Šumava – ráj mravenců
35
Archiv rubriky: Zákoutí
Blog deset dní bez obrázků?
TO SE JEŠTĚ UVIDÍ!
Hurá, našla jsem zapomenutý březnový obrázek, který jsem nepřidala omylem do žádného příspěvku. Jinak bychom tu byli deset dní na suchu. O víkendu jsem totiž nechala foťák u kamarádů. Nemůžu tedy obrázky digitalizovat. Můžu je kreslit a dát je sem až nejdřív 5. dubna, kdy kamarádka jede do Prahy a foťák mi přiveze. Vítaná příležitost se s ní zase sejít.
Do té doby budu šťárat mezi obrázky uloženými na blogu a některé staré osvěžím. Vím ještě o jednom z března, který je uložen a nebyl ještě zveřejněn, ale s ním musím počkat, až mi bude šoufl, aby odpovídal realitě. Přece nebudu lhát, že je mi šoufl. No ale dost možná mi šoufl nebude – a byla bych celkem ráda, kdyby nebylo – a obrázek už nikdy nikdo neuvidí.
Obrázek výše jsem nakonec nechala, jak byl vyfocen, i s okolím. Je to můj psací stůl doma. Nechala jsem na něj – asi na dvě třetiny z něj – uříznout skleněnou desku a pod ni jsem šoupla zatím loď. Velkou reprodukci. Ta kdysi visela v předsíni nad věšákem, vzpomínám si. Pak jsem ji dlouho neviděla a při stěhování jsem ji našla – tvořila podklad, zrubu, nějakému jinému obrazu a to už zas nevím, kterému. Nějakému, co jsem sundala a zlikvidovala. Z druhé strany je napsáno, jak se obraz lodi jmenuje, ale nepamatuju si to… určitě je tam jméno té lodi a „v přístavu.“ Je to bitevní loď. Spoustu palub s děly má. Váhám, jestli je dobré mít ji v pokoji, s tolika kanóny… podle feng-šuej je v sektoru budoucnosti. Tak nevím, co by to vyjadřovalo – že budoucnost je těžkej kalibr? Nebo bitva? Nebo že jsem do budoucna dobře vyzbrojena? Nebo naopak jde o spočinutí v přístavu po bitvě? Nebo nevyužitá loď, kotvící v přístavu a nebrázdící svobodné vlny moří?
.
Ratka na Novém Městě pražském
Břevnovský den
JAROSLIBNÝ
Bylo hezky – na to, že je pondělí – a jaro ve vzduchu a mě to aktivizovalo. Nejen že jsem si vzala žlutý kabátek (jako narcisky a orseje) a jedovatě fialovo-růžovou šálu (jako hyacinty) a fialové kalhoty (jako ostružiny – aha, ty nejsou jarní…), dostala jsem chuť něco udělat. Vyrobila jsem tedy v práci novou nástěnku na fotky z roku 2017, tři první na ni vytiskla a přilepila. Další budu přidávat během roku. A najednou mi to bylo málo!
A vyšla z toho partyzánská výstava. Guerilla exhibition. Jakž takž ji vidíte na prvním obrázku. Z toho místa, kde je to foceno, jsem vyfotila kytky, křeslo, okno, oblohu… a ty fotky hned vytiskla a přilepila na zeď. Je to výstava dnešního dne. Zítra bude možná brambořík vypadat už jinak (kór když ho nezaleju, protože o kytky se tu v patře starám já) a pak se výstava změní ve hru Hledej deset rozdílů. Těch fotek je deset.
Ještě jsem si pohrávala s chutí vyfotit celou tu výstavu – což jsem učinila, jak vidno výše – a její fotku přidat na zeď přímo do ní. Ale počkám. Možná zítra. Možná ne. Možná se to vyvine úplně jinak a budu dávat přes fotky nové fotky téhož. Nebo možná mi to zítra kolegyně strhá; umělecky či fyzicky.
A radost mi udělala i paní vedoucí břevnovské pobočky Městské knihovny. Já jí napsala, jaká témata besed jsme na letošní jaro vymysleli, a ona mi volala zpátky a domluvily jsme, že by tři besedy bylo nejlepší uspořádat už v březnu a dubnu. Ta paní je mi moc sympatická. A dělá mi radost, že se tím naše organizace víc prováže s místní komunitou a to je také kouskem můj job. Loni jsme s tím začali.
