NA POMOC? 

Cestou  z práce si koupím měsíční jízdenku pro Prahu a nejbližší okolí, říkám si. A nezapomněla jsem – už stojím ve vestibulu metra ve frontě. Paní přede mnou hodně voní nějakým krémovým parfémem; krémové nesnáším, připadají mi jako (žluklé) máslo. Uhýbám z fronty kousek do strany – a vida, pomohlo to, takže skutečně byla zdrojem ta paní přímo přede mnou. Čekám spokojeněji dál. Mladík středomořského vzhledu odchází od okýnka. Další! A najednou se mi vkrádá pochybnost: Koupila jsem si svou měsíční jízdenku už před měsícem, než jsem jela na dovolenou, nebo teď nedávno? Nekoupila jsem si ji náhodou před pár dny, po návratu? Otevírám peněženku, nacházím doklad o zaplacení – jízdenka mi platí až do 12.9., zakoupena 13.9. ve čtvrtek po návratu. Aha. A já myslela, že jezdím načerno. Tak nic, jdu z fronty zvesela si pošvihávajíc složeným deštníkem.

Vlastně jsem ušetřila! Nemusím platit osm set pade. Jé, to bych si mohla koupit něco, co běžně každý den nepořizuji. Míjím knihkupectví – to ne, to by byl až moc velký dárek. Spíš něco dobrého k pití; ale dnes už mám pivo i víno koupeno a nesu těžké lahve v tašce. Ne, chlast ne, ten podporovat nebudu. Krom toho ho kupuji běžně každý den, takže neodpovídá definici nevšedního „dárku.“

Vtom proti mně v koridoru jeden člověk s kasou vlevo a druhý člověk se šanonem vpravo. „Mladá paní, přispějte … na základě toho ranního pořadu…“

Cože? Oslovovat mě na základě ranního televizního pořadu, MĚ, která nemám televizi?! „Pro lidi s Alzheimerem…“ Aha, to je pravda, šel takový pořad. Ráno jsem totiž byla u našich, přinesla tátovi snídani, posadila ho a pustila mu televizi. Objevila se v ní doktorka, co mi byla nebývale hodně sympatická – asi jako moje doktorka – a zaníceně a fundovaně povídala něco o Alzheimerově nemoci. Chtělo se mi poslouchat, zajímalo by mě to, ale měla jsem to ráno před odchodem ještě spoustu práce a pobíhání. A především jsem nechtěla, aby můj táta, střídavě dementní (ve střídavé péči Alzheimera), u své snídaně poslouchal o jiných dementních lidech. Chtěla jsem mu dopřát pohodu při snídani. Tak jsem přepla na M.A.S.H.

„Ano, vím, že byl takový pořad…“ říkám staršímu pánovi s šanonem. Je to docela sympatický pán, slušně oblečený, a mluví zklidňujícím tónem, v krátkých větách. To by šlo. Šanon má rozevřený před mým obličejem na straně s obrázkem. Je to jakýsi stříbřitý obdélník. Něco jako moderní minimalitický radiátor na stěně…? Součást kosmické lodi ze sci-fi filmu? Co to má společného s Alzheimerem a jeho lidmi? „Přispějte…“

– „Vždyť mají pro ně zařízení v NÚDZu,“ namítám, abych vypadala orientovaně. Chtěla jsem tím říct, že vím, že v nově vzniklém, a tedy bohatě finančně zajištěném Národním ústavu pro dušení zdraví v Klecanech je oddělení pro lidi s Alzheimerovou nemocí. Vím to, protože jedna kolegyně dala výpověď, šla tam a za měsíc se k nám vrátila. Takže vím, že peníze pro lidi s tou nemocí jsou. Aspoň myslím; když už dělám chytrou. Nonic, to jsem tak na sebe práskla, jak nemístně machruju, když jsem sama bez pomoci před neznámými lidmi.

