DVACKA
Teploměr. Pokojový. Teploměr venkovní ani tělesný nemám.
20 dní
6
Archiv rubriky: Zákoutí
21 dní
22 dní
Nikomu se nedaří tak jako v předjaří
V HORO
Chtěla jsem si zachytit předjaří v obci. Loni jsem fotila jarní zahradu (a teď zírám na ten článek; musela jsem ho psát dost podroušená). Moje letošní fotky vykukujících jarních kytiček jsou přepálené. Smůla. Tak jsem si koupila tulipány.
Fotka hnědých kachen-běžců na hnědém blátě v sadu se také nepovedla, takže místo ní uvádím fotku divokých kachen z loňského února. Kachny na romantickém rybníčku s ledovou tříští. Letos jsem u rybníka ještě nebyla, protože jsem už dlouho nešla nakupovat do Lidlu.
Poslední týden mě v obci nejvíc fascinuje ryba.
Posel jara.
Objevil se v předzahrádce, kde bydlí Ťapina.
Tak se mi ta předjarní ryba líbí, že jsem z ní vyrobila vtip:
.
Čí jsou vánoce?
Sousedská
PODÍVALA JSEM SE DO LEDNIČKY…
Mám nového sympatického souseda přiměřeného věku. Působí vesele, bezprostředně, a jak ho vidím, hned mám s ním chuť do hovoru. To se mi s lidmi skoro nestává.
Slyšel večer moje baskytarová preludia, potkali jsme se v kuchyni a mluvili o tom. Ehm, měla jsem na sobě tepláky a triko bez podprsenky. Sranda byla, že jsem si pak říkala: Musím se podívat do ledničky! – Musím se podívat do ledničky, jak se nový soused jmenuje, protože si to dobře nepamatuju. V lednici jsou police označené jmény nájemníků, tam se ho dozvím.
Další večer, včera, jsme se opět potkali v kuchyni, zase jsme se hned dali do řeči, snědli přitom každý nastojáka svou rychlovečeři. Pak nabídl medovinu, začali jsme si tykat, já přinesla své dva poslední doutníčky a jeden starý doutník. Ten jsme vykouřili na zahradě společně. Asi jsem byla opilejší, než si myslím, protože jsem řekla: „Škoda že tu už není bazének, ten je na kouření doutníků nejlepší.“ Byla to asociace na loňské léto, kdy jsme si s jiným mužem lehli o půlnoci nazí do nafukovacího bazénku, do té trochy špinavé vody po dětech. A kouřili doutník.
Nojo, už před večeří, když jsem brnkala, popíjela jsem bylinný likér. Pak ta medovina. Hodně medoviny. Kdybych se aspoň vyflajzla na ty doutníky, když jsem nekuřák! Né, já se musím rozjet, kecat všechno možné a ještě si pálit krk doutníkem.
Mejdan nastojáka trval tak dvě, tři hodinky. Pak jsme se rozprchli. No a já jsem se pozvracela. Ráno jsem jen doufala, že jsem automaticky všechno uklidila. Detaily si totiž nepamatuju (nebojte). To tu dlouho nebylo. Do práce jsem zavolala, že nepřijdu, protože jsem vykouřila starý doutníky a je mi blbě. Což je pravda.
Pomalu regeneruji, musím zabalit batoh a odpoledne jedu ke kamarádům. Hledala jsem v internetovém jízdním řádu, kdy že mi jede oblíbený přímý vlak z nádraží Bubeneč. A nejede. Protože tenhle měsíc už žádné nádraží Bubeneč neexistuje. Moje nádraží Bubeneč, na které jsem vždycky letěla ulicemi na poslední chvíli a nemohla ho najít. Někdy mi vlak ujel. To jsem si pak dala pivo v nádražce nebo si četla v parku … generála … Lazaro … postupně jsem si pamatovala název parku, ale poslední jméno toho Lazara jsem se nestihla naučit a už nenaučím, protože už kolem nebudu chodit. A v ledničce napsané není.
Bubeneč zemřel, ať žije Podbaba!
Odpoledne v obrazech
Rychle do hlavního města! Poslední, co míjím, než vyběhnu schody k autobusové zastávce, je žabinec, esteticky ozvláštněný dvěma hnízdy leknínů. A jedu.
V sobotu je skladba lidí v ulicích Prahy úplně jiná než ve všední den.
Jen ty vlnky šplounají stejně v pátek jako ve svátek.
Piráti na vlnách:
Zlatá kaplička …
Obsazeno! Na lavičkách určitě:
Zaujal mě bílý pejsek na ostrově a pak jsem ve foťáku našla fotku z tohoto pondělí – také bílého pejska. O víkendu je v Praze všechno jiné. I sobotní pejsek vypadá jinak, než v pondělí ráno:
Tak hezký nedělní večer a ať nám jde pondělní ráno k duhu!
