MEJDANY JEDOU DÁL!

Jak teď všude rozhlašuju, listopad je třeba strávit na mejdanu a vylézt až po velikonocích.

Dnes bude po pracovním výkonu pracovní večírek, tak se těším. Kdyby nebyl, popíjeli bychom v kuchyni víno se sousedem a večeřeli u toho nastojáka jako obvykle. Předvčírem jsme z plechu jedli hranolky čínskýma hůlkama, jindy máme každý svoje jídlo, onehdá upekl soused kachnu (v mém skleněném pekáčku, takže jsem na věci též měla svůj podíl) a dali jsme si ji s červeným zelíčkem a s knedlíkem. Vsedě.

Jak jsme měli mejdan v autě už jsem říkala, to bylo před kachnou. Týden po kachně jsme na základě pátečního společného pouštění muziky se sousedem usoudili, že v sobotu večer navštívíme místní diskotéku. Diskotéka jede každý pátek a sobotu od 21 hodin. V sobotu jsem šla dopoledne na výlet s kamarádkou, ušly jsme asi 12 kilometrů, uběhly po bahnivém poli až k obzoru, daly si dobrý oběd v restauraci, kde se hospodské přezdívá Černá Mamba, a šly ještě na chvíli ke mně, bylo to při cestě. A koupily dva litry vína. Kamarádka tvrdila, že litr stačí, já koupila litry dva a co myslíte – bylo to málo!

Sotva jsme probraly, v čem by mohl být zárodek toho, jaké muže přitahujeme, přidal se soused. Pustili jsme hudbu a už to jelo: baskytara, bubínek, papírová trumpeta z pouti, píšťalka a tútátko. A hlavně štěrchátko. Mexické. Flétna a klapací žabka se uplatnily jen na pomíjivý moment. Víno došlo. Dokumentovala jsem akci na několika rozmazaných fotografiích a několika nepublikovatelných videích. V jednu rozjetou chvíli se otevřely dveře a spatřil nás zbloudilý účastník jiného mejdanu. Tu sobotu se totiž do domu sjelo asi šest rodin i s matracemi a dětmi. A večer začal mejdan našeho pana domácího. Karaoke mejdan. Tou dobou jsme se sousedem vyprovodili mou kamarádku na autobus. Právě udeřilo devět hodin, my dva postávali před diskotékou a občas udeřili na okno. Stále jsem měla na sobě zabahněné kalhoty z výletu, ale snad by mě tam v nich pustili. Kdyby otevřeli. Nic. Druhá fáze dnešního mejdanu nebude?

Bude. Soused povídá: „Jde jen o to, jestli koupíme víno v Žabce teď cestou do Stodoly, nebo až cestou zpátky.“ Zvolili jsme druhou variantu a to jsme neměli dělat. Ve Stodole jsem ucucávala odporný Staropramen a najednou, že je jedenáct a zavírají. Jindy mě vždycky vykopávali ve dvanáct, s panem Bowlingem, to si pamatuju. Teď se snažili dodržet otvírací dobu. Nojo, jenže Žabka zavírá také v jedenáct, takže nemáme pití. Třetí fáze mejdanu tedy nebude?

Bude. Karaoke. Připojili jsme se k mejdanu pana domácího. Jenže jim už také došlo pití. A my dva se sousedem jsme mezitím vystřízlivěli, takže tancovat mi moc nešlo. Soused pak dělal DJ-e a vzpomínám si, že jsem tančila s plyšovým Růžovým panterem a pak ho posadila na digestoř. Samí sympatičtí lidé tam byli. Tiše mě nechali spát celé dopoledne, uklidili krásně všechno včetně Růžového pantera, já se přesunula k rodičům na nedělní oběd a extra suché Martini a večer jsme se sousedem dali opět večeři nastojáka s trochou vína.

Ale nejen se sousedem živ je člověk! Akční Hrdina se mnou šel do vietnamské restaurace, o níž také byla řeč v minulém mejdanovém článku. Setkání to bylo celkem veselé na to, že den strávil na motorkářském pohřbu a promokl na kost. Přešli jsme do Atmosféry. Na tři Jamesony. S tímto barem mě seznámil bývalý kolega, jsou tam skvěle ošuntělé židle a vůbec uvolněná … atmosféra, co jiného. Ve dvě ráno jsme ještě u mě doma trochu hráli na baskytaru a později šli spát.

Mám jen jednu malou postel a jen jedno jasno v hlavě i ostatních částech těla: Už pro mě není sexy muž, který je pro mě atraktivní ve všech směrech, ale objevuje se zpravidla, když chce zažít se mnou širokou škálu uvolněných příjemností nebo když potřebuje podporu. A jinak si žije kdovíkde nezávisle. Já si sice taky žiju kdovíkde nezávisle, ale nenazývám pak takovou dvojici dvojicí.

