BUDU ŠTAMGAST…

Celý příspěvek →

JEDNO MÉ OSOBNÍ PARADIGMA …

Zakrývám si oči a nechci nic slyšet, když je řeč o očích. O kontaktních čočkách. O zranění očí. O operacích očí. Dřív jsem nepřemýšlela, proč – „prostě se mi to hnusí." Ale důvod to mít musí.

Když o nich nebudu vědět, nebudou existovat a nemohou mne potkat?

Celý příspěvek →

POMOCNÍK V NOUZI I V EXTÁZI…

Celý příspěvek →

Ráno jsem za chůze Břevnovem přemýšlela, jak na sebe nastražuju skoky do pastí a propastí, ze kterých se už nedá couvnout, nedá se zarazit uprostřed skoku (jako to dovedl Akéla na začátku Knihy džunglí). Dá se z takové jámy vyhrabat, s obtížemi a s přijetím toho, že člověk porušil dané slovo. Co jiného je rozvod?

Když se rozhodnu skočit se vším všudy, potvrzuju si tím, že si troufám dolů do jámy propadnout, ponořit, a vyjdu z ní nakonec na světlo posílena o zvládnutí nového typu situace. Tyhle mé samopasti vždycky znamenají průšvih nečekaného druhu, prožití nepříjemných pocitů, které vyústí v nový objev, obohacení o novou součástku a pocit velké síly.

Jedna taková past je brazilský bubeník, který přijede dnes (ve čtvrtek) odpoledne a pobude do neděle. Matka a jistě i jiní mají takové počínání za nerozum. Mně se to na první pohled jeví docela povrchně – Liška si pozvala do své nory černouška na nezávazné a nevázané špásování. Všechno, co člověk dělá navenek, ve vnějším světě, ovšem souvisí s vnitřním světem, duševním. I brazilští bubeníci. Temperamentní, nevyzpytatelní, nápadní, spontánní, pohybliví, kontaktní, štípající, svádějící … čerti. Bez zábran. Nejsem zvyklá na lidi bez zábran, kterým musím meze stavět já. Přinejmenším v tom budou brazilské dny přínosné. A k tomu ta multilingva! Jazykové bariéry se nebojím – uklidnilo mě, že jsme schopni se dorozumět i po telefonu, s vynecháním zraku. Únavné to ale bývá, mluvit celý den cizím-i jazykem-y. Jsem zvědavá. Obávám se, že se mi nebude chtít být s Brazilcem celé dny a nemít žádný prostor o samotě a že proto budu nerudná. Nebo si ten prostor prosadím, což by bylo nové, záhodné a záslužné, a budu spokojená. On s prosazováním potíže nemá, tak by mě to mohlo přimět chovat se také asertivně. Zvlášť když jsem domácí, a ne host. Mám lepší pozici.

Teď je tedy na řadě past s Brazilcem. Být zamilovaná, to je něco jiného – pánev. V ní se, když to přijde, smažím v krásných šumivých bublinkách vroucích. Pánve nemají tak podstatný posunující účinek jako pasti. Smažení Lišky je spíš opakování stejných situací, příjemně bublajících a nabuzujících, pokaždé stejně a pokaždé jinak, s šancí lehce pozměnit ustálené strategie, přidat ždibec jiného koření. Hezoučké. Náročné. Bez nebezpečí tohle obracení se na pánvičce emocí taky zcela není. Hlavně není bez extrémů. Spálená Liška se musí chvíli zotavovat. Uáá, tak já skáču do jámy brazilské.

Čas volna v mezidobí
přináší neobvyklé zážitky:
neuspěchaná setkání,
Josefa do Betléma,
přesuny nábytku,
vyhazování jídla,
žmoulání barevných kuliček,
volání brazilských bubeníků,
svěřování bratrancovo,
první vodní dýmku,
olbřímí konev,
libečkový nálev.

Snivcům stačilo na pobídnutí fantazie, analytičtější povahy a zejména honáci výsledků se mohou dovědět víc:

Celý příspěvek →

TMA, ZIMA, HLAD, PRŠÍ A JÁ KRÁČÍM K DOMOVU

Celý příspěvek →

Liška jede metrem. Přijel ten nový typ vagónu, kde se zčásti sedí ve trojicích, zčásti jako ve starých vagónech – podél stěn proti sobě v řadě vedle sebe. Jenže ne na lavici jako ve starých ruských soupravách, ale na jednotlivých sedačkách. A tam si Liška sedla – za dveře, na druhé sedadlo od kraje. První „rohové“ zůstalo volné. Tři další, po liščí levé ruce, také volné.

Liška si čte Thomase Moorea a jede. Další stanice. Co to, Lišku někdo oslovil – přistoupivší čtyřicetiletá černovlasá paní s ruským přízvukem a šestiletou holčičkou. Ta obsadila místo na kraji vedle Lišky a její máti žádá, aby Liška postoupila své místo jí a posunula se. Liška vzhlédla a pravila tónem ToMusíBýtÚplnýOmyl – TakovéPomyšleníNepřipadáDoÚvahy:

„Nééé.“

Překvapená máť zopakovala svou žádost. Liška na to, že jiných míst je tu volných dost, dokonce i dvě vedle sebe byla ještě před momentem volná. Paní použila manipulaci:

„Já tu mám malé dítě!“

Na to Liška nereagovala, jen pokrčila rameny – co je jí do zdravého čiperného dítěte, které navíc spokojeně sedí!

