ZELENÝ NOTES

Poradní den byl tentokrát dobrý. Atmosféra příjemná.

Jednou takhle před spaním, po popíjení se sousedem, jsem si pro sebe udělala vizuální střednědobý pracovní plán.

Jentak jsem si nakreslila svou baskytaru, načež druhý den se ozval Roj a sláva, bylo z  toho podnětné baskytarové setkání.

A baskytara teď vypadá jinak – místo malého trčícího šroubku už je tam zpátky třetí kroutivý čudlík, Roj ho tam namontoval. Bohužel to není jediná úprava, kterou prý ten nástroj potřebuje, ale já se rašplí nebojím a dílo zvelebím. A když už budu sundavat struny, koupím si nové.

UHOZENÝ VÍKEND

V pátek se dovídám, že Rulisa potřebuje růže na hrob.

Žije. Žije v předdušičkovém shonu a někdo si přeje na kameni růže, které mají na fotce-předloze pár centimetrů. Rulisa posílá tuto fotku a ještě další dvě instruktážní – kytici jiných růží a dlouhou stuhu, na kterou se vejde nápis VZPOMÍNÁME. Zadání je nakreslit požadovanou kytici na formát A3. Ale pozor – ujišťuji se, že se mi to nepopletlo – květy nakreslit tmavší než listy a za druhé: co nakreslím černé, bude nakonec bílé. Takže stíny bíle, světla černě.

Obrázky jsem invertovala a vytiskla, abych měla tmavé, co budu kreslit tmavé. Vzor, jak má vypadat výsledná kytice (vpravo), jsem pořádně zvětšila:

Kříž nedělat, ten bude zlatej.

Beru. Domnívám se, že na kreslení budu mít čas v sobotu večer, až doma uklidím, zabalím dárky, umeju okno, vyperu deku a batoh, přesadím fíkus a připravím se na příjezd nedělní návštěvy. Nějaký papír A3 snad doma mám – v nejhorším bílý rub balicího papíru. Takže ty dárky zabalím kdyžtak do něčeho jiného. Nebo pak do těch růží.

Zpět k instruktážním obrázkům:

Mně ta kytice vlevo připadá taková sametová, jak má být, kompaktní a katolická. Spořádaná. Zvlášť v porovnání s tou prohnutou požadovanou vpravo. Ta mi připadá ostřejší helvétská, asketičtější, evangelická. Nevím, proč, je to můj dojem. Co asi vyleze za růže mně …?

V pátek jsem jela z práce k rodičům, udělali jsme si oslavičku, zůstala jsem přes noc a na sobotní oběd (bramborové placky!). Máma měla ve váze jako z udělání pěkně rozvitou růži, tak jsem květ dopoledne nakreslila. Potřebovala jsem vyzkoušet kreslení světel tmavě a stínů světle.  Nikdy jsem to ještě nepodnikala a přípravná kresba se hodí:

Odpoledne pomalu jdu domů, ještě nakoupit maso na pečení, troje nealko-pivo pro řidiče, šťávu pro děti, pórek … jednu tašku s dárky už mám ze včerejška, takže nakonec se rozhoduji nezakoupit kytici nerozvitých růží. Snad půjdou nakreslit i bez předlohy; na internetu nějaké fotky jistě budou. Už bych kytici pobrala jen s obtížemi. Ani víno teď už nekoupím a kořenovou zeleninu na polévku škrtám; do levého ramene se mi zařezává asi 12 kg, na pravém mám zbytek.

V šest hodin vcházím dovnitř, dveře byly otevřené – co to? – maluje se! Já netušila, KDY se bude malovat. Jen jsem předem odmítla, aby se malovalo i v mém pokojíku. Zrovna ten víkend, kdy sem pozvu dvě návštěvy na nedělní oběd, tak se maluje… Takže kuchyň je mimo provoz. Děti si tu nepohrají – a tak se těšily. Všude jen igelity. Topení je odmontováno ze zdi. Internet odpojen. Malíři jsou fešní a potvrdili, že zítra tu ještě budou. Hned telefonuju kamarádům a druhým kamarádům, že akce je zrušena. Mám skvělé kamarády – všichni navrhli, že se můžeme sejít u nich. Výborně, takže zítra ve dvě, oběd každý extra.

