A PŘÍŠTĚ SI MOŽNÁ ZAROLUJU…
Díky vám – díky, Helo! – jsem si pod minulým článkem matně vzpomněla, že roleta se musí napřed natočit na zafixovaných koncích, aby bylo co rolovat nahoru a dolů. To jsem udělala, jenže pak jsem ji sundala a ona zničehožnic nešla dát zpátky, najednou byla ta tyč kratší! A nešla tam a nešla.
KTERÝ?
Nenapadá mě, o čem psát, a myslím, že na tom ani tak nesejde. Prostě jen vykopnu jakékoli téma a ono se vyvrbí a bude akce dost. Dívám se, co se mi shromáždilo v rozepsaných odložených torzech článků. Nejnověji odkaz na obchod s koberci…
OPROTI VYBALOVÁNÍ…
Zde můj pokoj na lustru.
Postel rozložená, vlevo u okna. Včera jsem ji složila, abych měla dojem, že přece jen volný prostor je, a ne že jsou všude krabice a žlutozelené pytle. Do knihovny ještě vše nedostrkáno. Sešity z univerzity ještě neprotříděny. Papíry vůbec neprotříděny. Literární výtvory z dětství a studentských let částečně protříděny, zůstávají a zabírají celou skříňku. Pytel s hračkami se bojím otevřít, asi ho dám rovnou do gauče. To bleděmodré za mnou, visící na čudlíku skříňky, je košile, kterou mi máma vyžehlila, ačkoli má doživotní zákaz mi žehlit.
Chci obnovit pokusy o zavěšení rolety mezi okno; začíná být docela slunečno.
.