Stále ten stříbrný obdélník. V mých očích otazníky. Pán přesunuje své oči na stránku protější, s textovými body. Uklidňujícím hlasem některé čte, vysvětluje, jak to lidem s nemocí pomůže: „…přístroj na čerstvý vzduch … ty lidi jsou tam v plenkách…“

A ve mně se něco vzedmulo, mě se to dotklo, ani jsem nevěděla, čím a proč, a hned se slyším, jak povídám:

„Můj táta je v plenkách dvanáct let, přebaluju ho a teď tam zrovna jedu a na žádnej přístroj přispívat nebudu, sorry!“

Hodně důrazně a nahlas jsem řekla a šla z vestibulu do metra. Dole na nástupišti si uvědomuju, jak jsem znepokojená. Co se stalo? Přístroj! Nebudu přispívat na žádnej přístroj! Nechci žádnej přístroj, nechci, aby šlo v péči o ty lidi o přístroj. To by si moh někdo zkusit, MĚ někdy dát na přístroj! Na hadičky. Vidím, jak bych mu ruce zpřerážela.

O co teda jde? I brečet se mi teď chce – Když mám někomu pomoct, tak k tomu, aby byl šťastnej! Ne k přístroji. Já nechci žádný přístroje, já chci, aby ti lidi byli s lidma a spokojený. Já nebudu podporovat žádnej ústav! Ani výzkumnej! To ať podporuje stát a prachatý sponzoři a mezinárodní výzkumný instituce, ne já! Já chci, aby ti lidi byli doma! DOMA! Aby se o ně někdo postaral doma, nějaké služby. A ty si musí najmout stát a platit je, ne já.

K tomu jsem si alibisticky dodala: Mám tak malý plat, že NENÍ moje povinnost ani ode mě nemůže NIKDO chtít, abych z těch peněz někomu něco dávala. – No, né, to ne, ale je moje věc, že pracuju, kde pracuju, a nejdu jinam, kde jsou „normální“ platy, a že se zrovna nepřetrhnu a že po nocích nedělám něco za větší peníze. V tom mi nikdo nebrání. To je na mně. Moje věc a moje rozhodnutí. Stěžovat si nemám nárok. Vůbec ne. A měla bych ještě o hodně lepší svědomí, kdybych se tam vrátila. K tomu pánovi se šanonem. A řekla mu: „Já si to rozmyslela, přece jen přispěju,“ a dala mu dvacet korun. Jak bych se krásně cítila! Jako lidumil. Úleva.

Né, nejsem z lidí, co mají cukání a špatné svědomí, když nepřispějí na dobrou věc. Nene. Já se rozhoduju. Buď se rozhodnu nepřispět a jdu dál a je to v pořádku – protože prostě nechci a protože najdou jiného přispěvatele, nejsem jediný spasitel všehomíra – anebo se skutečně rozhodnu protentokrát přispět, přispěju a tím je to hotový a jdu dál a nemyslím na to. Už si nevzpomenu, kolik jsem komu dala. Ale manipulovat se nenechám – necítím se špatně, když odmítnu. Je to prostě nabídka a poptávka, v dnešním světě.

Teď je to jiné, dotklo se mě to. Táta. Alzheimer. Já.

Tátova matka měla stařeckou demenci. U něj se také v některé dny projevuje. Spíš odpoledne. Střídavá Alzheimerova péče. Ta dědičná linie křížem je pro mě jasná – z matky na syna a ze syna na dceru. Na mě. S největší pravděpodobností mě demence čeká.

Ostatně jsem zapomněla, že jsem si jízdenku před pár dny koupila, a chtěla jsem vystát frontu na další. Možná mám malýho Alzheimera už teď. A zapomněla jsem v tu ránu, že mám pocit, jak jsem ušetřila a mám peníze navíc a můžu je věnovat, na co chci. Ani jsem si na to při rozhovoru s šanonovým pánem nevzpomněla! Najednou výmaz. Peníze nešly nikam. Zůstaly u mne. Odmítla jsem přispět, jakmile jsem slyšela slovo „přístroj.“ Nechci přispět na přístroj. Pokud zrovna můžu, chci pomoc někomu tím, že dám peníze tomu, kdo mu pomůže přímo. I když jsem přesvědčená, že přesně tohle musí dělat stát, region, obec. A v podstatě taky dělá. Chci se podílet na tom, aby lidi byli spolu a přineslo jim to klid. Dokáže tohle meziplanetární osvěžovač vzduchu?

Na co vlastně přispíváme? Na co CHCEME přispívat? A proč to děláme? Proč doopravdy to děláme? Na co si myslíme, že přispíváme nebo nepřispíváme? Kdoví na co přesně moje drobná výpomoc měla být; třeba i na jiné věci než přístroj.