Ty dvě červené stříšky na obrázku patří ke knihovně. Bělohorská 56. Foceno ze stanice tramvaje Marjánka. A ta stříška nejvíc vlevo myslím patří k oční optice, Bělohorská 58. A ti mi dnes poslali zprávu, že moje brýle jsou opraveny a připraveny k vyzvednutí. A já si je tam vyzvedla. A šla na tramvajovou zastávku. A tu mi padlo do oka květinářství na protější straně, které je tu už léta letoucí. Kvetoucí. Vedle zverimexu. Číslo 31.
Květinářství jsou na Bělohorské i výše proti proudu, ale mě to napadlo teď: Koupím si africkou fialku! Dlouho jsem ji neměla. A krom toho jsem nedávno někde četla, že je radno ji použít jako květinu přání či úspěšného završení, úspěchu. Pomalu zalévat a čekat, až úspěšně vykvete. Šup sem s ní. Jdu tam. A vida, mají petrklíče, to se taky hodí, mohla bych koupit mámě petrklíč. Jentak. V minulých třech dnech jsem sice trávila večery spíš ve svém pokoji, bez ní, potřebovala jsem mít dojem, že jsem sama a nikdo na mě nemluví a nikdo nekonverzuje s televizní obrazovkou, ale dneska mám radostný pocit všeobjímající naděje, že jaro, radost a lidumilství klepou na dveře. A to chce vyjádřit petrklíčem.
„Dobrý den, máte prosím vás africkou fialku?“
„No, ony zrovna odkvetly…“
Jsou tu asi čtyři zelené růžice, sametové, zdravě vypadající.
„A to nevadííí! Já ji nepotřebuju jako dárek, takže…“
„Já vám ji dám se slevou, za poloviční cenu! – A nechcete dvě?“
„Takjó, já dám tu druhou mámě. Chtěla jsem jí koupit petrklíč, kvetoucí…“
A dostane fialkové listí. A je to.
Zabaleno, převezeno, pivo dokoupeno a je to.
Fialka, co není v květu, je o hodně dobrodružnější! Zvlášť jestli má její vzkvět symbolizovat a přitáhnout vzkvět čehokoli. Vzkvět mě. A můžeme s mámou soutěžit, která vykvete dřív. Jo!
A zítra jdu ke kamarádům, co jsem dlouho neviděla, pozítří jdu s kolegou na oběd, ve čtvrtek zatím nevím a v pátek bude u mě mejdan! O víkendu čertví a v pondělí přijede další kamarádka, to bude překvápko! Už třetí týden to takhle krásně jede.
Díky, předjáro!
.
Za rohem
Už vím! Nemám ráda advent! Ne vánoce.
Jeden klokan, tři prasátka a dva čůrající sprayeři
BILANCE DNEŠNÍ PŮLNOCI
Ve čtvrtek v hospodě s kolegy to bylo povedené, v pátek jsem přijela z práce a volá soused Klokan, jestli zajdem někam spolu. Takjo. Jen poblíž. Tři prasátka. U vedlejšího stolku, velmi těsně vedlejšího, sedí pár krásných mladých lidí. Klokan je družný. Já naopak zastávala názor, že pravděpodobně chtějí večer strávit ve dvou, když přišli ve dvou. Je to jejich první rande, znají se ze školy – zjistila jsem od slečny u stolku a Klokan od mládence u pisoáru. Klokan dále zjistil, že si dali Tullamorku. Objednává čtyři Tullamorky pro všechny. Mládenec se osměluje, drží dívku za ruku. Hlava mu padá. Kdyby se za tu ruku nedržel, možná by celý spadl pod stůl – pořád znova usíná.
L: „Ale je roztomilej!“
K: „No, on je trochu… říkal, že skončil vztah po dvou letech, to ho nějak vzalo a od té doby sem chodí každou sobotu s jinou.“
L: „Ale dneska je pátek!!!“
Kolem prochází číšník, staví před mladíka neobjednanou sklenici s vodou a říká: „aby vás to postavilo na nohy.“ Slečna je sympatická, rozkošná, trpělivá a galantní podporu si zaslouží. Už bude potřebovat jít domů. Soused nenuceně přispěl k probuzení spáče. Mladí lidé se velmi zdvořile loučí, odcházejí.
A Klokan ubírá na teatrálnosti, gestech a žoviálních legráckách a mluví vážněji. Jeho otevřenost je vždycky veliká. Jeho srdce vždycky na dlani. A někdy nám nastane ten kouzelný okamžik ryzího setkání s člověkem. Není tak časté být součástí takového setkání. Nebo jo? Jeho podstatou je zdá se silná bratrská náklonnost člověka k člověku. U klokanů a lišek zřejmě ano. Nebo to záleží jen na jednom z účastníků, na jeho otevřenosti? Nebo na srdečnosti obou? To by taky bylo možné. Každopádně jsme to zažili, rozloučili se vesele a každý z nás se vydal k domovu.