Prát nebudu, stejně nejde topení a ještě by se mi něco umazalo od barvy. Internet nejde, to je škoda, ale aspoň mám teď večer akorát čas nerušeně nakreslit hřbitovní květy. Támhle leží pomuchlaná čtvrtka formátu A3, vida vida, nedávno jsem na ni lehce pastelkama na semináři kreslila svou relaxační kvetoucí louku. Otočíme na druhou stranu a růže mohou také vykvést!

Začínám vpravo dole stuhou, aby se na papír vešla. Vlnící se stuha. Dvakrát mě napadlo, že vytáhnu nějakou pentli nebo si ustřihnu pruh papíru, abych viděla, jak vlastně kroutící se stuha doopravdy vypadá, ale prozatím jsem to odložila. Načrtla jsem obrys stuhy, pak stonky tří růží. Poupě. Poupě nemám. „Kdybychom neměli poupě, museli bychom si ho vymyslet.“ A tak se také stalo. „Ono se řekne pupenec, ale seď nalitej na větvi!“ Štěstí že mám přípravnou kresbu aspoň pro tu třetí, nejrozvitější růži. Tu druhou nějak nakombinuju …

Někdo klepe. Asi malíři. Ne, je to nový kamarádský soused. Bydlí nade mnou v podkroví. Tam se nemaluje. Tam se topí. Ale uvařit večeři si dole nemůže, tak ho napadlo, jestli na ni nezajdem. Jasně. Jdeme do Modré stodoly. Je osm hodin. Svařák, večeřička, víno. Bavíme se stejně jako při vaření a u vína v kuchyni. Pod námi chrastí bowling. Pan domácí píše sousedovi, že přijel a zapojil internet. Výborně. Soused odepisuje, ať se domácí zastaví v restauraci … a zaplatí nám večeři, chtěl dodat, ale prosadila jsem, že to vyškrtnul. Domácí přišel! Jen si sednul a  zase šel, ne, nic nezaplatil. Oba jsme tam nechali skoro pětistovku.

O půlnoci zavírají, to už znám. Jdem domů, dopíjíme včerejší lahev, každý máme v sobě přibližně litr vína, pouštíme nahlas rádio, F. Mercury vévodí, v telefonu je celý videoklip, jé, jíme štrúdl mojí maminky, v půl druhé jdeme spát, snad se sousedovi zítra vydaří jeho plánované rande. Ještě že mám dopoledne čas dokreslit ty růže.

Ráno začínám kreslit v devět, za dveřmi někdo lechtá zeď. Ještě že je celkem teplo, s rukou ztuhlou chladem by se kreslilo zle. Listy mám jen ty z přípravné kresby, ostatní domýšlím. Jak vystínovat stuhu? Prostě nějak. Možná je to úplně blbě, možná ne. Zabalit dárky, vyčistit zuby, neumazat se od barvy, nafotit hotové růže za světla. Zapínáním počítače se nezdržuju, ale kde mám červenou kabelu – aha, v noci jsem ji odložila v kuchyni, naštěstí ji malíři přikryli a nepokaňkali, beru ji a jdu rovnou na autobus a hurá, zrovna v půl druhé jede, koupím víno a pochutiny na oslavu, dostanu prima dárky, holčičky se o mě přetahují, v osm večer přijíždím domů, pan domácí luxuje, neprozřetelně jsem se nabídla, že umyju záchodovou místnůstku, nakonec vytírám savovou vodou celé přízemí. Čtvrt na deset.