Mám deja vu – vynořuje se mi debata u Modony, pod článkem, kde různí bloggeři něco hmotného nabízejí a ostatní v komentářích draží. Jednou jsem tam knížku Skorkoviny vydražila i já (asi tohle?). A chci dodat, že šlo mimo můj životní styl poslat peníze okamžitě – prostě je pošlu, až půjdu kolem své banky a bude zrovna otevřeno. A to jsem udělala. Tehdy Kojot psal, že on je proti finanční pomoci jednotlivcům ad hoc, nesystémově. Protože o ni žádají ti, kdo jsou schopní. Schopní o ni požádat, najít ty správné kanály. A Mod. říkala, že je naopak pro.

Pro co? Pro pomoc právě tomu člověku, kdo ji zrovna teď potřebuje, a já jsem právě u toho? A proč? Abychom byli lidé, obraz Boha, abychom byli Člověk nebo se tak cítili sami pro sebe? Protože co jiného tady na téhle planetě jsme a co jiného máme (zdánlivě) vyššího, čeho se držet, než být Lidé?! Náboženství je to. Nic jiného. A bez toho jsme jen zvěř. Pragmatická. (?)

Přispět na ulici nějakému projektu je podobné jako přispět vlastnímu otci? Včera jsem ho konečně přiměla, aby se oholil. Aby ty ostrovy dlouhých chlupů odstranil a vypadal „jako člověk.“ Všechno jsem mu připravila jako každý týden; pomohla. Hodina křiku. Míjení:

„Ohol se tam, kde máš pěnu! Vidíš to v zrcadle.“ – „Nevidím,“ odtušil. – „Vepředu na bradě!“ – „Pomoz mi lehnout!“  – „Hol se na bradě, vepředu vlevo.“ –  „Ty jsi na mě zlá!“ – „Neutírej si tu pěnu do ručníku, vem si žiletku, ještě nejsi oholenej!“ – „Ty nejsi moje dcera.“

Tak jak mu mám pomoct se oholit, když je to nejmíň hodina utrpení pro oba? Pokaždé. Hra? Mám ho nechat být, ležet? Neholit se, i když je to zcela v jeho silách? Jako se vším – s jeho postojem: ať to všechno někdo udělá za něj, protože přece ti ostatní lidé jsou tu jen od toho! Pro jeho obskakování. Jídlo až pod nos, pití až pod nos, žiletka až pod nos, podnos až pod nos … Jinak jsou ti kolem zlí, půjdou do pekla a „nejsou jeho dcera“ a jsou proti němu. Kdo by se na to nevysral… kromě mojí mámy. Ta pomáhá, celá už shrbená, křesťanka, vytrvalá, nasraná, všechno mít pod kontrolou a neulehčit si … což třeba mně se náramně hodí, jinak by už asi bylo po mně. Na takové pečovatele já bych přispěla; na přístroje ulehčující pomoc, to ne?

Komu přispět a jak a komu ne a kdy, když to zrovna je nebo není v jeho celkovém zájmu? Je? Není? Holení? Je to důležité? Kdy jsem Člověk?

.

TO NÉÉÉ!

Něco se mi zničehonic stalo s kyčlí.

Průvan zabíjí.

To je moje heslo, tojo, ale proč zrovna dneska v poledne? A kdo jinej za to může? Horko! Které se snažím mírnit různými kombinacemi otevřených a zavřených oken a  spuštěných a vytažených rolet. Jsem v bytě u našich. Místo, kde obvykle sedím, je někdy zasaženo brutálním ničivým průvanem, já vím, v zimě si leckdy přidávám na bedra zateplovací vrstvu. Ale v létě?!

Co si mám ještě přidat nebo ubrat?

Mám na sobě jen jeden kousek oblečení a i v něm mi je horko k posmání.

Levá kyčel šla najednou do háje. No, šla … nešla nebo spíš nejde. Nejde chodit. Jde hodně výrazně kulhat. Moc na nohu nestoupat. Nikdy ne na pokrčenou, na nataženou jakž takž. Ale nenechat ji moc vzadu, nééé, jau. Sedat si jde s obtížemi a když už sedím a chci nohou pohnout, musím to udělat rukama. Sama se skoro nenadzvedne; dělá, že dosáhla limitu pohybu. Bolí. Pálící bolest.

