SEN 4.2.2016

Stejně jako včera je v první části snu cesta – tentokrát není jen pozorovaná, ale jedu po ní já – a v druhé části je stejně jako včera vyhlídka – tentokrát na ni nedojdu:

Výhled dopředu na silnici. Vede otevřenou zelenou krajinou, mírně se vlní z kopce, radost pohledět. Láká k jízdě. Jedu autem. Nemám řidičák, ale už celkem umím jezdit, jen si říkám, že při rychlé jízdě mi asi bude dělat potíže vyhnout se protijedoucímu autu.

Je se mnou bývalý manžel. Jede v tyrkysovém autě, vidím ho, jak přede mnou v krajině v dáli krásně sviští po silnici – ten se plavně vyhne protijedoucímu vozidlu. Kdyby tam nějaké bylo. Ale není, je tu volná cesta. Já jedu jeho červeným autem. Pak ale sedíme v jednom autě, já za volantem – když tu se přede mnou objeví vysoké černé auto, skoro náklaďák. Jeho kovový čumák. Zkoprněla jsem, vykuleně koukám přímo na černé auto, které stojí uprostřed silnice. Neřídím, nic nedělám. Jedu přímo do něj. Narazím. Ale možná to nebude konec – přece jen teď jedu docela pomalu a on asi stojí. Možná se nenabořím pod něj jako moje kamarádka, co předloni takhle zemřela.

Řidič černého auta ho stočil na poslední chvíli doleva. Takže já zastavila vlevo od něj. Uf. Je tam odbočka k občerstvení – stánek, stoly, lavice.

Sedí tam nějací lidé. Jedna žena mi ukazuje, že jsem jí trochu poškrábala vzadu auto – modré nebo modrozelené.

Jsme na výletě s dětmi, s oddílem. Jako vedoucí já a L. (kamarád myslivec, co s námi oddíl vedl, když začal chodit s kamarádkou Lenkou2, pak se vzali, můj býv. manžel taky s námi vedl oddíl…). U domku v údolí jsme potkali nějaké děti, je tu ještě sníh. Jdeme dál, na kopec na vyhlídku. Stoupáme po obezděném dřevěném schodišti uvnitř stavby. Schody jsou hnědé dřevěné jako trámy, zdi tyrkysové, spíš světlezelené. Nechala jsem dole u domku lyže (běžky), myslela jsem, že je už nebudeme potřebovat. Volám nahoru na schody na L., že jsem nechala dole lyže a vrátím se tam. Počkám tam na L. a děti, až se vrátí z vyhlídky.

*   *   *

Jdu ven, vycházím z domu, přes rameno mám modrou tašku, podlouhlou jako pytel, nahoře s volánem, řasením. Modrá je to spíš mořská, trochu dozelena. Říkám si: „Aha, tahle taška od tety Libušky je z koženky, ta není kožená! A nosím ji, i když všude opakuju, že nosím jen kožené tašky nebo plátěné, ale koženkové ne.“ Rozhoduji se, že tašku budu nosit dál, vypadá dobře, líbí se mi, je nová, není nikde oprýskaná, jak koženkové věci bývají.

.

.

SEN 3.2.2016

Široká pohodlná cesta lesem. Není to evropský les, je to džungle v krajích Sandokanových. Pohybují se tu lidé z jedné i druhé strany, vlastně nepřátelé. Skupinka jde po cestě proti někomu – vidím, že je to vyšší muž v evr. uniformě z 18. nebo 19. století – a neměl štěstí, střelili mu šíp do hrudi.

My jsme vylezli na horu, na vysokou skálu, na které je ještě stavba, tzv. Orlí hnízdo. Asi hrad s rozhlednou. Nevím, nemůžu to dobře vidět, protože jsem přímo nahoře, až na střeše nejvyšší vyhlídky. Je to konstrukce kruhovitého vypouklého tvaru ze svařených kovových tyčí, přetažená plachtou. Ta se dost odchlipuje. Ležím na břiše nahoře na té plachtě. Nechci radši lézt jen po těch kovových tyčích, kde nejsou překryty plachtou, protože trčet vysoko ve vzduchu a vidět ho všude kolem by mě mohlo znepokojit. Tyče jsou sice poměrně blízko u sebe, nedá se mezi nimi propadnout, ale kdoví kolik hodin tady ještě budu, chci si udržet klid.

Je tu se mnou muž, zřejmě vůdce naší skupiny, vyhlíží do kraje. On je ten, kdo má vydat rozhodnutí, co dál, jakou strategii uplatnit. Přivedl mě sem. Vidí, že k hoře přichází několik lidí.