Ještě že jsem růže vyfotila za světla. Usedám k počítači, dávám do něj fotky, posílám Rulise. Dovídám se, že sousedovo rande bylo zrušeno uživatelkou. Rulisino ne. Pan domácí mi zapíná topení. Dávám si teplou sprchu. A konečně se podívám, jak budou růže vypadat bílé na černém. Vy to máte hned jako první obrázek článku. Tím končí jejich dobrodružství u mne a začne u Rulisy.

Myslím, že jsem olej chtěla zkusit kvůli Daumierovi. Viděla jsem v Mnichově jeden z jeho obrázků dona Quijota a líbil se mi, i barevně. Chtěla jsem si namalovat kopii. Měla jsem starý rámeček, do kterého by se akorát hodila. Tak jsem si pořídila speciální papíry na olejomalbu, abych nemusela napínat plátna, a začala. Zbytky olejových barev táta měl, i terpentýn, bělobu jsem dokoupila. Výsledek je stále neznámý, protože jsem obrázek nedokončila. Třináct let čeká, jak je.

Olejem jsem zkoušela namalovat i Boubín, pár snů a koček. Kocoura v balónu jsme mínila jako ilustraci pohádky, která ještě zatím neexistuje; můžete si jeho příběh domyslet:

Návštěva Madridu a také Toleda, jež leží v kraji La Mancha, mě inspirovala, byť ne quijotovsky. A vzala jsem to raději vodovkama. Zkoušela jsem hranatými tvary vystihnout … tvary, no, a směry, které významově nebo dojmově souvisí. Významově hlavně na třetím, nedokončeném obrázku, upomínajícím na malíře El Greca. Dva dokončené obrázky – Corrida a Flamenco – visely několik let v kuchyni. Mají formát jen asi A4.

Ornamenty tvořící rám jsou linorytová razítka. Šla mi vyrobit snadno, tak jsem pak nadělala celý pytel malinkých razítek – různých zvířátek a jednoduchých motivů. Jenže jsem je ztratila. Poslední stopa byla v práci v roce 2009. Načež nevím, kam jsem je uložila nebo odnesla. Škoda.

Třetí motiv je Korunovace Panny Marie. Dobrý motiv – ženský prvek božství, který katolická církev myslím dlouho neuznávala. Ale už nevím; tehdy jsem po nemalém úsilí dospěla k závěru, že pro mě katolická církev není nebo spíš já nejsem pro ni vhodná. Obrázek tedy zatím dokončovat nebudu …

Razítka jsem uplatnila i na čtverečkovaném obrázku čtyř ročních období (formát asi A3). Ten mi visel na zdi dlouho, ve více bytech. Ještě je v klip-rámu.

Pak už jsem si moc nemalovala, jen do jednoho velkého skicáku různé experimenty a z nich jeden akvarel podle reality (viz níže). Udivující je, že jsem dokonce použila perspektivu a dokonce ne chybně. Dokumentární hodnota je 1) v zobrazení schůdků v půdním bytě, kde jsme bydleli a kocour Šíma po nich dusal – přesně to slyším; 2) zachycení dřevěné kované truhly, kterou dělal kamarád na námořnický tábor, na pořádný pirátský poklad – cítím na prstech její kostrbatý povrch; 3) a v důkazu, že futrál na cello, co mi šil můj táta před 25 lety, míval kožené ucho od kufru – dnes už je bez něj. Věci pomíjejí, ale sluchová a hmatová paměť přetrvává. A vizuální paměť máme na obrázkách a fotkách. Aby nás upamatovala na paměť hmatovou a sluchovou, která se vlastní perspektivou zkreslit nedá?

NADIVOKO.

