Archiv rubriky: Kožíšky

U kadeřnice

Publikováno | Autor:
31

„Ta délka zůstane, nebojte se, a vzadu bych vám to sestříhala do podkovy.“

„To je skvělý nápad – aby to bylo vepředu o trochu delší.“

„Vy se barvíte hennou?“

„Vy to poznáte?“

„A jakou máte radši ofinu, dlouhou nebo kratší?“

„Kratší, hodně krátkou!“

„Tak se pojďte posadit.“

Přesunuji se s mokrými vlasy ke stolku. Sundavám si brýle a odkládám je pod zrcadlo. Ano, chci délku nechat, ať doroste na ramena, chci se z ní radovat, všechny vlasy víceméně stejně dlouhé; jen malou úzkou ofinu, tak jak je teď, ale pořádně ji zkrátit. Hlavně už mám dost těch kadeřnic, které hovoří o „bouličce“ a ošmikají mi vlasy na temeni nakrátko. Pak si připadám plešatá, nenahmatám vzadu žádnou hřívu. Vzpomínám si, když mi tu slavnou „bouličku“ udělali asi před sedmi lety poprvé, byla to pořádná boule! Kamarád Slávista mi tehdy řekl, že vypadám jako Japonec. Vyrozuměla jsem, že nikoli jako gejša. Posledně mě stříhala kolegyně a bylo to vůbec nejlepší, co mě mohlo potkat. Umí to, přeptá se, vlastní speciální nůžtičky, je jemná a pečlivá a účtuje si lahev dobrého vína, nejraději ryzlinku. Bohužel se ze svatební cesty vrátí až na vánoce.

„Ještě tam prší? To je dneska počasí!“ stříhá nůžkami.

„Ne, neprší. Mně připadalo počasí nejhorší v pondělí; bylo takové pošmourno!“

„Já vám udělám bouličku, ta vlasy krásně vzadu nadzvedne. Teď jak je období límců…“

„No to je pravda, že jsem na ulici teď nosila většinou drdol, kvůli kabátu a šále…“ poznamenávám a rezignuji na bouličky. Jen s povděkem pozorně sleduji – ne očima – že nahoře na temeni mi paní nic nestříhá. Uf. To jsem ještě netušila, že do drdolu mi vlasy nepůjdou nejmíň měsíc.

„Vzadu to vypadá dobře.“

Aha! To zní podezřele – jako by autorka očekávala, že by to dobře vypadat nemuselo!

„Ještě to tady na stranách protenčím…“ bere břitvu.

Ajajaj, hříva nebude, hříva nebude! Jsem s hustotou a kvalitou svých vlasů spokojena, proč je protenčovat! Ale asi tomu odborník rozumí lépe a je potřeba vlasy provzdušnit, aby nevisely zplihle, abych nevypadala jako zmoklá slepice, to bych nerada. Nemám tak vlnité silné a pevné vlasy jako táta, ani tak rovné, jemné tenké jako máma. Mám něco mezi a je to náhodou praktické, protože mi účesy dobře drží. Ani nepoužívám žádné tužidlo. Silné vlasy by trčely, rovné jako hřebíky; jsou příliš těžké. A jemné vlasy jsou zas jako chmýří, zplihnou za hodinu po vyfénování a člověk vypadá jako kuře; jak to znám od kamarádky.

„No to je vlasů – když se to protenčí!“

Nepanikařit! Vždyť to vždycky tak rychle doroste… To je zvláštní, že i bez brýlí v zrcadle vidím – ne! – to, čeho jsem se hrozila; snad polovina vlasů musela padnout na ofinu, táhne se přes celý obličej! Takže po stranách hlavy nebudu mít vlasy?

„ Podívejte se na sebe, jak to vypadá.“

Beru na moment brýle a koukám na ofinu. Je dlouhá až někam k obočí.

„Nebojte se, ta ofina se zkrátí, až nebude mokrá.“

Mokrá je notně. No to jsem zvědavá. V poslední době jsem si zvykla na úzkou krátkou šikmou ofinku, takovou nenápadnou. Už tak mi můj obličej připadá o dost širší, než bych ráda, a vodorovná linie ofiny, táhnoucí se od Východního pobřeží přes celou polokouli až k nám, ho ještě opticky rozšíří a budu jako lívanec.

Tak už to fénuje. Horký. Po stranách snad přece jen něco zbylo…

„Chcete to trochu nalakovat? Máme lak,co jde hned rozčesat, je nejlepší, používají ho na soutěžích Miss, kde musí rychle do účesu sáhnout.“

Pšššš! Do levého oka.

Ale měla pravdu paní kadeřnice, oko šlo hned otevřít, vůbec se k sobě řasy nepřilepily. Čekala jsem, kdy dostanu do druhého oka, chystala se ho zavřít, ale nic. Pravá strana už asi lakovat nepotřebuje.

Přichází slavný okamžik, nasazuji si brýle, abych přehlédla čerstvé dílo. Nojo, vlasy na hlavě jsou, po stranách dokonce dost doširoka – což podle mě taky rozšiřuje obličej, bohužel. Stejně jako ta ofina. Poměrně dlouhá! Jinak je to tedy celé napak o dost kratší, než jsme čekali, ale vypadá to jako účes, dá se s tím vyjít na ulici. Kdysi mi jedna kadeřnice vepředu na hlavě vyfoukala jakýsi čtyřlístek nebo mlýn. Jako svastika to vypadalo. Chválabohu bylo kadeřnictví ve stejném domě, co jsem bydlela, a mohla jsem hned jít nahoru po schodech domů, umýt si hlavu a nikoho mezitím nepotkat. Dnes naštěstí mohu směle vykročit do města. Až si ovšem odstraním z obličeje a hlavně z nosu několik šnypslíků. Zase mě totiž neoprášili štětcem! To se mi poštěstilo jen dvakrát za těch posledních deset let, co navštěvuji – několikrát do roka – kadeřnictví. Vzadu krk, ten ometou, to jo, ale nos, ten asi může být poset tmavými čárkami. Brr.

„No podívejte, KOLIK vlasů jste MĚLA!“ ukazuje na podlahu posetou kusy tmavohnědých pramenů, „ono se to nezdá!“

Jako osoba je ta paní kadeřnice nakonec celkem milá. Jsou horší; některé mladé holky, co se hned vyptávají, jestli mám manžela, kde jsem byla na dovolené a kdy plánuji miminko. Tak jsem paní dala její pětistovku, poděkovala a šla. Nechápu, proč pokaždé, když se jdu ostříhat, zjistím, že služby podražily. Achjo.

Celý postřižinový akt měl legrační dohru: Vydala jsem se na autobus ve svém novém účesu, novém kabátku, červených botách a delší šedé sukni, kterou mám od osmnácti let. Když jsem sestupovala po schodišti dolů o blok níž, osvětlena lampou, dva kluci, teenageři, šli zdola přímo proti mně a oba zvolali hlasitě:

„Chanel!“

„Chanel!“

Vůbec nevím, co to znamenalo, jestli to snad bylo na mne, nebo to byla náhoda, nebo co.