– To jsem psala včera.

Dnes to stále platí, ne že ne, a k tomu jsem si včera dávala plzeň v Café Therapy ve Školské a potom na Václaváku v klubu divadla Palace, o kterém jsem do té chvíle neměla nejmenší tušení. Stihla jsem poslední metro a poslední autobus a vyspat se a vytáhnout zimní kabátek a již sedím ve čtvrtek v práci u počítače se svými dvěma dnešními termíny odevzdání nějakého přehledu a nějakých projektů. A potřebuji se něčím zahřát…

Tož chutě do díla, plánovaný odchod si představuju v sedm večer a pak tradá za sousedem do kuchyně na víno. O víkendu si taky nějaké dáme s kamarádkou a dalšími při výrobě adventních věnců a šití panenek nebo při nevyrábění adventních věnců a nešití panenek. V neděli to zakončím suchým Martini s rodiči a tím se začne roztáčet další týden, jenže už ne listopadový. Na příchod Světla se musíme připravit!

Nějak.

TOMU ŘÍKÁM LISTOPAD!

Neplánované mejdany, jak jsme už kolikrát říkali, bývají dobré a leckdy nejlepší. A já teď měla 3 v řadě! Hattrick.

To takhle v úterý vpodvečer zaskočil pro něco k nám do práce bývalý kolega, poseděl, každý ho přivítal. A když už jsme s ním klábosili nějakou chvíli a pořád neměli dost, šlo se na pivo. Jen ve třech. Já a dva krásní mladší lidé. Únětická dvanáctka, výborně, v poslední době ji vyhledávám. K tomu vietnamské závitky dvou druhů. V devět nám došly peníze, tak jsme šli domů. Probrali jsme práci, boha a okolí. Možná jsem pak ještě pila víno se sousedem, už nevím. Den předtím určitě, ale to už se nedá počítat do neplánovaných mejdanů, to už je standard.

Ve středu se mi zhoršil kašel a ozval se Roj. Že by mohl dnes a konečně bychom se sešli společně s jeho nebo s mojí baskytarou. Tak jo, tak s mojí. A jeho kytarou. A jedém. Bezva. A hudebně přínosné. Ani mě nefrustrovalo, že v porovnání s geniálně matematicko-muzikantským Rojem jsou mé možnosti věru omezené. On asi dovede povzbudit za každých okolností. A dokáže zahrát na kytaru jakýkoli song. Jo, s Rojem je sranda. Šla jsem spát asi v půl druhé.

Ve čtvrtek už mi byl kašel tak odporný, že jsem neměla chuť na jídlo, na kafe, na nic. Jela jsem z práce ve slušnou hodinu, zahrála jsem si chvíli na baskytaru a šla si lehnout. Načež soused, že se vrátí v deset a jestli dáme skleničku. Jo, to se hodí, aspoň neusnu a vyndám si prádlo z pračky; jednu skleničku si dám. Nevím, jak přišla řeč na Tublatanku, ale soused ji pustil z telefonu a už to jelo. Vůbec jsme pouštěli samé věci z doby 1988-1990. Kdyby nás někdo oknem viděl – jeden hraje bicí na kuchyňskou linku, druhý stojí na jedné noze a vyje vokály Prauda víťazí. Před půlnocí docházela telefonu baterka, tak jsme se přesunuli do auta, abychom nerušili spáče v domě pouštěním silnějších repráků. Tam jsem se seznámila s Linkin Park a trance music. Vzali jsme to jako nacvičování na Mikuláše – já totiž budu anděl a soused bude čert, píchneme našemu panu domácímu. Mohli bychom ale přijet dunícím autem a děti by sledovaly, jak sebou za předním sklem anděl a čert mlátí… no uvidíme.

Opět jsem šla spát v půl druhé, ale že jsem na žádném z hattrickových mejdanů nepila moc, dny mám docela čerstvé. A máme pátek. Plánovaná oslava s kamarády bude až v neděli přes den. Do té doby ještě může být neplánovaných mejdanů!

A tak to má být. Listopad je třeba přečkat v hospodě a vylézt až po velikonocích.

