Archiv rubriky: Co Liška

Vodááá!

Publikováno | Autor:
32

Je zataženo. Prší. A dneska jedu na vodu.

Už nejsem tak mladá a divoká pirátská Liška, tak snad nikomu nepotopím loď. O řekách už jsme se tu bavili, dokonce jsme jeli virtuální vodu. Určitě jsme ale před těmi třemi lety neprobrali všechno. Se mnou se převrátila kanoe na řece jen jednou v životě – když jsem právě sjížděla krumlovský jez počtvrté za sebou. Chtěla jsem totiž vědět, jaké budu mít skóre. Den předtím jsem pár hodin stála nahoře na lávce a koukala na projíždějící lodě a počítala. Vyšlo mi (brala jsme v úvahu jen kanoe, žádné rafty ani pramice) skóre 1:2, totiž že ze tří kanoí jen jedna se pod jezem nepřevrátila. A já ten jez druhý den sjela třikrát po sobě a počtvrté jsem si řekla: Tak to nechám, nebudu moc kormidlovat, pojedu jen rovně a uvidíme. No a bylo to. Hned jak jsem se vynořila z vody, začala jsem bujaře vykřikovat na lidi kolem, že mám skóre 3:1. Vybavuju si, jak dva chlapíci mi naslouchali a zadumaně přikyvovali. Pak jsem si všimla, že se mi ve vodě vyhrnulo tričíčko a vyhřezlo mi levé ňadro. Proto tolik zájmu ze strany přítomných pánů!

Poté jsem jez sjela ještě jednou naposled, zakončila toho dne skóre na 4:1. Tehdy slunce pálilo, nebylo nějak extra moc vody, ale bylo extra moc lidí – prodloužený víkend s Cyrilem, Metodějem a Mistrem Janem. Ale kdyby šlo jen o tyhle tři! Před každou šlajsnou se stála fronta, třeba třicet lodí. Uf. Jednou jsme si postavili stany v kempu v Krumlově, odešli do města (koukat se z lávky dolů a tak) a když jsme se večer vrátili, mezi našimi stany jich stálo šest dalších, nalepené těsně vedle sebe. Lidi, co přišli do plného kempu večer, dostali výhodu – už nemuseli za stan platit…

Prší. Pláštěnku nemám. Roztrhla se mi na vodě – píše se o tom v článku, na který je odkaz výše. Já tu dlouhou ránu vkusně zalepila, jenže po letošních dvou stěhováních nemůžu pláštěnku najít. Boty do lodi taky ne. Koupila jsem včera nové.Zvolím opačný postup než obvykle – napřed je zmáčím a namaceruju v bahně a pak je budu teprve nosit ve městě:

Boty do lodi

Asi si s sebou vezmu svou osobní kachničku:

Kachnička

Hlavně nezapomenout koupit kloboukovou gumu. To je na vodu nejdůležitější věc. Přivážu si ji na nožičky brýlí. Ty jsou totiž moje nejdražší věc. A nejdůležitější.

Když jsme byli na vodě s universitou, přijeli jsme do Vyššího Brodu a ještě večer si jen tak na chvíli pádlovali na řece – a jedna loď se cvakla i s brýlemi a jeden kluk jel pak až do Budějic poslepu. Takovou katastrofu nechci zažít. Především proto se vyvaruju převrácení!

Celý příspěvek →

Naštěstí není co psát

Publikováno | Autor:
39

Co bych psala? Své nitro už nějaký čas z nedostatku emocionálních podnětů neomílám, ve venkovnu se mi toho příliš neděje – a to je fajn. Jsem celkem vděčná, že je pohoda a žádná změna. Mohla bych se zaobírat tím, co „bych měla“ nebo „bych mohla“ dělat. Třeba hledat práci, nějakou zajímavou. Tuhle jsem našla nabídku jedné městské části na referenta /-ku bytového fondu. S tím, co jsem vystudovala, by to bylo pro mě akorát nebo spíš o kastu níž, než by byl předpoklad. Vytiskla jsem si ten inzerát a chystala se tam poslat životopis, kouknu na to a říkám si: „Tohle já přece vůbec nechci dělat!“ A neposlala jsem zase nikam nic.

A co teda dělat chci? Nemám tušení – být s lidmi, s kočkou, vyrábět letáčky, pozvánky, občas psát nějaký text, přitom pobývat v kreativním prostředí mezi skvělými kolegy, v nehierarchickém systému práce, k tomu nějaká administrativa, skákání na štaflích a tančení v kostýmech. To mám teď. Jenže už před rokem jsem hlásila, že tu zůstanu jen na poloviční úvazek nebo odejdu úplně, protože je tu už nějak málo práce. No je! Nejsem žádný workoholik, flákám se ráda a hodně – flákání mě vždycky podnítí, abych si našla novou zábavu. Například teď fotky – flickr.

Vždycky jsem cítila jako svoji práci to, co jsem dělala navíc a zadarmo, jen tak. Vést oddíl 12 let byla dost práce. Nastudovat podklady, vymyslet, připravit, sepsat, realizovat a vyhodnotit hru pro děti, zakomponovat ji tématicky do celku je práce. Nakreslit něco je docela práce. Přemýšlet o nějakém tématu a napsat o něm ne chaoticky na blog je práce. Něco nafotit, upravit fotky, sestavit, ucelit – to je práce. Trvá to hodiny a hodiny. A činnosti, za které jsem placená, mi vždycky připadaly jako něco vedlejšího.

Jak tohle v budoucnu spojit? V jakém novém, jiném zaměstnání? Znáte ho? A jak to zařídit, aby už to tady bylo a nemusela nastat mezifáze hledání, inzerátů, obcházení, jednání s cizími lidmi, otrava, otrava, otrava, trapné, trapné?!

Nejsem typ člověka, co soustavně po malých krůčcích nebo po jednotlivých zkumavkách v laboratoři něco piplavě vykonává den za dnem. Jsem ten, co se nadchne, pustí se do něčeho (ale napřed nechá nápad trochu usadit), maká si na tom třeba celé noci, dosáhne uspokojení z toho, jakým způsobem vyřešil nastalou neočekávanou překážku nebo tvůrčí krizi, a pak už to nějak dodělá nebo odloží a poflakuje se, aby poskytl prostor dalšímu začátku. Na to, co včera dodělal, už ani nevzpomene, už to nic neznamená.

Vyhýbám se ne práci, ale hledání práce. Vlastní iniciativě nutné pro novou práci.