Paní říkala něco o liščí nevychovanosti a zůstala stát nad svou trůnící holčičkou. No proč ne. Ať stojí, když si nechce sednout třeba naproti. Liška si zase v klidu může bez pocitů viny číst.

Někdy je těžké podobné epizodky v hromadné dopravě „ustát“ a vytrvat mezi ostatními aktéry a svědky a vystoupit až na té stanici, kam člověk jede. Tentokrát to bylo snadné, aspoň na straně Lišky, protože hbitě vyskočit a postoupit své místo, komu se zrovna zamane, to opravdu nepřipadá do úvahy. Umím si představit, kdyby byl na místě Lišky dvacetiletý kluk, paní by jistě vytáhla těžší kalibr manipulace a osočování a kdoví, jestli by na svou stranu nestrhla i jiné cestující. Chudák, je mi ho líto předem.

V pět hodin jsem začala stát na vartě. Na poštovní schránce je totiž napsáno, že ji vybírají v 17:10. Poštovní schránka na rohu ulice, to není jen tak lecjaká věc. Říká básník. Stojím před poštou, je zima, tma a prší. Říkám já. Ráno jsem nakrmila schránku několika dopisy a podle všeho jsem spolu s nimi odhodila do jejích úzkých plechových rtů i jeden volný papír. Fakturu. Doklad o zaplacení čtyř tisíc korun. Pracovní dokument. Tak jsem se zasmála a teď držím na rohu stráž. Ro! -sanáněj pa dála, pa dála. Praví píseň o stání na vartě. Jestli tu plechovou hubu vykotlali pět minut před pátou a budu tu stát do šesti marně, tahle příhoda se bude jmenovat LIJAVÝ JALOVÝ VEČER. Připravím se raději na nejhorší. Takhle čekají psi venku na pána. A jeden už je tu. Doga. Olízla pytlík s pečivem, který se mi houpe na ruce. Název dnešního večerníčku by mohl být třeba JAK PES LIŠCE PYTLÍK LÍZAL. Jenže to zní oplzle. V půl šesté mi začalo být už dost zima na břicho. Když mi nastydnou vaječníky, budu neplodná? Naštěstí mám s sebou svou novou báječnou čepičku se šťopkou, vlastní výtvor. Hlavu mám zajištěnu kapucou, takže čepičku mohu směle použít na akutní místa. Strčila jsem si ji za džíny a hned to bylo lepší. Dnešní příhodu bych mohla pojmenovat MÉ DĚTI SPASILA ČEPIČKA. Naopak DĚTI SPASENY ČEPIČKOU se nehodí – to by vypadalo, že čapka-lidojedka děti přežvýkala… Ha, přijela dodávka s nápisem Pošta! Vyskočil z ní chlap a rychle se žene ke schránce. Zastoupily jsme mu s dogou cestu. „Dobrýdenjájsemránohodilaomylemdotéschránkyjedenpapír.“ Už byl u schránky a už pod ní měl svůj vak, zpola naplněný kdovíodkud. Střeva se bleskurychle vyvalila do toho bachoru. „To jste nemusel – “ řekla jsem překvapeně. Chystal se plný vak zase honem odnést. Přece jen posečkal, jen co by pokrčil rameny a ukázal mi marnost mého konání: „Nevím, jak byste to tam hledala.“ Dnešní příhoda bude tedy LIJAVÝ JALOVÝ VEČER, hm. Sáhla jsem do bílých vyvržených vnitřností – s pocitem ostychu před listovním tajemstvím – a vytáhla jeden dopis. „To je zrovna ten, co jsem sem hodila!“ VEČER ZÁZRAKŮ je dnešní příběh! Nadšeně jsem ze stejného místa vzala do ruky pár dopisů, které se držely pospolu. A byl tam. Papír. Rozložila jsem ho a mávala s ním na dešti: „Už ho mám!“ Bylo po akci rychlého nasazení. Vydali jsme se hbitě pryč, pošťák i já. Doga se rozhodla zůstat u prázdné schránky. Koupila jsem si květák, vejce (muškátový květ mám doma) a pěnivé červené Lambrusco z kraje Emilia, Indicazione Geografica Tipica. Dnešní drama by mohlo slout KVĚTÁK DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ. Během večeře jsem seznala, že jedna bageta je navlhlá. Deštěm. Nebo že by ta doga? Titulek LIŠKA NAKAŽENÁ VZTEKLINOU nechci. Jaký název nakonec dát; LIŠKA NA ČÍHANÉ? LIŠKOVNÍ TAJEMSTVÍ? Tajemství tahle příhoda je – zítra předám fakturu – vyložím list – ředitelce a nebudu jí vykládat, k jakému že to došlo zpoždění. Leda až za čas. Dnes jsme vysílali thriller V JEDNOM BŘIŠE RUKA, NA DRUHÉM ČEPIČKA. Nebo BÍLÁ MERMOMOC. Muzikál ČEKÁNÍ V DEŠTI. Známé drama LIŠČÍ FAKTOR.

S NĚMCEM V POSTELI…

Celý příspěvek →