Autoportrét je základní cvičení pro portrét, to je jasné; je to model, kterému se nemusí platit honorář. Nějaké autoportréty jsem kreslila už dřív, ale v roce 2000 jsem se konečně začala postupně zajímat o výtvarné umění a zkoušet, jak působí na oko diváka (roz. na mne) tmavá plocha vs. světlá plocha, skvrna teplou barvou vs. modrozelený flek, ve stínu nebo na osvětlené části. K takovému studiu lze doporučit Paula Cézanna. Jeho práce jsou výborné. Nejen jeho světoznámé oleje plné všednodenních předmětů – cukřenek a jablek – nebo pracovité variace na horu Sainte Victoire. Jeho akvarely jsou ještě originálnější, fantastické. Paul Cézanne byl vůbec hodně originální a jeho vztahy k lidem také; jeho životopis je moc zajímavý – jak jako kluci chodili na jihu Francie na výlety s Emilem Zolou, potom později v Paříži se rozkmotřili, když Zola začal být zbohatlický snob a vypůjčil si jako hlavního hrdinu románu osobu ne nepodobnou Cézannovi, a ten starý bručoun to těžce nesl…

Asi od roku 2000 jsem občas koupila barevnou monografii malíře, co mne zaujal (Klee, Macke, Monet, Munch, Matisse, Gogh). Několik z nich schválně v angličtině, abych si pocvičila slovní zásobu. Jednu v němčině. A hlavně, hlavně jsem začala sbírat malířská díla na pohlednicích. A hádejte, kolik mám těch pohlednic Cézannových. Asi sedmdesát. Řekla jsem si: Když nemůžu mít originál a nesnáším reprodukce (asi jako nesnáším na sobě umělé perly nebo koženku, i když mě to často mrzí), pořídím si svá nejskvělejší malířská díla na pohlednicích. A nejlépe takových pohlednicích, které poměrně věrně vystihují barvy originálu. Kupovala jsem je přímo v galeriích, kde díla visí, ale někdy jsem natrefila na výhodnou koupi jinde – třeba soubor Monetových pohlednic edice Taschen na mne vyzývavě mával na stojanu před obchodem v Budapešti. Asi pět let jsem kupovala skoro jen pohlednice (a jsem vděčná bývalému manželovi, že mi to dopřál a ještě dost přispěl). Teď mám svou obrazárnu – kartotéku plnou 1) nejznámějších světových děl, 2) obrazů, které učarovaly mně osobně, a 3) přelomových děl výtvarného umění během celé jeho historie (ty tři typy se nezřídka slévají v jeden exemplář).

Přitahovalo mě převést objekty do hranatých tvarů. Tak jsem to aspoň vyzkoušela a namalovala se v oblíbeném ošuchaném vyrudlém červeném tričku z roku 1989:

Potom jsem dál experimentovala s ploškami ustupujícími a zastíněnými vs. vypouklými a osvětlenými. Fialový autoportrét (níže) mám docela ráda. Připomíná mi léto, fauvisty a Pechsteina. Nelekejte se, já žádný extra přehled o umění nemám – pamatuju si jen věci, co mě zaujaly; od Pechsteina mi utkvěl jeden obraz a to se ví, hned jsem si ho v galerijní prodejně musela koupit. Pohlednici, samozřejmě.

Druhý den jsem namalovala další autoportrét a koukám, že asi schválně barvami, které mi jsou protivné. Patrně jsem si řekla: To je pořád červená a oranžová, chce to změnu.

Následujícího dne jsem vyrobila opět autoportrét a i ten mám celkem ráda. Narozdíl od fialového ale ne na základě asociací; tenhle autoportrét mi nepřipomíná nic. Hádám, že cílem bylo tentokrát obrázek nepřeřvat sytými brutálními barvami, jak bývá mým zvykem.

Jeden autoportrét z těch prosincových dnů jsem už dávno vyhodila. Bohužel mi docela utkvěl. Byl modrý. V různých odstínech modré. Vypadala jsem na něm jako Honza Vyčítal a na krku měla místo límce ryby. Límec košile mi připomněl ryby, tak jsem je tam vrazila. Sorry, ryby, ale byly jste dost zubatý a blízko krku Honzy Vyčítala a já bych si vyčítala, kdyby se v mém obraze něco semlelo. Zvlášť tenkrát, to jsem ještě na vyčítání naskakovala raz dva.

