NÁMOŘNICKÝ
Notýsky z puberty (4)
37
Archiv rubriky: Co Liška
Notýsky z puberty (3)
Rozpoznávání známého obličeje
Jeden Bůh a pět milionů mrtvých klokanů
Kurz pomoci v krizi
Tetování
Spokojeně makám
NESTÍHÁM SI KOUPIT JÍDLO…
Baví mě to. Baví mě spolupráce. Veselá. S vědomím, že to stihneme, protože jsme prostě dobrý a protože vymyslíme i nový projekt natošup a já ho sepíšu tak dobře, že nám na něj peníze doufám dají. Na dřívější projekty dávají, dostáváme za ně od hodnotitelů hodně bodů. Protože vím, o čem píšu. Protože to znám. Protože se chci účastnit. Je to jízda a přináší dobrý pocity z dobře vykonané práce.
Obavy jsou v pozadí a čekají, až přijde jejich čas, některé mizí navždy. V pozadí je zatím i myšlenka „Herdek, za tuhle práci bych si, kdybych ji dělala pro někoho externě, řekla měsíčně víc peněz, než za jaké dělám. Mám velký kvality: umím napsat projekt, co má hlavu a patu, rozumím jeho smyslu nebo rovnou vymyslím jeho smysl, text přehledně strukturuju, je to celé solidní – ne že text tak jen působí, pracuju tady dvanáct let, orientuju se uvnitř naší organizace a orientuju se v přístupu a idejích, totéž v přímé práci s lidmi, dokážu spolupracovat s kolegy i šéfem a ještě ke všemu příjemně a zábavně a v klidu. Je pravda, že tohle se děje nárazově jen několik měsíců v roce, zbytek ale dělám výborný letáky, nápaditý pozvánky čím dál víc, propaguju, organizuju, takže na ten půlúvazek to určitě vydá. Tak chci bejt líp zaplacená.“
Po večerech jedu vedlejšák a další činnost, co rozjíždíme s kamarádkou a není snadný se propagovat, sehnat lidi do skupiny není nikdy snadný. Druhý půlúvazek mám na přímou práci s lidmi, ukončili jsme s kolegou jednu nekonečnou skupinu, takže si musím nabrat lidi do individuálu; jen co pomine ten nápor dodělávání projektů.
A tenhle týden se na internetu, na facebooku naší organizace (tam přímo nemůžu vkládat články, musím požádat někoho, aby mi je tam dal, ale na nové webovky naší pobočky je dávám jen já od letoška a to mě dost baví) – na stránkách se objevilo, že letošní Den duševního zdraví je s akcentem na duševní zdraví na pracovišti. Takový kecy, to zas někde někdo mezinárodně finančně ohodnocenej jel na druhej konec světa letadlem a tam vymejšlel, kterej mezinárodní den čeho bude kdy a na co se tohoto roku konkrétně má zaměřit, jasňačka. Takže duševní zdraví na pracovišti říkáte? Tak jsem pod to vrazila komentář, že k mému duševnímu zdraví na pracovišti by výrazně přispělo, kdybych neměla tak tristní plat a nemusela mít starosti, jestli mi zbyde na jídlo. Taky by bylo duševní pohodě nápomocné, kdybych měla peníze na dovolenou, mohla si odpočinout, načerpat síly a být čerstvý a výkonný zaměstnanec. Dodala jsem, že pokud mi nějaký peníz zbyde, investuju ho do svého dalšího vzdělávání. A prachy nikde. – Načež mi přišla zpráva od naší vrchní PR, jestli bych ten komentář nesmazala, protože tohle není žádný PR a já přece mám na starosti naše PR. Tak jsem to smazala, ale podle mě dělám PR směrem dovnitř, protože tímto komentářem vyjadřuju solidaritu se svými kolegy, kteří mají taky malý platy. Nonic. Zase průser, ale asi menší, než když jsem poslala jako PF to splachovadlo s mucholapkou a mnohých pracovníků ústředí se to dotklo, protože to bylo jejich splachovadlo s mucholapkou a asi to nikdo venku nemá vidět, asi to špiní nebo co. Tak ať to tam nemaj. Vizuálně to bylo nádherný a co je leták než vizuálnost? Obsah mně nevadil. Máme předstírat, že máme luxusní mramorový hajzly a odpovídající platy? Ňáký hovno.
