VÁNOCE.
Na obrázku je moje oblíbená vánoční ozdoba, po babičce Kokodí a Dědínkovi; jak jsem je nazývala. Dávám na ni pozor a některý rok, když máme zrovna stromomilnou kočku, ozdobu raději nevěším. Letos ano, kocour už za pár let svého života prokázal, že nejraději leží pod stromem a ozdoby neshazuje a nehoní po bytě.
Odposlechnuto 23.12. v autobuse, ke kamarádce hovoří patnáctiletá dívka:
„Přišla jsem domů a myslela jsem, že jsem v obchodním domě Ikea!!! Máma už ozdobila stromeček, koupila velký koule, je vidět že byly drahý, všechno naparáděný… TO NENI ŽÁDNEJ DOMOV! To je nanic. To není žádnej domov. To je k hovnu.“
Tak to se u nás stát nemůže. U našich to vypadá jako na starém ošumělém crazy hradě, jehož kousíček jste viděli loni.
Zde další kousek – slaměná špice na stromečku a její pozadí. Raně barokní, řekla bych. Ale v zaručeně přesných uniformách. Všichni pajduláci, co táta vyráběl, jsou v přesných uniformách:
Pod nimi a nad nimi je knihovna. V popředí dole na stromku máme slaměné řetězy, které ladí ke špici a sjednocují stylově pestrou směs rodinných ozdob.
Letos jsem si vyfotila několik nejoblíbenějších papírových
– byla jsem ve veselém rozpoložení – a korálkových:
Jaképak by to u nás byly vánoce bez žáby!
Takhle vypadá krabice s ozdobami, když vylezu nahoru do kvelbu, sundám ji, rozvážu starý provázek, odklopím víko a odhrnu střapaté stříbrné řetězy, co se dřív prodávaly přibalené v čokoládových kolekcích:
Bok krabice:
A aby byly opravdu vánoce veselé, přidaly jsme s mámou na stromek několik nových exemplářů. Máma donesla krajkový zvonek od rodinné známé, která před rokem zemřela. Já přinesla tátovu veverku velkou jako dlaň, jeho hračku z dětství. Když mi bylo asi dvanáct, vyhodil ji. Tak jsem ji schovala do šuplíku a zachránila. Portrét veverky:
Jen zavěsit. Přišel její čas. Kdo by to byl ještě před pár dny tušil, že veverka bude na vánočním stromku.
V tom horním šuplíku také přechovávám gumového kominíčka, kterého mi věnoval můj profesor hry na violoncello. Jednou jsem přišla na hodinu a on tam kominíčka měl, právě ho od někoho dostal. I s plastovým žebříčkem přes rameno a vlněným čtyřlístkem. A já hrála ještě mizerneji než jindy. Profesor si všimnul, že pokukuju po kominíčkovi, a dal mi ho. Kominíčka na přísavce. Tu už dnes také nemá a šup s ním na stromek.
Mě takové uhozené ozdoby baví. Mají smysl. Nesou v sobě vzpomínky na konkrétní lidi. A vánoce jsou veselejší. Ze všech tradic jsem ochotná právě jen zdobit stromek, vyrábět perníčky a lít olovo. Tu poslední tradici jsem si zavedla sama, v rodině jsme to nikdy nedělali.
Příští vánoce vám zase nějaké naše ozdoby ukážu a možná konečně uvidíte i erby na stropě a kušníře na zdi, husitskou tramvaj, trůn nebo markytánky, kvůli kterým padl kus ubrusu. Co neuvidíte, je stromek v jednotném stylu. Na ten si můžete zajít někam do obchoďáku. Ne domů.
.
