V pátek jste mohli potkat Lišku
ve dvou minisukních naráz,
v černém s tenkým bílým proužkem
– tedy oděvu londýnských burziánek –
určeném do burzy odloženého šatstva.
Protože její kalhoty a tričko vykazovaly zřetelné známky pozvracenosti.
Čtvrteční večírek se evidentně vydařil.
„Slečno, sedíte na lavici!“
řekl mi důrazně muž od vedlejšího stolu a poplácal dlaní po sedáku mezi svým a mým místem.
Chce mi ukázat, o jak skvostný exemplář lavice se jedná? Aby si můj zadeček vážil toho, na čem směl spočinout?
Byla to podobyčejná umakartová lavice podél stěny v místní putyce. Před chvilkou jsem venku – téměř náhodou – potkala známého, postaršího štramáka. Neviděli jsme se čtvrt roku a okamžitě bylo rozhodnuto zamířit do lokálu, kam jsme s pár dalšími tenkrát chodívali na pivo. Usedli jsme k volnému stolu, vedle sebe, protože oba jsme chtěli sedět na lavici. Jak je v hospodě lavice, musím na ni nasednout! V ten moment mi všechny židle začnou připadat izolované, nepohodlné, v průvanu, v cestě a škrkavé. Už fakt, že jsem potkala tohohle starého známého, mi udělal radost. A lavice pod zadkem ji završila. A ještě jako bonus pivo a nakládaný hermelín! Měli jsme si s tím pánem hodně co povídat. Jakmile přišla řeč na komunikaci mezi muži a ženami a na to, jak ženy balí chlapy a jaké strategie zabírají, už jsme se k dalším tématům nepřesouvali a zpracovávali jen to jedno. Prohýbali jsme se smíchy.
„Sedíte na lavici, a to je jako vlnobití.“
Tak to jsem nečekala.
„Aha, vám to ruší křížovku!“ ukázala jsem na tabulku sudoku na desce vedlejšího stolu. Smála jsem se na toho chlapíka, jako by byl nejzábavnější diskutér na světě, a rozverně pokračovala:
„Vy napíšete šestku a vypadá jako devítka a netrefíte se do čtverečku!“
Nevěřícný pohled.
„O to je to dobrodružnější, ne?“ navrhla jsem nadšeně. Určitě jsem přitom zase zakvedlala lavicí.
Můj galantní společník – ó, já mám slabost pro gentlemany na veřejnosti (a sprosťáčky v soukromí)! – se přese mne zapojil do hovoru.
„Možná jsem tou lavicí zahýbal já,“ chtěl vzít tu slávu na sebe.
Podotkl něco o tom, že když jdu do hospody, počítám, že tam budou i jiní lidé. Nakonec se stejně jako já snažil chlapíkovi namluvit, že s houpáním jde všechno líp:
„To je krása. Jako na houpacím koni.“
Chlap, stále s tužtičkou v ruce, školitelským tónem zkoušel něco proti pohybům lavice namítat, ale téměř mu došla slova. Asi jich nikdy moc neměl. Proto taky neluštil křížovku s tajenkou, ale sudoku. Počítat do deseti zřejmě zvládal.
Takový odpůrce pohybu zadku! Už jsem měla chuť se ho zeptat:
„Jak to děláte při souložení?“
Ale ovládla jsem se a omezila na bezelstné závěrečné:
„Vy se nerad … houpete?“
SLOWFOX – QUICKSTEP
Slowfox:
Tohle píšu v prográmku Notepad, ve Windows 3.11, na svém nejstarším počítači po mladších bratrancích – miniaturním notebooku Tulip 386 s černobílou obrazovkou, který jsem si s pietou a láskou po letech zapnula. Na něm bych se mohla svobodně vykašlat na Microsoft a psát v T602 – tedy kdybych to shledala lákavým – a používat svůj oblíbený Norton Commander, na který jsem si před dvanácti lety tak zvykla, že stále užívám Windows Commander. Design žlutých obáleček a název Průzkumník mi nikdy nedělal dobře.
Quickstep:
A hop-hop před obr-obrazovku, klik a ťuk a je to na světové síti.
KDYŽ ZAVÍRAČKA, TAK ZAVÍRAČKA…
Minule si všimla Radka, že lovení (snubních prstýnků a baterek ) v kanálech a kadiboudách je zřejmě jedno z témat mého života. Vypadá to tak. Dokonce jsme jednou s kamarádkou vymyslely a vytvořily dost zábavnou a propracovanou stolní hru BOJ O KRÁLE ZÁCHODŮ. Už kdysi jsem psala o záchodech, i o zvukomalebném močení . A je to tu zas.
S takovou historií se nedivím, že jsem zažila další záchodovou příhodu. Pisoárovou.
V zimě na horách s oddílem na staré známé chatě, jsem večer spěchala do kadiboudového lesa. Vyběhla jsem po kluzké pěšince do kopce, rozrazila dveře budky – a baterka mi vyletěla z ruky. Do otvoru. Sedacího. Byla tam. Dole. A svítila.
Být to v létě, nechám ji v té hromadě navždy. Ale byla zima, hromada zmrzlá a baterka nová, krátce předtím jsem ji dostala k Vánocům. Nechala jsem ji tedy osaměle svítit a odběhla jsem do kůlny pro záchranářský nástroj. Utajení se nezdařilo; děti se ptaly, kam jdu s tou lopatou. Šla jsem za budku, vytáhla zářící baterku, očistila ji, zabalila do igelitů, setřásla z lopaty útržky toaletního papíru zpět pod budku. Zápis události se toho dne v oddílové kronice, jindy tak nepopulární, objevil velmi rychle.
Doma jsem později baterku dokonale očistila a aby neměla žádná kovová částečka nejmenší šanci zreznout, dala jsem baterku rychlosušit na topení. Byla úplně v pořádku. Ještě že jsem ji z toho záchoda zachránila! Byla by to škoda. Sundala jsem ji z topení, že čistoskvoucí díly sešroubuju k sobě – a ouha! Plastová baterka se na topení zkroutila a bylo po ní.
Z toho plyne poučení:
Dobrá hospodyňka pro baterku i do žumpy skočí.
Když je něco na HO-, nemá cenu to zachraňovat.
Když se něco posere, netahej to do pokoje.
I do hromady hoven někdy zazáří nenadálé světlo.
…
BLÝSKAVÉ DRAHOCENNOSTI V KANÁLE…
Asi před šesti lety jsem přestala mít pocit, že mi prstýnek na ruce vadí. Jenže kdykoli se rozhodnu si některý vzít, hrozí, že ho vidím naposled. Nejsem zvyklá mít "po ruce" na prstě navlečenou malou věcičku, hračičku, která mě svádí ke kopulačním pohybům – sundavání a nandavání, ke hlazení a otáčení do jiné polohy.
Stačí tak chvíli dovádět a neštěstí je hotovo.
