Hřebec, hřebíček, hřbet … hřeben!

Hřeben

mám jen jeden.

A to je pravda pravdoucí. Napadá mě, jestli existují v našich končinách i jiné ženy, které mají pouhý jeden hřeben, pánský… Kdysi jsem mívala i kartáč, jó, to byly časy dětství a naivní mladickosti. A dlouhých vlasů. Kromě kartáče jsem vždycky měla pár hřebenů různých velikostí a barev a různého stavu špinavosti nebo si je vypůjčila od mámy. A byly to dámské hřebeny, s držátkem. Když jsem měla vlasy pár let úplně krátké, od 25 let, ani jsem hřeben nepoužívala, ale zato jsem si začala s fénem. To je totéž … takový teplý, větrný hřeben. V té době jeden známý rodičů u nich na návštěvě vytrousil ze zadní kapsičky kalhot malý hřebínek, kterým se gentlemansky přičísával. A já ho našla na koberci (ten hřebínek, ne toho pána) a nechala si ho. Již je ztracen, ale pánské hřebeny mi zůstaly. Tedy teď už jen jeden. Nosím ho pořád s sebou, takže když se chci ráno učesat, musím vysprchovaná opustit koupelnu, nasadit brýle, vyhledat tašku, kterou jsem tahala předchozí den, vyšátrat malý hřeben nenápadně zbarvený, vrátit se do koupelny, učesat se, vrátit hřeben do tašky, oblíknout se, jít s mokrou hlavou i se hřebenem do práce a celý den ho nepoužít, až zase ráno. (Tu hlavu jo, tu používám i přes den, ale jen pomalu a s největší opatrností.)

V naší rodině se traduje, že vůbec první slovo, které jsem vyslovila, bylo TATÁČE. Připadá vám, že skáču od hřebenů k úplně jiným tématům (jakým?), ale opak je pravdou. Mé první památné slovo označovalo KARTÁČEK. Pamatuju si ho. Byl malinký, do dětské ručičky, jasně žlutý, okrouhlý, s bílými silonovými jemnými chlupy. Pfuj. Se nedivím, že jsem první dva roky života byla plešatá.

V perníkové chaloupce

BABA JAGA O VÍKENDU…

Bylo – nebylo, Liška Ryška alias Baba Jaga se vydala do perníkové chaloupky, péct zásoby perníku. Předcházelo tomu stvoření perníkového těsta. A tomu zas předcházel nákup ingrediencí. A po něm následoval příchod domů do nory, kde Liška zjistila, že med buď nechala v obchodě, nebo vytrousila cestou z přeplněné tašky, přetékající z liščí náruče všemi směry. Jako v písničce:

Běžela lištička po ledu,

ztratila klíček od medu,

kdo ho má, ať ho dá, ať se liška nehněvá!

Musela dát do těsta svůj osobní dobrý med od včelaře, který nějakým nedopatřením ještě nezaplatila, ale už půlku sklenice snědla. Pak šla Liška spát do teplé postele a těsto do studené lednice. V sobotu ráno se spolu vypravili na nádraží Praha-Bubeneč. Liška věděla, že má jít pořád rovně, až narazí na park nějakého generála nebo revolucionáře se španělským jménem, pak zahnout kolem hospody před Stromovkou doprava a tam je nádraží. Jenže šla jinou ulicí, jménem Bubenečská, což vypadalo nadějně. Také to byla nejkratší cesta! Jenže nevedla k parku nejmenovaného Latinoameričana a Liška zabloudila. Musela vylézt na strom a rozhlížet se, jestli uvidí světýlko. Kdyby cestou trousila oblázky, všimla by si, jak mazaně kličkuje krajinou, aby zmátla nepřítele. Jak zahlédla Liška v dáli světla nádraží, pospíchala k němu, až předhonila sportovkyni, která klusala pro zdraví. Nebo pro něco jiného? Na nástupiště vběhla Liška zároveň s železným ořem, vyskočila na něj a v tu ránu se dali v trysk. Že si lze zakoupit jízdenku až ve vlaku, to už Liška dobře zná; dělá to tak skoro pokaždé…

V chaloupce u Lišce dobře známé čarodějnice Lenky2 se vyráběly perníčky; malá pomocnice Eliška1 vyráběla s námi a vůbec jí nebylo divné, že ji každou celou hodinu pícháme do prstíku, jestli už je akorát. Tento rok se s tím pečením zkrátka nemažeme!

Šokující první plech

Celý příspěvek →