Čtrnáctého března po příletu do Ruzyně jsem se ocitla na dva týdny v preventivní karanténě. Když doma, tak doma! Hodně jsem spala. A jedla. A pila. A v mezičase se učila holandštinu.

Koronáčová opatření na mě měla přímý účinek: ztratila jsem pas. Jenže ne ten cestovní. Ten mezi tučnými boky a rostoucími ňadry.

Z celé té dvouměsíční aférky mi vyvstalo hned několik poučení, ale většinu z nich si bohužel nepamatuju kvůli zvýšenému přísunu irské whiskey a skotské whisky. Moje matka má prostě vkus, nepije hnusné žbřindy, a když musím být celé dny doma s ní a na nákup směla první dva týdny jen ona, seniorka, byl nápojový lístek celkem daný. Ještě ke všemu nachází zvláštní zálibu ve vaření obědů, když je s ní někdo doma, takže jsem i dost vykrmena. Ona vaří dobře, ona je prostě kvalitní každým coulem, palcem, na míle. A také si vždy pořizovala narozdíl ode mne jen kvalitní oblečení. Zpravidla britské. Naštěstí jí zbyly tři pěkné sukně, co už jsou jí pomenší, a mně se hodí a konečně jsem mohla vyjít po dvou týdnech ven. Jinak mi jsou jen jedny kalhoty a jedna sukně a jedny domácí šaty. Spodní prádlo je poměrně pružné. Nejhorší je to s podprsenkami. Musela jsem si jít koupit novou, protože u všech dosavadních jsou mi malé jak košíčky, tak jejich obvod kolem hrudníku.

Co dalšího mi dal koronáč? – Respective koronáč ne, spíš ta prekoronáčová uzávěra. Koronáč neměl nikdo z mých známých, nikdo z mých kolegů na pracovišti a možná ani já ne, i když jsem toho 14.3. přicestovala z Belgie, kde je situace snad úplně nejhorší ze všech zemí světa (ale dáno je to i metodikou statistiky, bacha na to – na to přišla Česká televize až 21.4., chytráci pitomí, ale stejně nás dál vytrvale krmí nesmyslnými a nerelativizovanými čísly a dělají, že ta čísla něco znamenají :-))

Poučení 1:
Když se lidé, co dobře znáš, ocitnou ve stejné situaci jako ty, prožívají ji úplně jinak.
To obecně víme, konkrétně například ze zpětných hovorů o jakékoli situaci po letech s lidmi, co u toho byli. Koronáč to připomenul s jasností a aktuálností. Bylo dobře vidět, že já a kolega, uvrženi do domácí karantény, jsme se cítili naštvaněji a byli dlouho pasivnější než ostatní kolegové. Měli jsme chuť komunikovat spolu, ale ne s ostatními kolegy.

Poučení 2:
V době, která obklopuje lidi úzkostí, kdy se mluví o strachu – například z neznámého viru – a media chrlí neustálý proud varovných informací včetně počtu mrtvých každý den, namísto aby dodávala jistotu a věcně informovala, co dělat v případě, kdy nastane xy… v takové době se úzkost generuje ve většině lidí. A v každém jde o jeho vlastní způsob projevu úzkosti a také obsah, čeho se úzkost týká, je daný individuálně; vůbec se nemusí týkat viru. Najednou se v noci probudíte se strachem, že nebudete mít na nájem. Nebo se strachem, že… se něco stane. A to se dá koneckonců vzít jako slušný ukazatel toho, jak a ohledně čeho se moje jindy upozaděná úzkost projevuje, na co se můžu zaměřit, co mám třeba i prakticky zařídit, abych byl kolem toho svého tématu víc v klidu.

Poučení 3:
U mě se potvrdilo, že pravidla a příkazy registruju a naložím s nimi po vlastním uvážení, jak se sama rozhodnu. Dělat cokoli bezmyšlenkovitě jen proto, že mi to někdo nařídil, že je to zákon nebo momentální vyhláška, to je mi vzdálené. Hlavně je mi vlastní, že to pořád někde vykřikuju. Když uznám, že něco má smysl – třeba jen pro ostatní, ne pro mne – jsem ochotná to kvůli nim dodržovat. Jinak ne. Na druhou stranu až dost uvažuju, co je etické a co ne a co udělám já, abych sama pro sebe obstála. Není to vlastnost, která by zajistila klidný legální život, ale to mě baví. Radši tohle než konformismus beze smyslu. Neumím dělat věci, o kterých nejsem přesvědčena. A to se vztahuje na velké i malé věci – například pravidelně luxovat, to mě vůbec nezajímá; až ve chvíli, kdy v tom uvidím smysl nebo radost, dělám to.

A co přinesla korona-aféra vám?

.

Celý příspěvek →

Celý příspěvek →