Ještě že tady nejmenuju nikoho ani zaměstnavatele, hurá, a můžu si to tady opatlat mucholapkou nebo hovnama, jak chci. Koneckonců se pořád cítím jako vysoce loyální zaměstnanec. Taková jsem a na tom můžu stavět a mít svoje připomínky nejen uvnitř, i navenek. Jsem nepokorná a svéhlavá, je to pravda, ale jestli mi na něčem záleží, tak jsou to ideje mého zaměstnavatele, jsem jejich nositel a ne že ne.
.
Podzim leze vstříc
Nahazuju a odhazuju motory
Připadá mi, že jsem v tom neskutečná; jak je krizová situace, tak to zvládám dobře, je to moje parketa, stihnu se i ozvat telefonicky aktivně (kdežto jindy bych čekala, až mě budou urgovat jiní); zaprvé jsem se sama ozvala v rámci vedlejšáku a nedělala mrtvýho brouka, za druhé jsem popřála Lososovi šťastnou dovolenou a za třetí večer v ideální hodině jsem zavolala tetě k svátku (máme totiž ve výtahu takovej displej a tam píšou, kdo má svátek, a já předtím byla nakoupit a viděla jsem to) – a to jindy nedělám, to obstará máma, já přece nejsem ten „rodinnej typ.“ V sobotu k nim pojedu na strejdovy kulaté narozeniny, dárek ještě nevim, ale vzhledem ke krizovosti a rychlosti situace bych řekla, že bude výbornej! Ten můj dárek pro tetu před měsícem určitě byl.
Nakoupit jsem napřed chtěla jít večer jen flašku a bonbóny pro sousedy, které jsem hodinu předtím vytopila pračkou. Přetížila jsem ji a spolehla na to, že to zvládne, a přitom šly už dávno zvěsti že to né. Pamatuju si, jak už před pár lety – když jsem bydlela jinde – přišla máma, v rukou držela nějakou dlouhou obrovskou věc, nějaký péro, a vítězoslavně prohlásila: „Teď už ta pračka téct nebude!“ A měla recht. Mě to tehdy vyděsilo – taková obří součástka, sotva se to dovnitř vejde, a že by byla její absence ku prospěchu? Ale jó, byla – jen se nesmí ta pračka přetěžovat, no.
Vytopila jsem sousedy nejmilejší, kteří volali záchranku, když si máma ve středu zlomila nohu. Před pár dny jsem za nimi večer zašla, abych jim poděkovala a poinformovala. A teď tohle. (Ne že by to vytopení bylo za těch čtyřicet let poprvé, podruhé, potřetí.) Jejich syn byl můj nejlepší kamarád celou základku, plus jeden rok před i po. Chodili jsme spolu do třídy a skoro každý den se pak navštěvovali a courali kolem okolních bloků cestou ze školy a posílali si dopisy a bonbóny v pytlíku na šňůře oknem, až se pelargónie cukala. A měli jsme tajné písmo rozluštitelné pomocí šifrovací mřížky! Enigma hadr. Ta mřížka byla vyrobena z „aplikace“ dětské peníze – papírové mince v pravidelném šiku byly vytlačeny ven, na čtvrtce zbyly bílé obrysy, terén pro nás! A měli jsme falešné tajné písmo. A to jsme dávali na falešné tajné místo, kde ho špiónila mladší sestra mého kamaráda a její vrstevnice, mladší ségra jinýho kluka od nás z domu. (Jo a to ještě nevíte, že jsme chodili si hrát na dvůr, respective probourané dvory ve vnitrobloku a bylo nás asi šest z jedné třídy v našem bloku, plus další děti podobnýho věku a to bylo něco.) A tahle výborná špiónská mladší sestra právě zavolala sanitku mámě, když už se (máma) nemohla postavit na otekou nohu v těch červenejch domácích šatech a zelenejch zdravotních pantoflích, co jí přinesl Ježíšek. To bylo ve středu a dneska je pondělí.