„Turisti! Největší nepřítel jsou turisti.“

Už vylezli sem na vyhlídku, co je pod naší střechou. Snažím se udržet na plachtě.

.

SEN 22.12.2015

Jedu na velké papírové obdélníkové plachtě. Jedu po cestě z kopce. Frčí to pěkně.

Předtím jsem podepisovala nějakou smlouvu s O., šlo o peníze, bylo tam přítomno víc lidí – studenti. Nevěděli, že jsem byla jeho milenka.

Jedu na tom papíru, jako bych pytlovala na sněhu. Vždycky musím mít něco, čím přibržďuju. Teď asi nohama. Jedu přes Mírák, kolem procházejí herci Jaromír Hanzlík a Luděk Munzar. Asi jdou do ÚKDŽ nebo do Vinohradského divadla, říkám si, obojí je na náměstí Míru. Jak jedu, slyším jen, že Hanzlík říká „… byla tam violondžela.“ Takhle vyslovovat slovo violoncello jsem ještě neslyšela.

Jedu rychle, cestou jsem na brždění popadla bodec na opékání buřtů, dvojzubec. Strkám ho dopředu doleva, abych brzdila, ale jak je tenký, spíš se jím odstrkuju do strany. Jede to hodně rychle.

Šup!

– Nevybrala jsem zatáčku a vyneslo mě to vpravo přes okraj stráně. No nevadí, tak spadnu bokem.

– Aha, tak je to prudší svah, asi se kus dolů odkutálím.

– A ne, je to skalní stěna, asi budu chvíli padat, než se zachytím o jeden ze stromků, co tu rostou.

– Co? Hup, padám dlouho a přímo dolů. Tak už… asi nic.

A probudila jsem se.

Neměla jsem strach, sen vůbec nevyvolal děs, že je po mně. Čekala bych děs. Ne. Klid. Překvapený klid. Byla jsem trochu překvapená, že si jen tak jedu a najednou malá chybička a letím a je to konec. Ale neměla jsem čas se ani překvapením ani strachem zabývat, přijala jsem, že – co se dá dělat – nic nemůžu dělat, konec.

Sen mi připomněl situaci ze dne a včerejší článek – vylekala jsem se, že jsem něco zvorala, ale docela rychle jsem se dostala zase do klidu, hned jsem si řekla, jaké konkrétní kroky můžu udělat. A když se ukáže, že jsem to fakt zvorala, tak prostě už je to tak a můžu dělat nápravné kroky, v klidu, protože beztak jinak nelze. Sen mi taky připomněl, jak jsem psala o přetažení a pak zas o rychlém nabrání síly a čerstvosti. Ale tu souvislost přesně nevím, jen mi to připomněl.

Bylo půl šesté ráno. Cítila jsem se po procitnutí poměrně vyspalá a v pohodě. Usnula jsem zas a zdálo se mi:

Jsem venku na nějakém semináři s ostatními účastníky, většina jsou mí kolegové z výcviku, jak to tak bývá. Stojí přede mnou na cestičce, řečník je vepředu. Neslyším ho, říkám jim „Nerušte,“ protože si něco říkají. A postupuji si dopředu. Řečník je mladší chlapík. Nad ním sedí dva velicí ptáci, asi metroví. Nad jeho hlavou. Jeden je havran, druhý není zřetelný. Jak lektor mluví, havran ho najednou vzal vzadu za krk a zvedl do výše. Vypadá to docela divoce.

Později. Asi po skončení semináře. Jdu zpět na to místo, chci tam vrátit něčí kabát mezi ostatní pověšené kabáty u křoví. Vypadl z něj mobil s růžovou ozdobou. Podle toho jiná účastnice poznala, že mobil je Aleny B. Myslí si, že jsem jí ho vzala?

Beru mobil a jdu ho i s kabátem vrátit mezi ostatní, ale ty už jsou pryč. Asi už odešli. To je blbé.

*   *   *

Druhý sen mi taky připomíná napravování něčeho – chtěla jsem vrátit něčí kabát na místo. Ale jak jsem k němu přišla, nevím, určitě jsem ho nevzala schválně. Podle toho snu asi ta akce s kabátem byla způsobena tím, že havran zvedl lektora do výše. Ale to mi zatím nic neříká. Nevermore.

.

SEN 19.11.2015

Jsem těhotná. Krvácím. Přišla jsem o to těhotenství, nebo ne? Nevím. A kdo je vlastně otec, vždyť jsem teď s nikým nespala. Jediná další osoba vyskytující se ve snu, je Zerostřev. Tak asi on.

