SEN 24.4.2013

Spěchám v noci potmě na ples, mám šaty a něco černého přes ně. Chci jít cestou na záchod v parku nebo v přilehlé ulici, kde moc lidí nebydlí, ale kupodivu všude venku jsou lidé, nemůžu si nepozorovaně odskočit.

Na plese. Cesta z plesu, s rodiči mého tanečníka. Začaly mi padat šaty z ramen, jsou mi veliké, příliš volné. Všimla jsem si toho teď, ale otec tanečníka říká:

„No to snad už od začátku, ne?!“

Chceme jít s pár holkama ještě jinam. Koukáme v předsálí na plakát, co kde dávají. Jedna (kolegyně z výcviku Hanka) říká něco o Kamče Moučkové, evidentně o ní dost ví, má ji moc ráda, možná ji zná. Chci jim říct, že já se s Kamilou Moučkovou párkrát setkala jako předškolní dítě u nich na chalupě, kterou měli se Zahajdou (to je pravda v realitě). Ale neříkám to, protože jsem dojatá; chtělo by se mi brečet při vzpomínce na ráznou Kamču.

Koukám se na krátký film, co se tu promítá na zdi: Brána zahrady před domem, velká zdobná mříž. Jak jde čas, mříž se zmenšuje, zjednodušuje, je méně honosná; asi jak nejsou peníze a už se takhle zdobně nestaví. Pak vidím, že proměny v čase se ukazují i na velkém činžáku vzadu v zahradě za bránou – chátrá a jakoby zčernal.

Přicházím někam domů. Chce se mi si sednout do akvária jako do vany. Vlezla jsem tam v šatech. Nocovala jsem v něm. Pak opatrně vstávám, sundavám batoh, crčí z něj voda, odhazuju ho vedle na štěrk, abych mohla z akvária snáz vystoupit a nekopla do něj, nerozbila ho. Vody je v akváriu už jen po kotníky, když jsem se postavila. A rybky jsou některé mrtvé. Některé jsem rozmáčkla. Nepěkný pohled. Lezu z akvária ven, opatrně bez nehody. Ale ty mrtvé rybky…

* * *

A při probuzení ve mně zní píseň. To mi někdy sny dělají, že k nim patří píseň, která nese důležité sdělení. Dnes je to píseň, co zpívala Jitka Zelenková. Poslouchala jsem ji v dětství. Pamatuju si zkreslený kus, ten tedy patří ke snu (co je v písni jinak, je zvýrazněno):

…

už vůbec nic

Já už se nedokážu

ani své lásky zříct

Ty jsi tak nad věcí

Já umírám s ní

A kouzlo mé

je v zatmění

To není žal

To není stesk

To není výčitka

Snad jen lásky ples

Ne, to není pláč

Kdyby to byl

tvé vrásky by smyl

…

rybička

z akvária

za sklem toužící

která našla cit

Jak mohl

bys

žít?

*   *   *

Sen říká, že v nitru je mi mnohem mnohem smutněji, než si připouštím v denním životě. Nebo spíš že bez racionality by mi bylo smutněji. Našla jsem písničku na internetu celou a to mě dostalo. Je smutná jak prase:

Kdybys byl sám

jako jsem já

a láskou zanícen

ztrácel bys klid

Uměl bys žít?

Kdybys byl sám

tak jako já

S kým bys pak rozmlouval

s kým hořkost pil

Mít mrtvý byt

Jak mohl bys žít?

Já nezvládám

už vůbec nic

Já už se nedokážu

ani své lásky zříct

Ty jsi tak nad věcí

Já umírám s ní

I slunce mé

je v zatmění

To není žal

To není stesk

To není výčitka

Snad jen lásky blesk

Ne, to není pláč

Kdyby to byl

mé vrásky by smyl

Kdybys byl sám

jako jsem já

Vězněná rybička

z akvária

za sklem toužící

která našla cit

Jak mohl bys žít

SNY 31.3. a 1.4.2013

Obě noci jsem spala u rodičů a obě noci jsem měla pod polštářem kámen ze šamanského ostrova v Mongolsku.

Celý příspěvek →

SNY 3.3.2013

„To je těžká rána, těžká rána,“ říká můj milý Akční Hrdina.

Ohodnotil tím činnost gangu několika mužů, kteří někoho poraní takovým způsobem a nástrojem – asi tupým nožem – že člověk ještě delší dobu žije, ale nemá šanci, určitě umře, je to smrtelná rána.

*   *   *

Spím / bydlím / nebo pracuju někde v suterénu. Vlhnou tam dnes rychle zdi, asi jak taje sníh. Ptám se ostatních – ty to nepřekvapuje, prý to tak bývá. Mně to připadalo vyjímečné, už ohrožující, trochu jsem se bála, že zdi nevydrží a spadnou.

Předtím s tím gangem to byl podobný pocit obav, možnosti ohrožení.

*   *   *

Jedeme s babičkou do Itálie. Neseme spolu velkou tašku, jdeme po ulici na nádraží, abychom chytly vlak. Ona je štíhlá, čupr, jde hodně rychle a když si nevšimne obrubníku a udělá z něj velký krok dolů, nevadí jí to.

Na nádraží vlak je. Strojvedoucí – žena zrzavá – se usmívá, stíháme nastoupit. Je to vlak do Vídně, potvrzuje. Říkám si, že ve Vídni napíšu na blog jen krátkou zprávu: „Vídeň – hlavní nádraží, přestupní stanice.“ A kdo to přečte, pochopí, že někam jedu.