SOUHRA OKOLNOSTÍ 

V komentářích pod minulým článkem je příběh čtvrtečního večera v kom.9 a 20 let starý příběh cesty do Dobříše v kom.22. A co se stalo dalšího v posledních dnech:

Celý příspěvek →

Nutno ještě podotknouti – jé, jéje –

1) že obvykle nevyhledávám sentimentální příběhy o lásce a když už ano, tak to snad ani radši nepřiznám :-);

2) že svou něhu tělesně projevuji jen přímo muži, který je mi milý, takže zejména ženy si často myslí, že nejsem něhy schopna, protože ji u mě nikdy nespatřily a protože na ženy hned tak nešahám, pokud mi nejsou velmi blízké a nejsem právě rozradostněna rozmanitostí lidstva;

3) že jsem si ani v pubertě nekreslila srdíčka na ruku ani do penálu, natož propíchnutá šípem. Považovala jsem to za pošetilé a setrvávala blahosklonně nad věcí a v utajení. Leda když je někdo ze spolužáků chtěl pěkně nakreslit, tak jsem poskytla svou dovednost. Týjo ale jednou, když mi bylo sedmnáct, jsem byla natolik sužována zamilovaností, že jsem si nakreslila probodlé srdce tužkou na zeď nad svůj psací stůl. I s iniciálou uprostřed! A vzápětí jako na potvoru přišla do mého pokoje máma něco prodiskutovat a to srdce mi celou dobu hořelo za zády a já dělala jako že nic a pak jsem ho rychle vygumovala a už nikdy po této varovné příhodě srdíčka nekreslila. Takže asi začnu, vždycky je čas na změnu!

4) že téměř neoslovuji lidi sladkými zdrobnělinami, protože to mám spojené s (jejich) nižším sociálním postavením, nedospělostí a u mužů s degradací – když se někdo jmenuje Petr, říkám mu Petře a nikdy Peťulko, protože bych si připadala jako baba, která z něj dělá dítě a anti-sexy impotenta.

Onehdá jsem se zúčastnila relaxace. V průběhu ní četla jedna paní dva příběhy o lásce. A byla to dobrá relaxace. Když jsem se paní pak ptala, odkud ty příběhy pochází, odpověděla „Našla jsem je na internetu.“

Matně jsem si zapamatovala útržky příběhů a jeden z nich jsem na internetu úspěšně našla, dokonce v několika verzích. Druhý jsem nenašla a je to škoda, protože docela pěkně literárně popisoval to, co už vím, že je pro mě ve vztahu důležité.

Tak se chci zeptat, jestli ten příběh náhodou neznáte nebo nemáte. Já u něj relaxačně podřimovala, takže si ho nepamatuju podrobně. Bylo to zhruba takhle:

Jeptišky v klášteře. Mniši. Jeden mnich se ohnivě zamiluje do jedné jeptišky a napíše jí anonymní dopis. V něm se jí vyznává ze své lásky. A ptá se jí, co má udělat – že všechno udělá, že stačí slovo a podobné řeči, známe to. Touží po ní tělesně, duchovně, duševně, kompletně. Ať mu pošle tajně odpověď. Má se asi konat nějaké společné shromáždění, kde budou všichni ti mniši a jeptišky. A jeptiška mu odpoví dopisem nebo přímo to řekne na tom shromáždění (?), že když je jeho přesvědčení a cit tak silný, ať nepíše anonymní dopisy, ale prohlásí se přede všemi. Ať se k ní a ke své lásce přihlásí. Jinak nic.

No a nestane se asi nic, žejo, žádný mnich nevystoupí, sráč – řekla by drsná žena ve mně obsažená (vedle něžné obsažené), která už podobnou zkušenost udělala. Ten příběh mi trochu připomněl Pucholta ve Starcích na chmelu, jak trhá kytici a recituje si „Svou lásku neskrývej, ne, hrdě se k ní hlas…“ A je to právě ten doplněk, který já potřebuju a nedostávám nebo dlouho jsem nedostávala – asi tak od rozvodu. I když jsem se seznámila s několika skupinkami kamarádů Akčního Hrdiny, neseznámil mě s nikým z rodiny. A mně to rvalo žíly. Jenže když to otočím: Já ho seznámila jen se dvěma skupinkami a taky s nikým z rodiny. Proč tedy je pro mě tak důležité, aby to ten chlap dělal, když sama to nedělám a nijak se do toho nehrnu? Nepoměr.

