý. A perfekcionismus je směšný. Nene, neudělám ten úkol hned. No a neudělám, abych náhodou nebyla dokonalá a aby náhodou nebyla nuda. To je potom panečku adrenalin na poslední chvíli!

Čtvrté průserstvo je to, co valím před sebou: dojít na poštu a zaplatit složenku za telefon. Případně pokutu za to, že jsem nezaplatila včas. Nenávidím totiž chození na poštu. Platila bych raději zase přes internet, ale na mojí nové platební kartě mi zrušili možnost internetových transakcí. Za další musím tedy dojít do banky a vyřídit si, aby moje karta nebyla zablokovaná pro internetové transakce. Už si to říkám půl roku. Taky se chci zeptat, jestli jsem trvalý příkaz k úhradě úrazového pojištění stanovila do konce roku 2014, anebo do konce roku 2015. Nepamatuju si to. Ještě se potřebuju zeptat, jak je to se stavebním spořením. Skončilo opravdu, jak mi napsali? Bylo ukončeno? Co to znamená? Nevím to, protože obálky, co mi posílají, neotvírám. Výpisy z účtu – nebo co mi to chodí od banky – neotvírám. Jo a co to penzijní, to už je pasé, přerušeno? Obálky od pojišťovny také neotvírám. Účty za telefon také dlouho neotvírám, ale nosím je u sebe a čekám na příhodnou příležitost, až se mi bude chtít je otevřít a jít na poštu. Jenže chození na poštu mě přece obtěžuje, takže nastává málokdy. No a taky bych konečně měla jít do VZP – neptejte se mě proč, já vám stejně neodpovím. Dluh u nich ale nemám (jen jednu korunu, jak mi napsali v dopise, co jsem náhodou otevřela, a jedna koruna se snad nepočítá). Do VZP se chystám od dubna. Jejich sídlo je ve stejném bloku, co bydlí naši. Jenomže odpoledne to z práce nestihnu. A ráno bych si musela vzít volno nebo přivstat a to děsně nerada dělám, takže smůla. Jak jde o instituce a zákonné povinnosti a takové věci, vnímám to jako nátlak a schválně nereaguju. Když mi volá na telefon neznámé číslo, nezvedám ho, také často nereaguju. Cítila bych se jako otrok. Jó, ta svoboda mi pěkně dává zabrat.

Jo a několik let jsem nebyla nejmíň u dvou lékařských specialistů, kam jsem kdysi měla skoro namířeno…

Vidíte? Cítíte se dobře? Popaste se na nedostatcích bližního, máte jedinečnou příležitost! Je to lepší? Cítíte se před koncem roku uhonění, ale schopnější a zodpovědnější v jednání s úřady než já? Doufám upřímně, že jo! Stíháte si ráno vyčistit zuby, usušit vlasy nebo se dokonce napít před odchodem do práce? Pak jste lepší!

Můžete si vychutnat zaslouženou sváteční pohodu na přelomu roku a nemusíte se hnát do banky 30.12. jako v posledních pár letech já.

SOULADNÉ SOUHRY O VÍKENDU

Celý příspěvek →