JSME ZOBRAZENÍ
Maluju stromek sedmičku. Celé dopoledne, ehm. Přemalovala jsem ho komplet, aby byl menší. Byl menší. Chci, aby ty stromy byly každý jiný, jako ve skutečnosti byly. Aby bylo vidět nejen, že jsou to podobný stromky, ale že jsou každý jiný. Můžu se pak vždycky ráno na obraz podívat a vybrat si každý den v týdnu, který ze sedmi stromků mi připomíná. Nebo večer. Jaký byl den.
Zatímco jsem piplala sedmičku, ostatní zametali dům, prali povlečení, uklízeli. Nojono, musela jsem to došmrdlat! Pak ještě se osprchovat – skvělé na tomhle domě je, že je vybaven i teplou sprchou! A zabalit. A je to. Rozdělila jsem barvy, abychom je měly obě. Ty namíchané a poloprázdné kyblíky nechávám Lence, beru si malé nádoby základních barev plus černou a bílou v lahvičkách od ledové kávy.
A jedém. Obraz na střeše. Nechávám ho v superfutrálu, dojedu si pro něj ke kamarádům někdy vbrzku. Už vidím, jak si na koberec vedle postele prostírám igelit, stavím stojan a jdu šmrdlat trávu.
Malovat přímo v přírodě je k nezaplacení. Když člověk něco tvoří, ponoří se do činnosti a je to fajn, je to dobrý zážitek, bez ohledu na výsledek. Na obsahu a formě ovšem taky záleží, něco vypovídá. Ale rčení „I cesta je cíl“ se na to celkem hodí. Je to prožití přítomnosti, která přitom rychle letí. A malovat v přírodě znamená přírodu vnímat víc než jindy. Víc se dívat. Začne pak naskakovat jiný typ postřehů: „Z jakých barev by šlo namíchat tuhle stříbrozelenou? – Tady ty listy, kdybych je maloval, by byly vlevo na obraze barevně ostře oddělené od pozadí, byl by tam kontrast, ale napravo by naopak jemně přecházely do barvy pozadí, jen jejich linie by byla jakoby precizní, osvětlená.“
Je to spojení. Spojení se světem. Protože proč lidi malujou? Proč chtějí něco zachytit? Protože chtějí být součástí krásy nebo jiného silného dojmu? Součástí života. Naplňuje to potřebu spojení, propojení, které stojí proti existenciální samotě a vědomí, že člověk je oddělený jedinec, je sám a neovlivňuje, že se bez své vůle ocitl na světě a že je vystaven smrtelnosti. Kdybychom si to plně uvědomovali v každém okamžiku, budeme zoufale skomírat, ochromeni hrůzou. Naštěstí jsme život, tak si poradíme, vynalézáme mnohé způsoby, co můžeme dělat, například se spojit s jiným člověkem… Jenže co je věčné? Paradoxně to, co je momentální prožitek ponoření se do činnosti? Kdyby!
Bonusy! Proměny palety ve fotografii:
Video, kde neseme svoje nenačaté obrazy na místo:
MVI_0945
Video s duhou, pro radost:
MVI_1070
A málem bych zapomněla nejhlavnější bonus! Společnou fotku nás dvou, když nám bylo osmnáct, namalovaly jsme si na obličej pihy a vzájemně si zastřihly vlasy do oblouku a udělaly dva culíky. S Lenčí v Klenčí. Autor nazval fotku Tři trubky.
.