Jsem (ne zcela rodinný) typ, který si říká: Můj soukromý život je moje věc a nikomu z rodiny do toho nic není, ti se to nepotřebují dovědět, leda až naposled. Asi jako se školou. Škola byla taky vždycky moje věc, už od dětství, a na otázky „Co bylo ve škole?“ jsem odpovídala, že nic. Připadalo mi, že je to na mně a dokud nepropadám, nikomu z rodiny nic není do toho, co se děje ve škole. Nemaj nárok. To zní nekompromisně … Nechápala jsem později, že se matky některých studentů VŠ nervují několik týdnů, jestli jejich potomek udělá nějakou zkoušku. Proč se nestarají o sebe? Moji rodiče skoro nikdy nevěděli, kdy dělám zkoušku. To poznali jen podle toho, že jsem se slušně oblíkla (jak říkává moje máma, celkem hrdě na naše rodinné poměry). Já jim to netroubila předem. Jen na závěr jsem poreferovala, že jsem zkoušku udělala, a když byla družná nálada, vyprávěla jsem něco ze školního prostředí, tojo. A to jsem prosím u rodičů bydlela do svých šestadvaceti let! Dost dlouho.

No je to zajímavý. Teď prostě vím, že je pro mě důležitý, aby se muž ke mně hlásil komplet a ne jen částečně, ať to znamená částečně obsahově nebo částečně společensky. Jinak pro mě přestane být vzrušující.

Když pominu několik zabíhavých odboček, co jsem právě udělala, prosím: Jestli znáte ten nastíněný klášterní příběh nebo víte jeho autora, budu moc ráda, když mi dáte vědět. Díky. Snad to není klášterní tajemství.

Druhý relaxační příběh jsem našla na několika místech, pro můj strohý vkus trochu obskurních. Uvědomuju si, že ta zajímavá žena, která relaxaci vedla, je vůči mně v mnohém opačná, například v tom zdrobnělém oslovování …

Jeden zdroj příběhu,

druhý zdroj

a třetí

a čtvrtý, kde nakonec mluví Moudrost, ne Vědění nebo Bůh. Popravdě řečeno příběh úplně naprosto do mrti excelentně nechápu. A ten konec vlastně vůbec ne. Tak kdybyste mi to objasnili, budu jedině ráda. A už relaxujte, tichým hlasem zní:

Bylo, nebylo …

Před dlouhou, dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žíly všechny city člověka: dobrá nálada, smutek, … a kromě ostatních různých pocitů i láska.

Jednoho dne se pocity dozvěděly, že se ostrov potopí. Každý si tedy připravil svoji loď a odplouval z ostrova. Jen láska chtěla čekat do poslední chvíle. Ještě než se ostrov potopil, prosila láska o pomoc.

Na luxusní lodi plulo kolem lásky bohatství. Zeptala se: „Bohatství, můžeš mě vzít s sebou?“ „Ne, nemohu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo.“

Tak se láska zeptala pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodi. „Pýcho, můžeš mě vzít s sebou?“ „Já tě, lásko, nemůžu vzít …“ odpověděla pýcha, „tady je všechno perfektní. Mohla bys poškodit mou loď.“

Láska se tedy zeptala smutku, který jel kolem: „smutku, prosím Tě, vezmi mě s sebou.“ „Ach lásko,“ řekl smutek, „já jsem tak smutný, že musím zůstat sám.“

Dobrá nálada projela kolem lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni láska volá.

Najednou řekl nějaký hlas: „Pojď lásko, já tě vezmu.“ Byl to nějaký stařec, kdo promluvil. Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno. Když připluli na pevninu, stařec odešel. Láska si uvědomila, že mu hodně dluží a zeptala se moudrosti: „Vědění, můžeš mi říci, kdo mi pomohl?“

„To byl čas,“ odpověděla moudrost.
„Čas?“ zeptala se láska, „proč mi pomohl čas?“
A moudrost odpověděla: „Protože jen čas ví, jak důležitá je v životě láska.“

NEBO ROJENÍ… 

Už kolikrát jsme si tu s několika blogerkami přitakaly, že muži mají také hormonální vlny, a to synchronizované – dlouho nic a pak se během dvou dnů ozvou hned nejméně tři. Z nich někteří stálí přátelé, jiní se ozvou zničehonic třeba po roce, ale přesně v tu dobu jako několik dalších.

– Trochu se cítím nepříjemně, když píšu takhle o mužích v množném čísle, je to vlastně generalizace, protože je nevnímám jako nějakou hromadu kusů, ale každého jako originálního jedince, člověka, milence, bývalého, kámoše, přítele, zajímavého známého … ne jako „prostě chlapy.“

Prostě takové šamstry, no. :-)

A teď je to tu zas – teď ovuluju já a den před jsem mluvila s jedním a den po se ozval Akční Hrdina a také mě zahlédl na ulici pan Bowling a zastavil svůj vůz. Se všemi jsme se neviděli několik nebo spíš mnoho měsíců. A se všemi se brzo uvidíme, to je dohodnuto. Sláva. Jsme staří přátelé, dá se říct. Ne, to zní hrozně. Co jsme? Kámoši, asi. Kamarádi zní divně, protože jsme spolu spali. Co jsme? Staří kamarádi? Nebo jsme „my se známe“? Známí nejsme, to je moc vzdálené; známí spolu nic nemají a nenavštěvují se, ne? Nechodí spolu na drink až do pozdních hodin.