Takže já si myslím, že mě dneska po tom vodopádu ze stropu hned sousedi nechtějí vidět. Viděli jsme se, když mě přišli upozornit, že jim kape voda na hlavu. Já napřed měla plán, že jim koupím flašku a bonbóny, ty dobrý želatinový fazolky z Irska, ne tak lepivý jako jiný podobnýho druhu. A zaskočím k nim. – Ale ne, řekla jsem si, že k nim zajdu až zítra. (Mezitím zase vyperu…) A že tu flašku a bonbóny koupím pro sebe. Že to potřebuju. Nemám nikoho, kdo by mě klidným hlasem utěšil – ani venku ani v sobě. Místo něho používám pivo. A tak si koupím pivo a bonbóny. Sobě. Tím se stabilizuju a budu moct dodělat finanční tabulky pro vedlejšák a letáček do práce a tak.
No a co myslíte? Koupila jsem lahev a bonbóny pro sebe a ještě bonbóny pro ty sousedy a ještě bonbóny pro strejdu, protože flašku už pro něj mám. Zase ten altruismus, no.
Tyhle tři dny – pondělí, úterý, středa – si beru odpoledne volno, přičemž vždycky mě čekají minimálně dva cíle. Takže domů stejně přijdu vpodvečer. A dneska jsem v krizovém režimu stihla několikery věci a vyprala ručně několikery šaty, vytřela mokrou koupelnu od vody a kuchyň od vysoptělého piva. A pak si řekla, že dobře funguju krizově a že stačilo. A od tý chvíle už jsem neudělala nic a neudělám – ani letáček ani finanční tabulky ani píseň na ráno nepřipravím, nic. Potřebuju nic. Abych zítra mohla něco. A ještě v horku.
A to je opět půda pro vnitřního kritika: že tohle ještě nebylo dost, to bylo málo, tabulky čekají a letáček, taková zábavná položka, taky čeká a nedočká se. Nototo! Nohovno, vnitřní kritiku. Zítra. – Nojo a když jsem neudělala tabulky ani letáček, je ještě pravda, že dobře funguju v krizovém režimu? Nebo je to kec, když nic? Když jsem se přejedla bonbónama a pak už se na nic nezmohla.
Bane, já vím, proč tloustnu. Přibrala jsem rychle, až mě z toho pálí kůže. Protože čekám delší vytrvalostní období, kdy budu potřebovat toho vlídného, laskavého, s klidným utěšujícím hlasem. Ať bude venku, nebo uvnitř. Podle spotřeby bonbónů hádám, že bude uvnitř. Jinak sladký prakticky nejím asi šest let.
Co jsem chtěla říct: že v krizových situacích jedu a funguje to. A je to dobré. Pro ty kolem určitě, pro mě – to už je otázka. Kterou si pokládám a každý den si můžu odpovídat; to už je moje věc. Říct jsem chtěla a zaznamenat pro sebe, že tenhle fungující systém pocitově ale neznamená krásnou idylickou pohodu. Znamená účtování, nejen plánování, znamená bilancování, nejen přehnané obětavé „záchranářství,“ obnáší nejen satisfakci z udělané práce, ale většinu času obnáší znatelný emoční propad. A lehkou úzkost. Není to jakobynic, byť se to tak přítomným může jevit. Proto povolávám krátkodobé intenzivní zdroje – setkávání s lidmi; v sobotu jsem se byla koupat s jednou ženou, v neděli s jinou, rozpracovaly jsme plánovanou společnou akci v budoucnu. Dneska i zítra jdu na další fyzioterapii, co mi předepsala doktorka, pozítří se potkám s kamarádkou a ta příští týden přijede a budu mít dovolenou. Mezitím pojedu k tetě a strejdovi. Dva týdny mám naplánovaný – vidíte, jak neplánovač začne plánovat až v nestandardní situaci – a budu se mít dobře. Potom si zajistím styčné body na další týden a bude to taky fajn, letní žár a smrad nemocnice mě neubije a mojí mámu taky ne, o to se obě zasloužíme.
Jak to dělaj jiný lidi, netuším…
.
