A VE CHVÍLÍCH VOLNA…
Archiv rubriky: Zákoutí
Kuk na Lišku!
Furt se natírá a mříže padají
A tentokrát jsem ji opravdu zbourala. Potřebovala jsem se na to napít. Protože: Takovej symbol. Něco jako lesní velikán. Na kterém u stropu sedávala naše malá kočka, když jsem chodila do první třídy. Mříž jsem přefikla a knihovničku z ní vymlátila. A vyšroubovala. Byla přišroubovaná vnitřkem; proto ta mříž nešla rozebrat ve stavu stojícím. Musela napřed padnout, vyrvat své kořeny ze stěny na boku. A taky z podlahy, tam jsou dvě dirky. Malý. Nenápadný. Všechno, co zbylo.
Mříž na chodbě před bytem, před svou cestou na odpočinek:
Díry budiž zasádrovány. A přes to barva…
.
Natírání
Povlečení a bonbóny
Jedovka? Ne. Stromovka. A něco navíc…
NENÍ KAŽDÝ DEN SVÁTEK. I KDYŽ ZROVNA JE.
Už víc než rok se chci podívat na Jedovou horu. Těžilo se tam železo, rtuť a rumělka. Poddolovaná hora a ještě jedovatá. Viděla jsem o ní dva krátké dokumenty nebo zmínky. A teď jsem si jako přípravu na cestu našla geologicko-historický článek. I s obrazovou přílohou.
A ráno jsem si řekla, že ne, že se mi nechce jet někam s přespáním venku. Ono totiž to nebude přespání ledajaké, ale jed-ajaké. A co potom v tomhle koutě Brd? Směrem k vojenské části nemám chuť jít; není mi příjemné být v místech, kde je nebo byl vojenský prostor, ani jedové doly. Tam se mi samotné nechce. A navíc – uvědomila jsem si, že otvírat léto samocestou se mi taky nechce. Asi nebyla náhoda, že jsem chodila vždycky až koncem léta. Na rozjezd to dobrý není.
Půjdu někam jen přes den, kde je tráva, stromy, slunce, voda a můžu si tam malovat, číst nebo fotit – Stromovka.
Na celé Stromovce mě asi nejvíc baví dva staré kandelábry (nebo je jich víc?), které jakobynic nenápadně stojí a předstírají, že jsou taky stromy.
A jedinou velkou stromovkovou vzpomínku mám z předškolního věku, kdy jsme tam chodili s dědou a babičkou krmit kachny a za tímhle velkým stromem na mě jukala veverka tu zleva, tu zprava:
A pak jsem jela domů pro nějaké věci a vrátila se s nimi do nemocnice. A pěšky šla zase domů a jsem tady s tím kocourem. Nálada pragmatická. S předpokladem, že teď je klid a ještě určitým způsobem zabezpečená pohoda. Bude hůř. Teprve bude. Na téma Jak dojít se sádrou na záchod a podobně.
Nejpitomější na tom je – co se týká mě, ne mámy – jak jsem se cítila, když jsem se to dověděla. Normálně. Ve své kůži. Na svojí parketě. Že je to přesně to, co v životě dělám a co dobře umím. Postarat se, dojít pro věci, nikam v létě nejet, zůstat doma a postarat se. A dát na sebe pozor, abych se mohla postarat. Dokonce mi naskočila jako první myšlenka: „Stejně jsem neměla program na zítra a na víkend a tohle léto mám plán jen na jeden týden; aspoň budu mít náplň…“ starou známou, trpitelsky užitečnou. Takový zparchantělý křesťanství, naše rodinný. Prostě se přizpůsobíme a jedeme dál a nechumelí se a ještě s humorem. Záchranářský buňky a do toho humor, aby se rodinný standard udržel a šel žít. Přesně to, co jsem pro sebe nechtěla přesně proto, že jsem věděla, jak snadno tam padám.
Pojedeme s mámou stále obě rodinný standard, anebo na to půjdem jinak? Nevíme, jak jinak. A říkám si, že rodinnej standard je to vlastně dost dobrej! Na to, že nejsem zrovna rodinnej typ, jsem rodinnej typ. A po mně už asi žádnej nebude; v tom nejsem rodinnej typ.
.





