Zajímavé je, že totéž nesleduju u kamarádek. S nimi se také i delší dobu nevidím, neozvu se, nevíme o sobě pár měsíců, pak si zavoláme a sejdeme se a hned si dáme sraz znovu, pak zase s další kamarádkou … probíhá to vlastně dost podobně! Skoro stejně. Jen se to nekupí ovulačně v pár dnech, ale naše kontakty se trvale rozprostírají, ano s jistotou trvalosti …

– Neee, zatímco tohle píšu, dostávám sexuální nabídku od jednoho z ovulujících mužů! Nebo spíš poptávku. Na dnes. No to nééé.

S kamarádkami ženami je pocit trvalosti založen právě na jistotě, že nebudu muset prchat před jejich sexuálními nabídkami. Aha.

A já tohle celé chtěla jen jako úvod k jinému tématu. No tak to si dám zajít chuť, odepřu si to potěšení. Nechám téma uzrát a uvidím, kam se posune v další části cyklu.

JAK DO SVĚTA IMAGINACE CHODÍM?

Ten rámec je pro mě důležitý. Vstup a výstup.

Nic na tom není – je to jediné, co dělám záměrně, vůlí, je to úvod; to ostatní už je imaginace a jede samo, nějak vyplyne, ale zároveň jsou přímo v imaginaci hojné a hojné momenty rozhodování, co udělat, kam jít, co říct, jak reagovat. A přitom si všímat, co se jakoby rychle samo objeví – šup a už to tam je. Neignorovat to, nenahradit ten detail vůlí něčím jiným, co by bylo na tom místě hezčí, příjemnější apod. Nebo nahradit, ale vědět, že to dělám. Všímat si, co je kolem, a vybavit si to i později, protože je dost zajímavé, že každý si představí úplně jiný obraz, jiný charakter např. pod slovem „jabko“, podle svého podvědomí a zkušeností, znalostí a jánevímčeho. Asi každý dolujeme z kolektivního obrazového vědomí jiné aspekty stejného symbolu. A to je právě zajímavé!

Je to objevné, hovoří to o nás, o našem přístupu k danému symbolu. Jenže my to sami těžko zjistíme. Protože automaticky, když se řekne „jabko“, představíme si svůj obvyklý obraz jablka a nemáme tušení, že to jde i jinak, že jiný člověk si představí úplně jiné jablko. Dokud si to vzájemně nesdělíme. Když se to dozvíme, objevíme něco nového a zvláštního nejen o tom člověku, který si „jabko“ představí malé, kyselé, zdeformované, červavé. I o nás nám to něco poví, protože nám dojde, že svou představu můžeme srovnat s jinými, s desítkami možností. Zařadit si ji nějak do škály jablek. Pravděpodobně nám to přímo stejně neřekne nic o nás samých, asi tolik jako sen, protože si sami do vlastní huby nevidíme.

Druhý člověk nám může poskytnout nějaký podnět. Jako my jemu, když se dozvíme blíže o jeho obrazovém ztvárnění jabka v jeho imaginaci (to ztvárňování se podobá umění, že jo!). Nejspíš se jen podivíme: „Cože? On si představuje tohle? No to jsou věci.“ Pokud toho člověka už trochu známe, může se nám ta představa spojit s něčím jiným, co je jeho, co u něj už známe. Může to souviset. A považuji za velmi cenné toto propojení druhému člověku sdělit. On o něm většinou neví. Je to informace pro něj. Možná mu s ničím nezarezonuje, možná ano, možná si na ni vzpomene za dva roky a zarezonuje mu to všechno dohromady. Já v tom vidím hodnotu. Krom toho, že mě to celé dost baví.

To mě napadlo ke sdílení niterných obrazů.  Ale chtěla jsem mluvit o rámci imaginace.

Nevím, co kdo používá. Já znám jen dva způsoby a ty mi fungují.

První jsem našla v knize asi před 15 lety. Jde o sestup do podzemního lesa, kde žije postava pána zvířat (tak ho nazývám; jak se jmenoval v knize, si nepamatuju, asi to měl být keltský bůh). Tam se mohu setkat s ním a se zvířaty nebo spíš s duchy zvířat, jak jsem je už popisovala. Samozřejmě je důležité, které zvíře potkám a které nikdy, které mě tedy přitahuje a které mi nic neříká, ani o něm nevím. Se zvířetem se dá mluvit, létat, vozit se mu na hřbetě, cokoliv. Získat informaci. Nebo změnu nálady, proč ne. Na podzemní palouk se sestupuje dutým stromem po točitém schodišti, říkala kniha.