Zerostřev. Jako tetřev. Bez střev. Nebo zro-zený ze střev. Ahá, tak že by šlo o hemoroidy! To by vysvětlovalo tu absenci otce.

.

SEN 5.8.2015

Jeho jméno jsem viděla napsané ve své bývalé postgraduální pracovně. Je teď uklizená, velká, se stolem v prostoru. Počítač na stole má nové heslo – 315. I klavír sem přesunuli (ten, co je v hale u nás v práci a na bílých klapkách černou fixou je mojí rukou napsáno C D E F G …)

Závěrečnou práci jsem napsala pořádně a poslední zkouška byla v pohodě; evidentně jen najali někoho, aby mě vyzkoušel pro forma. Je to starší paní, tak sedmdesát. Je mi trochu protivná, nesedíme si. Když odcházíme v davu studentů, nandala mi to: Přiblížila svoje ústa těsně k mým, nenadále, jako by mi chtěla dát pusu. Cítila jsem leknutí a bleskově jsem popoběhla pryč.

Ona protáhle pronesla: „Vyléčím vás z vaší hemofílie!“

Hm, říkám si, plete si slova hemofílie a homosexualita. Ale stejně mě vylekala a připomněla téma strach z homosexuality. Můžu si přemítat, jestli ho mám, nebo ne. Uf a paní je už pryč.

Jezdím po městě – vždycky si v automatu za drobné koupím jízdenku a k tomu si dám z platíčka prášek. Ibuprofen. Nevím, co je to za město. Praha ne, takový systém dopravy tam nemáme.

Jecu zase zpátky do školy, vidím tam docenta B. Ten Asgan Nazúl je docela hezkej, přišel tam asi na postgraduál, bude i něco učit. Podsaditější, bez fousů, světlooký. Asgan – mi připomíná Afghán, Nazúl – azul, modrý, nebo Názgúl, přízrak zlý a nebezpečný z Pána prstenů.

Koukám se do protější učebny. Kus je ohrazen červeno-bílou páskou. Tam ještě neposekali trávu. Je vysoká. Dali tam pásku, aby do té části učebny studenti nechodili.

Nakonec přišel za mnou Asgan Nazúl. Jasně, má moravský přízvuk, to jsem si mohla myslet, když nemá české jméno. Je milej, to už jsem věděla z těch dvou momentů, když jsme se viděli předtím, seznámili.

Kupodivu jde rovnou k věci – jestli s ním chci být na nějaké seznamce. A že naši potomci se na nás naštvou za to, že jsme je nezplodili. Tak to jsem ještě neslyšela.

Je asi chytrej, podle toho, jak mluví. Jenom jestli není trochu chaotickej rozumbrada; mám podezření. To zjistíme. Je to milé. Mám docela radost. Uvidí se. On už musí jít, začíná hodina v učebně proti naší pracovně. Musí jít učit.

Moc se v těch dveřích nevyznám, bloudím, jdu kolem křesla, na němž leží papír, připomínající heslo v počítači- 315.

Někdo mě zavolal jménem.

Je to Asgan Nazúl. Podává  mi ze dveří na chodbu před všemi studenty, co jsou v učebně, moje věci. Ty jsem právě hledala. Ani je nepoberu. Je to moje nacpaná červená kožená taška, nějaká další věc a velká kytice.

.

SEN 29.7.2015

Už víckrát se mi stalo, že jsem se probudila s písní. Ať jsem si sen pamatovala nebo ne, pamatovala jsem si z něj poselství – píseň. Nebyla nikdy náhoda, jaká píseň to je. Jako nebývá náhoda, která píseň mě během dne napadne (bez ohledu na sny) a drží se mi chvíli v uchu. Něco z jejího textu nebo jejího celkového smyslu dává osobní smysl i mně v mé aktuální situaci. Když si ji poslechnu.

A dneska jsem se probudila s básní:

Na nic se neptám,

maminko – jabko,

co je mi po tom.

Na nic se neptám,

maminko – jabko,

co bude potom.

.

SEN 1.6.2015 

Něco spadlo, něco se rozbilo. – Ta miniaturní konvička na mléko, co stojí v rohu na knihovně, až u zdi.

Dá se létat. Zkouším to napřed na pravé straně. Máchám pravou paží, různě ji nakláním a silou máchám ve vzduchu. Vidím, jak se silná nahá paže pohybuje ve vzduchu. A už to letí! Vážně to jde. Jenže já to umím zatím jen napravo, to by bylo k jedné straně, takže toho zatím musím nechat.

.