Je to spojeno i se zatuhávající krční páteří. Akorát nevím, jestli krk to má od průvanu sám, nebo od toho, jak se dnes pohybuju křivě, anebo je nějak jinak spojen s kyčlí. Já už nevím. Už jsem se v jeden moment skoro zoufalstvím rozbrečela.

A to to celé trvá teprve půl dne. Člověk si zvykne? Co s tím?

Já nevím a tady u rodičů nic není. Jen konopná mast s mentolem, o které vím, že na svaly je dobrá; teď ale neměla účinek. Prášky veškeré žádné  – i když ty bych volila jen jako nejzazší pitomou možnost.

Bolí to jako svině.

Sobota večer.

Teď zkusím teplou sprchu – fuuuj, to mi bude vedro! – pak dám večeři a vzdávám se.

Jestli teda z vany vylezu. Těžko říct.

Snad se dostanu aspoň dovnitř.

.

*PREMENSTRUAČNÍ SYNDROM 

Moje kolegyně, naše sekretářka, mívá geniálně vtipné hlášky. A narozdíl ode mne je to žena činu. Napadlo ji, že mě rozhýbe, co se týče seznamování, a já jí byla docela vděčná. Usadila mě vedle sebe k počítači, otevřela první internetovou seznamku, co byla na ráně, a ukázala mi aktuální inzeráty na hlavní straně.

„Jednoho si vyber. Tak tenhle!“

„Né, ten vypadá jako recidivista! Nikdo se mi nelíbí. Ze všech snad trochu tenhle?? I když vypadá jako plachej suchar a má předpotopní brejle – asi stará fotka…“

Kolegyně mu začala psát e-mail „Sháním partnera pro svou kolegyni se zájmem o vše dobré…“

Tyjo, to je pro mě úplně novej obrat – se zájmem o vše dobré! To zní dost lákavě, kolegyně je hotová profesionální dohazovačka! Mail zakončila geniálně vtipně, směju se tomu doteď:

„Neváhej a ozvi se. Léto se nezadržitelně blíží!!!“

Je to věta jak vystřižená z Karkulína ze střechy: „Koláče byly nestydatě drahé! Měla bys do nich dávat víc marmelády!!!“

.

*   *   *

Dotyčný – říkejme mu třeba Karlsson, když už jsme u toho Karkulína – si řekl o foto a zájmy a jméno dotyčné – říkejme jí třeba Liška, když už jsme u Lišky. Poslala jsem mu jedno šilhavé foto s hárem z poslední doby a odkaz na fotky mě na flickru. Jestli se nelekne, tak bude okouzlen. Podle korespondence se jevil jako druhý případ. Psal poměrně uvolněně, jen jedinkrát použil prokletý obrat „Měj hezký den,“ což mě nadzvedlo, a hned jsem si začala představovat, že až se setkáme, řekne „Ahojky“ a já ho za to rovnou zjebu a hotovo. No. Nemám já před menstruací, že jsem tak napružená? Pomalu jo.

Dnes nastal den srazu, podle dohody Karlsson telefonoval, abychom domluvili místo setkání. Navrhoval procházku podél řeky. Sraz na Palačáku jsem nenásilně zamítla s tím, že se tam obtížně dostanu, ale vyzdvihla jsem jeho nápad se sejít spíš na Národní. Ještě lépe u Národního divadla. On:

„Národní divadlo – to je jednu stanici od stanice Národní, ve směru -„

„Já VÍM, kde je Národní divadlo. Já sem vocaď.“

– aha, už se ve mně agresivita probouzí. Je čas vyrazit na rande.

.

*   *   *

Přijíždím k divadlu. Vidím tam stát někoho- To nepůjde. Připadá mi starej. Nebo i já vypadám stará a nevím o tom? Jsem o šest let mladší než Karlsson, ale připadám si mladší o dvacet let. Jdeme vedle sebe po nábřeží, což mi vyhovuje, protože se můžu koukat před sebe a ne na něj.