Na konci naší ulice stáli dva chlapi. Dělali si tam mejdan. A že mi pustí hudbu. Nebo ať na jejich telefonu nějakou vyberu. Na parapetu měli mejdanové propriety a nabízeli jointa, tabák, pití. Nic jsem si nedala, ale ještě půl hodiny jsme se docela bavili, než se šli někam ohřát. Asi jsem byla obzvlášť vstřícně naladěná ze setkání s Klokanem.
„Nám je třicet, ale jsme jako děti, chceme bejt jako děti.“
„Potkal jsem se kdysi s jedním sprayerem a ten mi zavolal: V pět hodin buď tam a tam. A udělali jsme metro! To už se dneska nestává.“
„A já jezdím mezi vagónama.“
„Vadilo by ti chodit s někým, kdo jezdí mezi vagónama metra?“
„Nechal bych tě počkat na nástupišti a pak bych přijel z druhý strany.“
L: „Né, to by mi nevadilo, mně to připadá dobrý, dobrodružný. A nijak mě to neohrožuje, tak co.“
„Dneska jsem byl přijatej do crew. My jsme vlastně sprayeři a pracujeme společně.“
Vytahuje černý fix a něco píše na odpadkový koš. I moje jméno.
L: „Jé, nedávno jsem byla v Dačicích a tam byl na odpaďáku nápis HONZÍKOVA CESTA! A teď jsem tam taky!“
„Já mívám značku SOE. To znamená Strašnice-opravdu-existují.“
L: „Hahaha, to je dobrýýý! Strašnice moc neznám.“
„My ti něco pustíme, natočili jsme pantomimu. To už je dlouho. Kousek odtud.“
V polovině čtvrté minuty: „Jo, zápalka, ta byla dobrá!“
Bere černou fixu a píše na vršek elektrické budky naše jména a ještě něco. Nakonec větu UŽ SE NEKOUKEJ. Vypínáme video.
„Já půjdu do jatek Kosteleckých uzenin a pustím všechny kuřata. Pak si to odsedím a budu si říkat, že sedím pro dobrou věc.“
Druhý do toho rapuje: „Mám k tomu dodatek. Půjdu do jatek. A budu dojatej…“
Potřetí za půl hodiny šel čůrat vedle té počmárané kastle. Loučíme se vesele, že půjdem někdy spolu na pivo. Moc pěkný mejdany to byly, včera i dnes.
.
Čas na něžnost (2)
Jasany za mým oknem… Příjemné zelené větve. Plus ve škvírách okna nánosy suchých jasanových nažek, snad v každém ročním období. Kdysi jsem vyplodila něco poetického, na své poměry něžného, právě o tom jasanu na dvoře za oknem. Zkusím to najít ve svých adolescentních notesech s básničkama.
Je to tu, ze 7.6.1996:
Natahujeme ruce – já a jasan.
Ale nedosáhneme.
Jenom ptáčkové jsou naši poslíčci.
Hrdličky klidní
Sýkorky čiperní
Kosi rozvážní.
Ještě tři metry
a naše listy se propletou.
Před týdnem v neděli jsem konečně opatřila kovovými očky a pověsila svůj óbr-obr(az) Sedmistromky. V pondělí jsem se koukla z okna a s potěšením viděla, jak jasan hojně obrostl zeleným listím od jara, kdy ho ořezali. Takhle vypadal v červnu:
Zítra ho musím vyfotit, řekla jsem si.
Druhý den ho pokáceli.
Je pryč.
Holý dvůr.
Mrtvý.
Jen zdi.
A mnou to ani zvlášť nehnulo.
Divné. Asi před dvaceti lety pokáceli jeden z těch tří vedle sebe stojících jasanů. Já měla za to, že pokácí všechny, bylo mi hrozně. Přišla jsem na jídlo do pokoje za rodiči a brečela jsem. Oni se lekli, že se něco stalo; že jsem se rozešla se svým klukem.
A teď je to tady, kluka nemám a jasany taky ne. A nebrečím proto.
Půjdu a vymetu ze spár jasanové nažky. Něžky.
Budu je něžně opatrovat. Jasan ještě žije!
.
Letní víkend v září (3)
Letní víkend v září (2)
CESTUJU PO SVĚTĚ
V příštím pokračování se dovíte, jak to, že zeměkoule se vznáší v lesním vesmíru.