Nejprve jsem si představovala konkrétní krásnou lesní cestu blízko Lemberka, u ní staré stromy vpravo, vlevo odbočku ke studánce. Asi podzim. Suché listy na zemi. Obejdu velký strom napravo a hle – jsou v něm dvířka. Vstoupím dovnitř. Jdu po úzkém točitém dřevěném schodišti dolů, dotýkám se stěn uvnitř kmene, cítím jejich hrubost, hmatový vjem. Je tam tma, jdu a jdu dolů. Po chvíli cesty, kdy chci, už vidím, že schody budou končit. Vyjdu dolními dvířky ze stromu ven na palouk. Tam může být tma, šero, světlo … jaro, léto, podzim, zima … to se ukáže až na místě. Může tam být prázdno a nikde nikdo, musím přivolat parohatou postavu nebo konkrétní zvíře, možná přijde, možná nepřijde, možná v dobré náladě, možná v hrozivé … Zajímavé je, že někdy jsem měla schodiště pravotočivé, jindy levotočivé, někdy jsem si sama vybrala, jindy tam prostě bylo takové nebo makové.

Jak už mi Lemberk vyblednul z paměti, nahradila jsem úvod jiným místem, kudy chodím a které se mi snadno vybaví. Blízko bydliště. Na jedné rozdvojce pěšin stojí stranou v trávě dub, nijak mohutný. Také vpravo od cesty, když si to tak vybavím … a jeho dutinou v imaginaci sestupuji dolů. Dostanu se do imaginárního světa poměrně snadno, ale zpočátku to tak nebylo. První pokusy sestupu stromem před lety byly skákavé, nevyrovnané, leckdy nepovedené. Každou chvíli jsem z představy vylítla ven, přistihla se, že myslím na něco jiného, pak skočila zpátky nebo začala znovu … a pak usnula a nebylo nic. Dnes bych řekla, že jsem podcenila úvodní uvolnění, zrelaxování těla, pohodlnou polohu, vhodné rozpoložení, uvědomění si klidného dechu. Hudba může pomoci. Nebo naopak někoho může rušit, odvádět pozornost, něco asociovat v nepravou chvíli. Každý si časem najde svoje úvodní optimum. Když jsem viděla, že moc vyskakuju ven a nesoustředím se, prodloužila jsem sestup po schodišti a začala si představovat, že se dotýkám stěn kolem. To mě myslím lépe zkoncentrovalo.

Jsem sama překvapená, že o tomhle píšu. Připadalo mi to totiž donedávna hodně intimní. Ne jen že to může působit ulítle, ale je to prostě intimní svět, ta imaginace. Vnitřek. Určitě mi k osmělení pomohla účast na letošním semináři, sestávajícím ze šňůry imaginací a jejich reflexí v intimních skupinkách. Na semináři jsme vstupovali do světa imaginace určitým způsobem. A teď trochu váhám, jestli je to know-how, anebo to můžu říct. Na internetu jsem trochu hledala a žádné konkrétní popisy vstupů nenašla, jen neohraničené imaginace, případně se závěrem ošetřeným tím, že se vizualizace dokončí na bezpečném příjemném imaginárním místě; ale o vstupu nic.

Jak tedy vymezit vstup do světa imaginace – myslím, že cesta dutým stromem je dobrá a dvířka v kmeni stromu vytvářejí jasný předěl, což považuji za bezpečné. Sestup stromem se dá ovšem použít právě jen na cestu do podzemí, podsvětí, do světa říše (symbolických) zvířat. Těžko si tam představit návštěvu města nebo setkání s určitou postavou, která tam jaksi nezapadá. Pro větší universálnost, větší možnosti, je potřeba jiná brána. A proč by to nebyla skutečná brána? Můžete si představit jakékoli místo v krajině, co znáte nebo neznáte, a tam bránu. Vstoupit tou branou do imaginárního světa, někam dojít, někoho potkat, něco zažít a pak se zase vrátit na to stejné místo a bránou vystoupit do svého světa, přímo do svého skutečného pokoje „jako“ svými dveřmi, například. Bránu jsem já nezkoušela, já zkoušela promítací plátno. Na něm se promítá obraz určitého místa v krajině nebo obraz místnosti a do něj já vstoupím. Nakonec zase vystoupím. Cítím se dobře, když mám jasně ohraničené, jestli jsem tam, nebo tady.