Hned začíná mluvit. Nojo, to známe – nový muž když je v lehkém rozechvění, někdy cítí odpovědnost pořád mluvit, aby nebylo ticho. To není vada. A má moravský přízvuk. To je bezva – aspoň něco má! Hned se dovídám, že v práci ho to neuspokojuje, protože si nechává srát na hlavu (moje slova, nikoli jeho; jeho slova jsou „handra“, třikrát). Baví ho chodit na různé akce ve městě, na výlety, jít ven, k vodě odpočívat, relaxovat, vyčistit si hlavu, vypnout. – A že je teda tak bledej, když chodí ven? To se neptám. Jen v duchu.

„Jasně, ven!“ přitakávám, koukám dopředu a jdu.

„Pořád je, co objevovat.“

Když slyším potřetí tuto totožnou větu, seznávám, že má zřejmě malou slovní zásobu. Nebo prostě udržuje zodpovědně konverzaci?

„A stačí to? Pořád jen bohapustě něco venku objevovat…“ říkám a chci pokračovat na téma své potřeby vstřebávání zážitků-

Okamžitě stočil řeč jinam, zase na řeku. Relaxovat u vody, koukat na lodičky. „JE TO O zážitcích. Grilovačka! To mám rád! I ty přípravy…“

„Ale to není zas takovej zážitek, grilovačka!“ povídám.

„… když se sejdou lidi …“ doplňuje, zachraňuje, vysvětluje, školí – a to dobrý chlapi nedělaj, chlapi si taky někdy dělaj srandu a pošťuchujou.

„Prostě pařba!“ definuji já nadšeně. Ticho. Bez odpovědi. Asi ztuhnul.

Pokračuji ohledně „bohapustého objevování“:

„Já když někam jedu, tak objevuju hlavně sebe.“

„A cos o sobě objevila?“

Nojo, to jsem mohla čekat, že se zeptá. A špatně se na to odpovídá.

„Hodně věcí,“ říkám pitomě obecně, „jsem v psychoterapeutickým výcviku, na konci. A je to asi nekonečné objevování. Celoživotní cíl.“ Nebudu se svěřovat hned tak někomu a navíc mě ani nic nenapadá. Hlavně abychom nikoho známého nepotkali, říkám si! Jak bych pana Karlssona představila? Přemýšlím. Asi schválně nijak. Aby viděl, že s ním nepočítám.

To už jsme prošli skoro celou momentálně módní náplavku. Dověděla jsem se od Karlssona, kolikátého zahajuje paroplavební společnost nějaké plavby a že tamo je parník Tyrš! A tuhle jede parník do ZOO! Já jízlivě, že jsem jela parníkem už jak malá, do ZOO i později na druhou stranu přes Zbraslav a že existují i disco taneční noční parníky (ale že jsem na takovém byla, jsem neřekla). A na konto toho jsem se snažila Karlssona chválit, jak si umí zapamatovat, kdy se co ve městě šustne a jaké akce se konají a že jde přejít pěšky přes (ten hnusný automobilový) Jiráskův most, přes který jsme šli.

Jsme nakonec u pontonu, kde se dá koupit pivo a sednout. Pochopila jsem, že to Karlsson navrhuje. Takjó. Akorát mají Staropramen. Těsně poté, co jsem řekla, že Staropramen piju jen v nouzi. Karlsson na to, že nejraději má Birell. Nealko. Protože ho může pít kdykoli.

“ -Ahá, když řídíš…?“

„V práci, když jdu na oběd a dám si třeba steak… cítím se lehčeji… „

Přispěla jsem do konverzace čerstvou příhodou, že právě dnes, velmi vyjímečně, jsem šla s kolegyní na oběd ven do restaurace. A dala si pivo.

„A to mi žádnej zaměstnavatel zakazovat nebude,“ – jé, asi jsem na Karlssonovy nepopukavé poměry opět agresivní.

Nonic, jdeme na ponton. Nebyl to sice jasný návrh, ale ujistila jsem se, že to tak Karlsson myslel.

„…jestli najdeme krásnou lavičku… s výhledem na řeku.“

„To jsou všechny, ne?“ povídám, „ale obsazený.“

Procházíme palubou. Povídá: „Tady je hezká lavička!“

„To je židle pro jednoho!?!“

Dvě tři lavičky otočené lehce jinam ignoruje. Jdeme tedy na následující ponton, poslední. Rezavý. Lidé tam sedí u stolků, ale není vidět, jestli pivo přinesli odjinud, nebo kde ho vzali. Z podpalubí? Vedou tam schody. Přesvědčuju Karlssona, že by tam mohl být bar, přece jen, neviditelný. Vidím totiž nad schůdky do hlubiny nápis BAR. Nad propastí schůdků se zastavíme.