Cvičila jsem předloni a předvčírem
A pak už jsem hudlala na malé vernisáži u nás v práci.
(Foto neobsazeného cella: já; Foto obsazeného cella: šéf.)
Mám nedostatek pohybu. Sportovat pro sportování mi bylo vždy proti liščí srsti, mimo liščí chápání. Běhat po lese v rámci hry s dětmi – to ano, někam jet na běžkách nebo na kanoi – ano. Běžet z čiré radosti s batohem dolů z krásných hor – ano. Ale cvičit někde v úchylných úborech – ne, běhat 15 minut dokola na čas na povel někoho cizího – to ne. Jít běhat nebo chodit jen proto, abych běhala nebo chodila – to mě nebaví.
Několik let bez pohybu už se projevuje – tloustnu a hůř se ohýbám. A já na to přišla! Budu cvičit tím, že budu cvičit na cello! Sedí se u toho rovně, zapojují se břišní svaly, patrně i lopatky, určitě paže a nejvíc prsty. Jako dítě a teenager jsem měla velkou sílu a muselo to být z hraní na cello, z čeho jiného. Hlavně v prstech jsem měla sílu. Když jsem sevřela ruku v pěst, ani dospělí kluci mi ji neotevřeli. Ve škole jsem trhnutím otevírala zamčené dveře – přece nebude celou přestávku naše třída postávat na chodbě, než se zvoněním přijde učitel a odemkne… Špunty od piva jsem překládala napůlku.
Že mi hudba dělá silné ruce, jsem viděla. Ale že by mohla i protáhnout záda a okolní svaly, lehce a nenásilně, to mě nenapadlo. A není to cvičení pro cvičení. Je to cvičení pro cvičení na cello. Má to výstup – větší jistotu při hraní na nástroj, větší repertoár – a ještě je to celé kulturní počin. A hlavně – je to činnost, během které může přicházet radost, asi jako při pletení, kreslení, vyrábění …
Tak aspoň trochu pohybu získám. Vsedě.
Když jsem cello nesla do práce, bylo docela těžký. Připadalo mi o hodně težší, než když jsem s ním nejméně jednou týdně jezdívala do hudebky a zpátky. A taky jsem si s ním teď připadala děsně nápadná na ulici, na stanici, v autobuse. Dřív ne, bylo to pro mě běžné. Nojo, tehdy bylo pro mě běžné myslet si, že jsem nenápadná. Cha.
Ještě dodám, že jako dítě jsem neměla trému při hraní asi do třinácti let. Pak se stala ta věc s triem a taky mi byl hrozně protivný dirigent v dětském orchestru. Od té doby jsem vystoupila veřejně až ve dvaatřiceti letech, krátce, jako doprovod trpělivého profesionálního cellisty ze sousedství. Také u nás na vernisáži. Bez trémy. Pak předloni jsme improvizovali ve trojici s kolegy, ne veřejně; nikdy předtím jsem neimprovizovala. A nevím, jestli ještě někdy budu. A teď poprvé jsem zas hrála sama poloveřejně. Tak dobrý. Ale suverénní ne. Trému nemám, ale když cvičím sama nebo hraju pro milence soukromý koncert, je to lepší, hraju čistě a jistě. Zvlášť v podroušeném stavu. Před lidmi to ještě není ono, přece jen mi to připadá jako větší expozice než ukázat někomu obrázek, co jsem nakreslila.
Uvidíme dál. Hlavně nesportovat.
Horký večer
Šla jsem se projít až před soumrakem.
Cestou k lesu něco vyfotit, cestou zpátky natrhat kytky – plevel do vázy. Co je plevel a co je domorodec vytlačený polními plodinami do indiánské rezervace meze? Povstání plevele vídáme často podél cest. Plevel je poutníkův druh. Hlavně v létě. Zjara mám cesty nejraději. Mohu si je zaplevelit sebou, nemám tolik rozbujelých konkurentů jako v létě.
Minulý týden jsem dělala sirup z bezových květů. Z plevele.
Chtěla jsem utrhnout poslední rudý mák v okolí. Ale opadal, jak jsem se ho dotkla. I plevel má svou hrdost? Vlčí, zvlčilý, divoký mák. Trochu jako já. Vlčím. Už jen ty moje vlasy…
A co Měsíc? Není to taky takový plevel na obloze pěstěného Slunce? A kdyby Měsíce nebylo, kdovíjak by se „zorganizovala“ moře, rytmy, tedy i hudba, poezie, plodné dny. Háraly bychom jen jednou ročně, v perihéliu, nebo co?
