PRO TY, CO JEŠTĚ CHODÍ PĚŠKY…
Přidejte se.
Vymyslela jsem v době studií už spoustu her, několik stolních a hodně venkovních pro dětský oddíl i pro dospělé kamarády. Některé hry byly inspirovány hrami jiných autorů, upraveny a přizpůsobeny, některé jsou úplně docela sakumprásk stoprocentně moje.
Vzpomněla jsem si na možná první hru, co jsem vymyslela. Je to podobná ptákovina jako ta, co mě napadla dneska večer. Vlastně mi ta hra připadala ujetá už ve chvíli, kdy jsme ji s mým nejlepším kamarádem v parku hrávali. Bylo to ve třetí třídě, takže nám bylo osm nebo devět. Hru jsme nazvali:
MINUTOVKA
Prostředí:
Přehledný park. V našem případě Žiďák čili Mahlerovy sady, když tam ještě nestál žižkovský televizní vysílač a my si hráli se spolužáky na vodníka na rantlu černé mramorové hrobky. Ani nám nedošlo, že je to hrobka – byl to prostě takový antický altán se sloupy. U hřbitovní zdi. Že se to místo vymyká etickým společenským normám, nám došlo až v den, kdy jsme hrabali a hrabali na pískovišti, abychom prozkoumali, co je pod pískem. Nebyl tam střed zeměkoule ani země protinožců. Jiné překvapení. Dno pískoviště bylo vydlážděno náhrobními kameny. Četli jsme jména a letopočty. Divné, co!
Řekla jsem to doma jako událost dne a máma mi vyprávěla, jak když jí bylo asi patnáct nebo šestnáct, dostala jejich třída příkaz jít likvidovat židovský hřbitov. Ano, ten. Moje matka, momentální předsedkyně třídy, to za všechny hrdinně odmítla jakožto nelidské – zhruba v roce 1959 – a dostala špatnou známku z chování. Ještě se jí na to znova přeptám a upřesnění dám do komentářů pod článek.
Počet hráčů:
Dva. Nebo víc, ale to je zbytečné. V našem případě dva kamarádi, co spolu vydrží dlouho, aniž by se nudili. A když už hrozí, že by se nudili, vymyslí si hru.
Pomůcky:
Náramkové hodinky s vteřinovou ručičkou nebo podobný moderní technický nástroj. V našem případě myslím, že ta vteřinovka na hodinkách mého kamaráda byla oranžová.
Další pomůckou může být kulich nebo něco jiného na zakrytí očí. Není podmínkou – zavřít oči a nešvindlovat umí každý. Nebo zavřít oči a švindlovat…
Postup:
Jeden hráč má zavřené oči a druhý s ním zatočí a vodí ho klikatě po parku. Sleduje přitom čas. Jakmile uplyne minuta, hráči se zastaví a ten „slepý“ má ukázat rukou směrem, kde si myslí, že je … něco. Teď nevím, co jsme měli jako ukazovací bod, ale určitě to nebyl ten vysílač, který je dnes v parku bodem nejnápadnějším.
No a to je celý a hráči se vystřídají.
Smysl hry:
Předejít nudě na povinné školní vycházce a předejít alternativě – pobývání na hrobním pískovišti.
* * *
Vážení přátelé!
Máte jedinečnou možnost se podílet na vymýšlení názvu pro zcela novou hru, která vznikla 9.12.2013 večer a první část prvního kola již proběhla. Druhá část prvního kola je očekávána zítra ráno.
HRA
Historický úvod:
Navnadila jsem vás, jaký jsem zběhlý autor společenských her, ale pevně vězte, že nová hra není náročnější než ta moje první a navíc nevyžaduje zakrývání očí. Jen se víc prodraží. Je to taková předvánoční charita. Pokud dáváte své peníze potřebným sveřepě jen v případě, že víte s jistotou, jak a pro koho budou použity, pak možná uvítáte trochu uvolnění, které přijde, když s drobnými penězi naložíte zcela jinak než podle svého kostnatého zvyku.
Prostředí:
Okolí vašeho bydliště, školy nebo pracoviště – zkrátka vaše denní trasa. Já tohoto památného večera 9.12. použila cestu od autobusu do bydliště.
Počet hráčů:
Jeden. Nebo víc, ale v tom případě přijdete o prachy.
Pomůcky:
Minimálně jedna mince. Pro hráče, kteří mají za sekundární cíl si trénovat paměť, doporučuji použít tři a více mincí. Mně stačily dvě a už teď po pár hodinách si nejsem jistá, jestli to na moji paměť nebylo příliš tvrdé a studené sousto.
Postup:
Jdu vám takhle večer z práce, vystoupím z autobusu, je tma a fouká vítr a mě čeká 750 metrů chůze do příbytku. Na čtení za chůze je tma a zima a vůbec by se cesta časově ještě protáhla. Jak si každodenní trasu zpestřit? Vtom ejhle – strčím ruku do kapsy a nahmatám dvě pětikačky. Co kdybych si je někde cestou položila a ráno si je vyzvedla? Tím se mi zpestří i ranní cesta do práce! Nojo a co když mi pětikoruny nějaké ranní ptáče vyfoukne? No tak vyfoukne – to bude právě ta hra! Vyfoukne, nebo nevyfoukne? Toť otázka. Není mnoho lidí v naší obci, kteří chodí pěšky na autobus tak daleko jako já. Spíš jezdí všichni autem a spíš všichni dřív než já. Jó, to bude riziko! Úplnej hazard.
Kdo jede autem, má smolíka, hečheč, nenajde pětikorunu nikdy v životě! Nebude nikdy nikdy vědět, že se taková hra hraje! A kdo chodí pěšky, ten si ji zaslouží. Přičemž kontrolní stanoviště pětikorun mohou být více či méně nápadná a hráč může sledovat, ze kterých mince mizí a na kterých naopak tvrdošíjně leží po dlouhou dobu. V mém případě budou kontrolní stanoviště podezdívky plotů, protože na mé 750 metrů dlouhé trase se jiné testovací plochy téměř nevyskytují.
Smysl hry:
Zpestření každodenních pěších tras, zvláště těch monotónních. Trénink paměti toho druhu, který potřebují veverky. Ovšem vhodné i pro ty savce, co v zimě nehledají, kam si zahrabali oříšky. Doporučení pro hráče: Rozšiřte pravidla hry co nejvíce, zejména mezi sousedy, a nechte je v klidu hrát. Vy choďte do práce včas a vyděláte si.
Název hry:
Teď mi jde hlavou, že je to celé jen odrůda kešek. Takový hazardní geocaching. I to nám může být vodítkem při vymýšlení názvu!
Zatím mě napadlo: Pouliční ruleta.