„Chtělas pivo, můžeš to jít prozkoumat.“ Něco takového řekl.

– Jakože po strmých schůdkách dolů nechá první jít dámu? No to teda, holenku, ne!

„Jo, ale ty jdeš první,“ odtušila jsem.

A šel. Já za ním. Pár lidí stálo u baru ve frontě. Na tabuli nápis PIVO ČERNÁ HORA. Beru! Hledám z kolegiality, jestli na tabuli vypisují i Birell. To zrovna ne… ani víno nikde nepíšou, jen panáky.

„Mají nealko Lobkowicz, jestli chceš!“

„To si nedám, “ kroutí se Karlsson vzadu za frontou.

Si mám já vystát frontu a koupit si pivo? A on nic? Nevypadá na muže, který by se zeptal, co si dám, a pak to s jistotou a šarmem objednal!

„Tak můžeme jít jinam,“ navrhuji vstřícně a šplhám po schůdcích nahoru. Stojíme zas na náplavce, pod železničním mostem. Jsem už docela uchozená a mám žízeň, ale dobrá:

„Na jakou stranu teď?“

Navrhuje jít zpět stejnou cestou. Ale odtud já se těžko dostanu domů, říkám znovu. Navrhuju jít přes železniční most na smíchovskou stranu. Na druhý pokus dodávám, že se můžu dostat domů jedině od Anděla, tramvají č.20. Přes most. K Andělu. Karlsson se bez vyjádření nechává odvést na železniční most. A k Andělu. Cestou se dovídám, že běh je zatěžující pro organismus, chůze nebo plavání je příznivější (no to by mě fakt nenapadlo, kámo!). Průměrný kancelářský pracovník ujde za den-

„Tak dva kilometry ujde každej, ne?“ povídám nakvašeně.

„Asi dva až tři kilometry. Ideální je ujít denně asi deset tisíc kroků, což je asi sedm kilometrů.“

No tak to si odhadnu sama, ne? Myslí zaprvé, že jsem blbá, že neumím počítat, nebo že jsem nikdy neslyšela o chůzi, neodhadnu délku kroku nebo zatřetí že mě tyhle školící pindy na úrovni základky vůbec zajímaj? A jestlipak ten jeho krokoměr měří, i když přejde člověk na červenou – napadlo mě, ale tento zoufalý dotaz jsem nevznesla, protože Karlsson by otázku nepochopil, jakož by nepochopil snad žádný vtip.

„… 1410 kroků na jeden kilometr. Pokud máme nastavenu délku jednoho kroku jako 60 centimetrů … nebo 70 centimetrů?“

Prostě samý čísla, kdy se něco někde koná a hovno z toho. Ani zmínka o tom, jakej je, co chce, ani jednou se nezasmál, natož sobě. Jediná věc, co jsem se dověděla, že raději letí letadlem, a má v oblibě jižní Evropu a Brazílii. Hned se mi vybavil brazilskej bubeník, svůdce těžkýho kalibru, muž jaxepatří – tenhle měsíc mi volalo nějaký telefonní číslo z Berlína, to byl asi on, ale já cizí čísla neberu a hotovo. A Karlssony taky neberu.

Na zastávce tramvaje č.20 se tedy loučíme, podáváme si ruku. Povídá:

„Tak ahoj, hezký večer a užívej energii. Pozitivní energie ti dost chybí,“ řekl odvážně.

Ty volééé, no bodejť, když se víc než hodinu a půl namáhám s konverzací a nudím a šlapu ostrým tempem po dláždění a dávám najevo, že mě nebavíš! Kdo z nás je PMS?!

Uff. Chce se mi zařvat a dát si panáka!

.

*   *   *

Koupila jsem si vermut a přiznávám, milí čtenáři, že během psaní tohoto reportu jsem ho celej vypila. Tři čtvrtě litru. 14,4 % alkoholu. A nemrzí mě to.

A na náplavce mě hned tak někdo neuvidí. A na seznamce nikdy.

.

JSOU DOBRÉ, JSOU SLADKÉ, JSOU JAKO MED…

Celý příspěvek →