Jeden už tam seděl. Kluk v palestinském šátku a s měkkýma vousama na bradě. Od takových často nevím, co čekat. Seděl bokem, do uličky. Zároveň se mnou přistoupil a přisedl si k němu cestující asi mého věku, na pohled frajírek, takový dobromyslný, na hlavě jednoduchou pletenou čapku. Na kapuce měl kožešinový lem – hned jsem si toho všimla, protože se mi takové bundy nelíbí, zvlášť na chlapech ne. Já byla skoro celá v hnědém a co si ti dva mysleli o mém šátku a červeně kostkované tašce, to nevím. I já jsem si sedla bokem, přes uličku, a tak jsme byli natočeni tři čelem k sobě a tvořili malý kroužek.

Mladík byl zabrán do knížky. Frajírek vytáhnul Kinder-vejce a jal se ho rozbalovat. Pokukovala jsem po něm pobaveně a říkala si: Schválně, jestli čokoládové vejce rozlomí podél švu vejpůl a celou polovinu si dá do pusy. Přesně tohle udělal a musela jsem se tomu smát. Abych schovala svůj úsměv a jeho příčinu, předstírala jsem, že si čtu zprávy na mobilu.

Když jsem zase zvedla oči, Kinder-vejce nikde, jen kuličku staniolu frajer žmoulal v ruce a klukovi vylézala zpod bundy krysa. Plavá s růžovým čumáčkem. Procházela se po svém živiteli, pobíhala a čenichala. On si četl dál a my dva ostatní ji pozorovali se zájmem. Krysa za chvíli přestoupila na frajera. Pochodovala po něm, i do kapuce mu lezla, i do pusy. Smáli jsme se tomu všichni tři nepokrytě a cestování metrem bylo o dost příjemnější, než obvykle bývá. Díky kryse. Nebo už díky tomu, že jsme si na začátku sedli tak, abychom na sebe viděli, a nikoli nevšímavě bokem, se skelným pohledem zarytým dopředu, ať se děje, co se děje?