Hřeben
mám jen jeden.
A to je pravda pravdoucí. Napadá mě, jestli existují v našich končinách i jiné ženy, které mají pouhý jeden hřeben, pánský… Kdysi jsem mívala i kartáč, jó, to byly časy dětství a naivní mladickosti. A dlouhých vlasů. Kromě kartáče jsem vždycky měla pár hřebenů různých velikostí a barev a různého stavu špinavosti nebo si je vypůjčila od mámy. A byly to dámské hřebeny, s držátkem. Když jsem měla vlasy pár let úplně krátké, od 25 let, ani jsem hřeben nepoužívala, ale zato jsem si začala s fénem. To je totéž … takový teplý, větrný hřeben. V té době jeden známý rodičů u nich na návštěvě vytrousil ze zadní kapsičky kalhot malý hřebínek, kterým se gentlemansky přičísával. A já ho našla na koberci (ten hřebínek, ne toho pána) a nechala si ho. Již je ztracen, ale pánské hřebeny mi zůstaly. Tedy teď už jen jeden. Nosím ho pořád s sebou, takže když se chci ráno učesat, musím vysprchovaná opustit koupelnu, nasadit brýle, vyhledat tašku, kterou jsem tahala předchozí den, vyšátrat malý hřeben nenápadně zbarvený, vrátit se do koupelny, učesat se, vrátit hřeben do tašky, oblíknout se, jít s mokrou hlavou i se hřebenem do práce a celý den ho nepoužít, až zase ráno. (Tu hlavu jo, tu používám i přes den, ale jen pomalu a s největší opatrností.)
V naší rodině se traduje, že vůbec první slovo, které jsem vyslovila, bylo TATÁČE. Připadá vám, že skáču od hřebenů k úplně jiným tématům (jakým?), ale opak je pravdou. Mé první památné slovo označovalo KARTÁČEK. Pamatuju si ho. Byl malinký, do dětské ručičky, jasně žlutý, okrouhlý, s bílými silonovými jemnými chlupy. Pfuj. Se nedivím, že jsem první dva roky života byla plešatá.