Samozřejmě se dá kamkoli „vstoupit“ jen tak, zničeho nic si představit, že stojím někde na kopci – ale kde, jak jsem se tam dostal a jak se dostanu ven? Pro někoho to roli nehraje, prostě na závěr si řekne: „Končím v tomto místě pomalu imaginaci, obraz bledne, už se probouzím, uvědomuji si svůj dech, svoje tělo, jak sedí /leží, jak se chodidla dotýkají země, pohnu prsty, otevřu oči, protáhnu se …“ a jsem venku. Mně osobně není příjemné takové prolínání, potřebuji mít jasnou hranici mezi světy, vědět, kudy kdyžtak rychle zdrhnout – vystoupit z rubu promítacího plátna zase pryč. A věřím svému organismu, že ví, proč vyžaduje striktní předěl. Asi má k tomu své důvody. Včera se mi totiž stala zvláštní příhoda.

Řekla jsem si: „Nesejdu se s žádnou vnitřní postavou, zkusím se sejít se skutečným člověkem a zjistit, jaký je. Nic o něm nevím, třeba se něco dozvím.“ A to nebyl asi dobrý vstupní úmysl, byť jsem nechala na něm, s jakou přijde nebo nepřijde. Pro setkání jsem vybrala jedno pěkné místo v Lužických horách, kde křižuje cestu malý potůček. Už jsem se tam v imaginaci s někým kdysi setkala; nebyl to ale žijící člověk, byl imaginární. Fikťa :-) Včera jsem v imaginaci ustanovila, že budeme stát každý na jedné straně potůčku, pro začátek. To se stalo, o něčem jsme pak začali mluvit a najednou se situace zcela změnila, obraz zmizel, objevila se jen černá barva jakoby s vírem, docela strhujícím, vtahujícím. Soustředila jsem se na to, abych se v imaginaci otočila a rychle zase vystoupila ze svého promítacího plátna. Kdybych neměla jasný předěl světů, tak nevím, jak bych z toho víru vylezla ven, bylo by to asi dost nepříjemné. Takhle s vystoupením z projekčního plátna to celkem šlo, cítila jsem se neutrálně, jen překvapená, že se něco takového jako černý vtahující vír může objevit. Kdoví do jakého jiného světa ta černá díra vede. Nic, tam nejdu.

Vidíte, ani člověk nemusí brát halucinogenní drogy, imaginární svět funguje i zadarmo a je to bezpečnější. I když ten vír … nevím, co myslíte? … také jsem slyšela od důvěryhodných terapeutů zkušených v práci s imaginací, že někomu se tak líbilo v podmořském světě, že se z něj nevynořil, a působil pak trochu jinak, choval se určitou dobu jinak než obvykle, dokud se nepřišlo na to, že by se měl imaginárně vynořit zase ven. Jak zabránit takovým varujícím případům? Raději mít jasný vchod a východ z imaginárního světa, řekla bych. Já bych se nebála ani po zážitku s vtahujícím vírem. Uvidím příště. Nedoporučovala bych asi žádné objevovací imaginace lidem, co jsou v akutní krizi nebo trpí halucinacemi. Nanejvýš bych je v imaginaci uvedla na příjemné místo, pro uvolnění, zrelaxování, zlepšení nálady, ale až po posouzení kontextu, zda není pro ně lepší relaxovat bez představ, přidržet se naopak reality.

CO MI ŘEKL MOUDRÝ STAŘEC … 

Už asi před deseti lety jsem se ponořila do imaginace, tehdy trhaně a nesoustředěně, sestoupila dolů na palouk v lese, do podzemní říše pána zvířat. Má parohy. A nebála jsem se mu položit otázku, i když působil velmi důstojně, nevyzpytatelně až nebezpečně. A on odpověděl – vyprávěl mi, jak k těm parohům přišel. Je to asi keltský Cernunnos nebo lovec Herne, z Gundestrupského kotle. Možná zároveň i germánský Wotan nebo jiný pán života a smrti a lesa a zvěře …

Parohy mu nerostou přímo z hlavy – má přes sebe přehozenou jelení kůži s parožím. Vyprávěl, že jelen byl jeho blízký přítel. Jeho věrný přítel. Jelen se obětoval za něj a on teď nosí jeho kůži. Nepamatuju si bohužel přesně, v jaké situaci k tomu došlo, ale bylo to zajímavé. A myslím, že kdybych šla do podzemí dnes, už bych se nedověděla – snad! – nic o sebeobětování. Protože to už nejsem já před deseti lety.