No a šlus, už jsem se přestala malovat. I když vlastně naopak! – V roce 2000 jsem se malovat začala. Líčit jsem se začala. A přestala malovat autoportréty. To jsou mi souvislosti…

A přece – ještě jeden autoportrét jsem našla ve svých složkách, skicákách a deskách. Má dataci 14.2.2004. A je to mistr mezi autoportrétisty.

Rembrandt. Akorátže vyveden jako portrétní interpretace akvarelem.

Rembrandtovy autoportréty mám ve své sbírce pohlednic dva. Jeden mladý z Mnichova a jednu kresbu z Britského muzea. Chtěla jsem mít tři. Byla jsem podruhé v Londýně a kupovala v obrazárně pohlednice a myslela jsem, že Rembrandtův autoportrét už doma v obrazárně mám. Takže jsem ho nekoupila a nemám jeho asi poslední autoportrét, o deset let pozdější než ten, co jsem si namalovala.

Mimochodem četli jste knihu s názvem Rembrandt? Mně se hrozně líbila, což je u mě dost vyjímečné – takové knihy napočítám na prstech jedné ruky. Jejím autorem je Hendrik van Loon. Jednak píše o Rembrandtovi, pak o židech v tehdejším Amsterdamu a Spinozovi, a o postavě lékaře, něco jako byl náš Jan Jesenský. I pitva se v knize koná a dojde při ní k nečekanému odhalení. A já teď nečekaně odhalím jednu věc. Já tu knihu ukradla. Normálně se mi to nestává – nebojte se mi půjčovat knihy – ale tahle mě tak chytla, že jsem prostě musela, omlouvám se. Nevrátím.

Musím vám říct, že mezi těmi, kdo dělají hojně autoportréty, nejsou jen samí sympatičtí lidé jako já a Rembrandt, co si v klidu po nocích kreslíme a obvykle nekrademe a vůbec. Význačný mistr autoportrétu je Albrecht Dürer. A ten je mi teda dost protivnej. Úplně mě sere. Podle těch jeho autoportrétů je to děsnej náfuka. Vždycky se načančá a narafičí, aby vypadal. V Mnichově byl i v Madridu jsem ho potkala. Dokonce se namaloval jako Kristus. Tak to vidíte, co se mezi autopotrétisty najde. Ještě že už jsem dlouho žádný autoportrét nemalovala, jen fotila a to se nepočítá.

ZKOUŠKY A VYHLÍDKY  

V Nižboru u kamarádky jsem malovala temperou výhled z balkonku doprava (výše) a doleva (níže). A stejně mi připadaly moc zelený. Zelenou na obrazech jsem moc neměla ráda, hlavně ne jedovatou. Zkoušela jsem, jak při malování zeleně použít zelenou a nenaštvat se na ni. Formát asi A2.

Od stejně dobré kamarádky stejného jména, avšak jiné osoby, jsem se dověděla o zajímavém efektu, který vzniká spojením voskovek a vodovek. Vyzkoušela jsem to na malém formátu A4. Výhled z mého pokoje do vinohradského vnitrobloku se docela povedl – potvrzuji, že dojem dělá přesně takový, jaký jsem mívala při pohledu ze svého okna. Mívala, protože dnes už je to dokument; na dvoře se pár věcí pozměnilo, v okapu už neroste tráva a tak. Dokument je to i proto, že při pohledu na něj si vzpomenu, jak v bytě s balkonem vlevo bydlela moje spolužačka ze základky, nad nimi o pár let mladší kluk taky z naší školy a celkem jen nás ze stejné třídy bydlelo v tomhle bloku asi šest a na velkém dvoře jsme si hráli. Pravá polovina vnitrobloku byla vyvýšená, za zdí, a patřila hotelu Flora, nyní VZP. Jo, kino Flora, nejkrásnější kino hned ve vedlejším domě … Tam jsme chodili na Fantomase a Vinnetoua. Jindy jsme běželi dolů po Vinohradské do kina Květen nebo do Bia Illusion hned vedle. Kdeže stará pražská kina jsou. Do kin na Václavák jsme chodili s rodiči, ten byl už za hranicí našeho rajónu. Vyjímečně jsme došli až do Vršovic do kina Pilotů. Když se sešlo 5 lidí, promítalo se. Tam jsme chodily později na střední škole, s kamarádkou nižborskou. Tady je ten výhled i s větvemi jasanu před oknem, které mi mávaly na pozdrav:

