FLYING FOX
Letící Liška
35
Archiv rubriky: Co Liška
Dětské denní snění
Zašlá sláva
Námluvy Brazilcovy
PROHNANÝ LOVEC NA ČÍHANÉ
Napíšu o jeho taktice, protože čeština nepatří mezi jazyky, ve kterých by si mohl číst. A jméno neprozradím. Vidíte, milí bývalí, současní, budoucí a věční ctitelé, jak jsem diskrétní kořist!!!
Bude to rozvláčné a jistě se dovíte víc o mně než o Brazilcovi, ale tím líp, ne?!
Festivale, vale!
Byla jsem na festivalu World Music. Lépe řečeno Weltmusik. Zněla po celém hezkém durynském městečku, na hradě a velkém parku u řeky.
Skvělý závěrečný koncert v neděli večer měla neuvěřitelná kapela (přečtěte si v češtině nebo si to rovnou poslechněte!). A to jsem myslela, že mě dechovka nezajímá… Vypadají jako strejci z rumunského venkova a právě to také jsou. Ve finále sešli z pódia a hráli dole v davu, přímo u nás. Jeden z nich, podsaditý rozesmátý cigán, chodil s tamburínou mezi lidmi, s bankovkou přilepenou na čele a s kloboučkem v ruce. Jako zastara. Ti chlapíci troubí, foukají, dují a vytrubují s takovou hbitostí a kadencí, že to snad ani není pravda!
A to není všechno. Představte si, že den předtím hráli jako hudební doprovod při dvou mých vystoupeních! Odpoledne moje zásadní role na stejném pódiu s nimi spočívala v tom, že jsem prskla šlehačkový dort klaunovi na hlavu (a neupustila ho předčasně při zakopnutí). Při nočním představení mi pak hráli k tanci s ohněm. Jasněže nejen mně; to by tam nepřišlo tisíc diváků.
Ovšem ten velký závěrečný koncert byl ve větším stylu, na větším pódiu a před větším publikem. A ještě s další kapelou a úžasnou moldavskou zpěvačkou.
Nejvíc z festivalu mě bavil nedělní průvod – napřed hodinu parkem a pak městem, k pódiu na Marktplatz. V průvodu se tancuje líp než v davu při koncertě! To se člověk vyřádí. Zvlášť když je zamaskován za beduína, v dlouhých šatech a s ještě delším plyšovým hadem. Ten had tisícům podél cest ochutnává jídlo, oprašuje konfety z ramen, hladí a straší děti, šimrá chlapy na rozhalené hrudi, obtáčí ženy a tancuje s nimi, bubnuje s předákem kapely na buben a mrská sebou divoce, když beduín tancuje. Protože beduín tancuje velmi energicky a neustává, dokud neustanou bubny. Má rád jejich řev. Průvodu klaunů, žonglérů, mimů, strojvůdců, pekařů, draků, ohniváků a čehovšehoještě – jo, beduínů! – bubnovaly do kroku dvě bandy, které k nám patřily a tábořily s námi; jedna španělská a jedna brazilská. Ale vlastně jsou to tak trochu Němci… A co by si můj rozjívený had taky nezabubnoval, když mám na průkazce účastníka napsáno DIE TROMMELNDEN ELEFANTEN, že jo!
Těžko se mi teď vrací ze širokého svobodného všeakceptujícího světa barevných šatů a tanců do nalinkovaných úzkých ulic města, po kterých přísně kráčejí rovnou za nosem šedí, úzkoprse oblečení a nepohodlně obutí lidé. Stejně si myslím, že nejsou takoví, jak se zdají. Snad řádí vydatně ve chvílích, kdy jim nic neruší a nesešněrovává jejich svět, nestaví bariéry do cesty jejich tanci, nehrozí pravidly normálnímu životu barev a uvolněného spontánního vyjádření, bytí spolu. Gemeinschaft se tomu říká?
Ovládla jsem pole. Nemístně a mile.
Původně jsem měla za to, že tam ani nepůjdu. Nepočítala jsem, že budu také informovat, když na schůzce od toho byli čtyři jiní, kteří „vědí“ a kterých se to týká. Mě spíš okrajově. Jako obvykle.
Nakonec jsem se chovala tak vlídně a přátelsky, že jsem zřejmě dost vyčnívala. Pod „vlídně a přátelsky“ nemyslím strojenost, přehrávání, křečovitou laskavost a umělý úsměv, ale spontánní zájem, uvolněnost, radostnost. A ta když na mě přijde, přímo tryská a nelze přehlédnout. Mám dupat na brzdu, s ohledem na ostatní a na své postavení v té chvíli?
Když se sejde víc lidí pohromadě, můj útlumový režim se začne rozehřívat, vesele zahouká, kola se roztočí a já se rozjedu. Možná cestou i někoho převálcuju nebo poprskám vřelými jiskrami, zatímco mu budu rozjařeně mávat. Moje síla a kapacita prudce stoupne a jsem schopná jednat rychle, s nasazením a vysokou účinností. Ale přitom nevtíravě kloužu po kolejnicích. Je to přesto až přespříliš? Je to mocenské – nedokazuju si tím jen svou moc a schopnost vytvářet atmosféru okamžiku a strhnout do ní přítomné? Nederu se zase, kam nemám nárok? Nepřebírám manipulativně zezadu vůdcovství, které mi v té situaci nepřísluší? Kdo jsem: teamový hráč, doplňující práci ostatních, anebo mašina odhazující – s nenuceným úsměvem! – „soky“ daleko od trati?
Snad kdybych neměla takové propasti mezi dvěma póly, kdy jsem sama a něco si šišmám v koutku, a kdy jsem naopak mezi hodně lidmi, snad by moje akcelerace neměla tak strmou křivku šikmo vzhůru. Jsem nějaká polarizovaná.
Ono „být zázemí pro ostatní,“ být k dispozici, vypadá jako postavení na nejnižším stupni žebříčku. Jenže paradoxně právě v tom bodě vzniká velká moc. Možnost dovolit si mnohem víc než ty kapacity vysoko. Jsem zbavena odpovědnosti chovat se jako profesionál; a když se mi to daří, je to na pochvalu, zatímco pro ostatní je to povinnost. Když se mi to náhodou nezadaří, mohu být usměrněna a beru to, ostatní to taky berou, nic se neděje, zatímco u nich by totéž byl etický průšvih, selhání, necitlivost, neúspěch.
Čichám, čichám, že v neznalé naivitě lezu po žebříku, který už je obsazen. Nabíhám si na pěst, ale nikdo ji proti mně nenastaví. Musím si to sama pořádně uvědomit dřív, než mi někdo z nich o možnosti pěsti řekne. Právem.
Není čas poohlédnout se po jiném zaměstnání?
Víc tělesných otvorů nepotřebuju
Nerodinné období v životě liščím
Byla jsi vybraná, protože vypadáš vtipně.
– řekla mi. Vám by to snad udělalo radost?
Mně ne. Ale nerozplakalo mě to. Stát se to před deseti lety, potajmu bych plakala ukřivděně v koutku, živila svou sebelítost a udělala z ní silný hnací motor na dva dny života. Teď si jen říkám: Asi je dneska nervózní; třeba to nemyslela jedovatě – co já vím. Každopádně vím, že jsem tady ne proto, že snad vypadám legračně, ale proto, že na něčem spolupracuju, že jsem jednou součástí jako všichni ostatní, že jsem taková, jaká jsem, a ne jen srandovní. Nebo snad neumím nic jiného líp než to?