Však jsem do podzemí také šla zas; je to skoro dva roky. Potkala jsem tam Medvěda. Medvědího ducha. Psala jsem už o něm a co mi ukázal. Prozradil mi své pravé jméno. Označení „medvěd“ je totiž zástupné, je to opis – „ten, kdo ví, kde je med.“ Jména mocných duchů se nesměla vyslovovat jentak, kdykoli. Byla tabu. Vyslovit jejich jméno znamenalo je přivolat, řekla bych.

V podzemí jsme se setkala také se sojkou. Stejně jako medvěd vyžaduje její přivolání a zahájení rozhovoru s ní určitá gesta nebo zvuky. Speciální. To mě překvapilo. To prostě rozumem nevymyslíš! Oni sami, sojka i medvěd, mi odkryli, jaké volání nebo gesta mám dělat, aby vystoupili z lesa ke mně a komunikovali se mnou.

Tak jsem zjistila, že se do imaginací dostanu snadno a fungují. Fascinují mě. Poslechla jsem si pak různé nahrávky relaxací a imaginací s průvodním slovem. Samozřejmě že to nejsou žádné diktáty; je třeba se chovat volně, uzpůsobit si představu podle sebe. Lépe řečeno: ona se uzpůsobí sama. Pravda je, že některé nahrávky byly spíš návody, navíc jsem nevěděla, z jakého postoje, směru nebo konceptu vycházejí. Ale nikdy mi to nevadilo, neublížilo, cítila jsem se pak příjemně. Většinou jsem ale stejně usnula :)

A uprostřed léta jsem byla na čtyřdenním semináři, založeném na řadě imaginací. Dobré to bylo, hodně mě to poveselilo a oživilo, až omladilo. Nemohu psát o jiných účastnících a nechci ani popisovat metodu semináře. Mohu psát jen svoje kousky. Jeden střípek bylo setkání se starcem. Nebylo to přímo řečeno, ale jevil se jako archetyp Moudrého starce. Jako božský stařec. Aspoň ten můj ano. Jak naše setkání proběhlo:

„Sedni,“ řekl mi. Asi i kávu mi nabídnul … 

Položila jsem otázku, ačkoli jsem měla pocit, že jsem měla nechat jeho, aby začal, a taky že moje otázka je moc banální až konverzační. (Jakou to otázku že položil Parsifal a bylo to dobře?)

Zeptala jsem se ho: „Máte tady nějaká zvířata?“

On: „Zvířata přicházejí a odcházejí. Jako lidé,“ dodal. 

To mě trochu zasáhlo. Ptala jsem se: „A co zůstává?“ 

„Co uděláš, to zůstává. Co zažiješ a uděláš, to na světě zůstává.“

„A co pomíjivost a smrt a co když zmizí a pomine ten svět?“

– vtom už byl pokyn končit, stařeček by toho snad řekl víc; jen dal najevo, že platí, že věci zůstávají, že i tak to zůstává. 

Loučíme se. Sbohem. Podáváme si ruku. Schválně se chci starci podívat přímo do očí. 

„Ještě se setkáme,“ říká mi. 

*   *   *

Kromě poselství – které každý dostane jiné, jaké ho zrovna zajímá – mě zaujalo moje opakující se chování: položím otázku nebojácně jako první. Přitom tváří v tvář starci, mocnému vládci, zkrátka velké autoritě. V další imaginaci jsme se zase setkali s králem, jindy s královnou. I s nimi jsme každý hovořili, podstoupili nelehký rozhovor. A dověděla jsem se nebo viděla, když došlo na přehrání, že někteří před těmi autoritami poklekali. Já vůbec ne, mě to ani nenapadlo, odmítám to. Byť ty autority nebyli lidé. Před člověkem já nepokleknu, nemám co poklekat, jsme si rovni. A z toho vychází i můj životní postoj k autoritám. Často se s nimi obyčejně bavím, jsou to přeci lidé. Nebojím se jich, beru je za spojence. A mnoho lidí se chová jinak. Královské postavy v imaginaci ale nejsou vlastně lidé, jsou to mocnosti, bytosti, které mají moc nás poslat do vězení nebo do pekel. A ani před takovými já nepoklekám? Asi mám velké štěstí, že nemám zážitek, že by se mnou někdo zametl, někde mě zavřel, násilně držel, měl můj život ve své moci. To jsem vděčná. A není to i naopak – kdybych byla jiná, mohlo by se mi to možná stát. Jsem to i já sama, kdo vytváří v autoritách chování, které mě nedestruuje. Spíš spojenectví.

Fakt mě ty imaginace baví.

Jak by vypadal a co by říkal váš stařec?