Koncem VŠ jsem si teprve přečetla životopisy malířů – impresionistů i jiných. Měli jsme jich doma po babičce řadu. Začala jsem se orientovat. V té době jsem také teprve zjistila, jak se kreslí a měří perspektiva; chodila jsem půl roku na kreslení se spolužačkou. S tou, co letos bohužel zahynula. Achjo.

Kreslení mi šlo líp než ty pokusy s barvami, akorát perspektiva mě nebavila, nemám ji zažitou a nepoužívám měření poměrů a úhlů, když kreslím. Cítím se přitom asi jako kdybych malovala a používala přitom pravítko. Schválně pravítko a kružítko ani nemám, nechci. Radši ať to mám špatně a křivý a nanic, než abych promyšleně rýsovala, namísto radostného zachycování krásy kolem.

V roce 1999 mi umřela kočka, se kterou jsem žila 18 let, od první třídy. Dostala se mi pak do pár obrázků. Většinou byly podivně geometrické; chtěla jsme tak nahradit perspektivu. Některé zkoumaly, jak pomocí teplých a studených barev vytvořit objem. Nebo naopak, co to udělá, když se to udělá naopak. Obrázek níže se jmenuje „A Kitty tu není“ a irituje mě na něm, jak byl malován strnule pomalu, ty nejisté pomalé tahy a vybarvování a obtahování. Hrozný. Kitty a ubrus mě na něm přecejen baví.

Zkoušela jsem, jaké barvy k sobě ladí odstínem a jaké komplementárně. Koupila jsem si akvarelové papíry.

Tetě E. jsem slíbila obrázek. Uvažovala jsem tehdy, že jí dám tenhle louskáček nebo jí namaluju Boubín, ale nakonec nic. Letos na jaře umřela. Se mi zdá, že moje obrázky jsou snůška vzpomínek na lidi a časy, co jsou pryč. A to jsem sem nedala obrázek svého kluka, pozdějšího manžela, jak sedí geometricky v mém pokoji.

Jezdili jsme na stanové tábory do Orlických hor na základnu a do Lužických hor na louku. V rámci jedné etapové hry šly družiny na Luž, kterou jsme nazývali Perunova hora a jindy zase Olymp; přišlo na to, kdo jsme toho roku byli. Já čekala včas na Olympu, až přijdou. Dlouho. Malovala jsem výhled na Ralsko a Bezděz. Začala jsem pozadím v pravé horní části a vypadalo báječně, i němečtí turisté říkali Schön. Pak jsme tam dodatečně brutálně dopráskala popředí v experimentálních barvách.

Načež jsem se vrátila k záměru namalovat Boubín pro tetičku. Nakreslila jsem si na podzim výhled na Boubín, jak ho zná, přímo od příbuzných. Doma jsem ho potom vyvedla v barvách a to olejových. To už jsem nebydlela u rodičů. Boubín jsem tetičce nedala, ale nechala jsem ho nafotit mámě na tričko, vánoční dárek.

Když už jsem měla vytažené ty olejové barvy, ještě jsem zkusila tentýž obrázek sestavit z různě vzorovaných barevných ploch:

Zůstala jsem na VŠ na postgraduálu, nic moc se nezměnilo –  pozadí by mi šlo, s popředím jsem si nevěděla rady a perspektivu jsem kamuflovala různými způsoby.