Už jsme v té Itálii byly asi loni; vybavuju si nižší dlouhý hotel v lesíku, za ním je v kopci v lesíku potok. Moře tam je asi taky, dole :-)

SEN 2.3.2013

Jedu na koni, pomalu. Nemám žádnou uzdu a ještě na klíně vezu kocoura. Hlídám, aby neutekl. Jedu po silnici a ještě mám na starosti autobus plný klientů, co jede těsně za mnou. Nevím, kam jedeme, kde budeme ubytovaní. To ví šéf; už tam byl. Na téhle louce, po které jedu do kopce, taky byl – cestou z hor si na ní ještě zalyžovali. Ale teď je tu tráva. Stmívá se, jedu na koni a objíždím na silnici tyčový věšák se šaty, co tu někdo nechal stát nebo ho odhodil cestou.

V jednu chvíli – už v cíli? – hledám v batohu přepravku na kočky, abych do ní dala kocoura. Ale zapomněla jsem ji. Dám ho do krabice na klobouky? Starám se, co udělat, ale nepanikařím.

Přijeli jsme do cíle, ubytováváme se. Kolega Michal a já máme pokoje na kraji, proti sobě. Zjistili jsme, že naše pokoje mají každý své vlastní příslušenství, kdežto jiné pokoje asi společné. Jsem ráda.

SEN V PONDĚLÍ 28.1.2013

Obama si mě oblíbil. Dal mi i pusu. Jsme si blízcí, máme se rádi. Žádnou nevěru ale ani jeden nemáme v úmyslu. Hřejeme se vzájemnou příjemnou náklonností.

Právě ubytovávají jeho s manželkou a mě taky někde na výjezdu v domě na venkově, jdeme po pěkných dřevěných nových schodech dolů. Ubytuji se – hlavně nenápadně! :-) – v místnosti blízko prezidentského páru; držím se v jejich blízkosti, aby to klaplo, o čemž ostatně není pochyb. Sedíme během ubytovávání na zahradě toho domu u stolu na trávě, svítí sluníčko, usmívám se, je mi příjemně, mám radost, jsem spokojená.

SEN 7.1.2013

Přijeli jsme někam autobusem, zastavil u pumpy nebo na parkovišti. Moje matka tu velí – dává mi bílý plášť, ať si ho vezmu na sebe. Všechny lidi z autobusu chce pozabíjet. Mám to dělat já. To nechci, nechci ten bílý plášť, nechci, aby ti lidé zemřeli. Mám odmítnout? To nepomůže, naopak budu zabita i já. Mám utéct do hor? To také ničemu nepomůže. Nebo to nejde. Nepříjemná situace, nevím, co dělat, nevím východisko.

Ve větší místnosti více lidí. Ženy. Obývají celý byt nebo dům, jsou tu asi nuceně internovány. Některé jsou ještě děti. Jedna žena to tu kontroluje, přišla se podívat. Dívka v červeném trikotu předvádí jí a jiné dívce, jak se dělá hvězda, precizně, v klidu, s úsměvem, tiše. Jakoby nic. Vidím, že jiná žena jí něco potom na zemi říká do ucha. Ale pořád všechny jakoby nic, v klidu, smířeně a s úsměvem dělají, co čeká ta kontrolující hlavní žena. A najednou šup – ve chvíli, kdy už by se rozhodla nechat je vyvraždit, asi – vtáhnou ji vysokými dveřmi do vedlejší místnosti vlevo. A tam … dá se domyslet, že několik žen ji ubije. Vražda tyrana. Byla velké nebezpečí, chtěla je nechat nelítostně zabít. V tu chvíli je ale hlášena uniformovaná kontrola, ženy to musí nějak zase nahrát, zařídit, aby se zachránily, zakamuflovat nepřítomnost té nebezpečné velitelky. Spolupracovat. Jedině spolupracovat jako před chvílí, jinak by to nešlo.

*   *   *

Z dvojdílného snu jsem neměla žádné hnusné pocity, nebyl to děsivý sen. První část byla bezvýchodná, bezradná, druhá našla východisko ve vzájemné spolupráci. To je jasné.

A další věc, po probuzení mi kdovíproč jasná, je, že sen se týkal mých tragických scénářů. Těch tklivých fantazií, do nichž jsem se vydatně položila před usnutím. Tentokrát jsem se jich včas nezřekla jakožto pošetilých dětinskostí, ale prožila jsem je zase, šla jsem do nich, nechala jsem ať působí, ať si zařádí, ať si vyrazí ven. Ať mě prostoupí, aby pak v míru odešly. Jaké byly?

Dojemnější film jste neviděli! I lékaři byli naměkko! Já totiž darovala ledvinu. A hádejte komu. To se ví, svému milému. A teď si představte, že on nevěděl, kdo byl tím pohotovým dárcem, který ani na okamžik nezaváhal! A přitom tak nesnáším doktory a hadičky se mi hnusí a fuj. To je hrdinství, co! On si obdarovaný myslel, že jsem za ním jen přišla do té nemocnice na návštěvu; nevěděl, že obývám lůžko ve vedlejším pokoji. A to celé proběhlo asi v deseti variantách, přátelé!

Až když věrný přítel Akčního Hrdiny mu sprostě nadával do telefonu a zlomil se mu přitom hlas, jemu, který bývá obvykle tolik vesel, až v tu chvíli se našemu pacientovi rozsvítilo, prozřel – měl bleděmodrý župan, nevímproč – a pochopil, jaký hrdinný čin lásky jsem spáchala. A přišel do toho sousedního pokoje. V jiných variantách se dokonce objevovala bývalá manželka; Akční Hrdina k ní domů šel zotavit se z nemocnice a případně tam už zůstat. Kdežto dárce ledviny ještě nemohl ani jít domů ani neměl místo, kde by se mohl zotavit spolu s nositelem své jedné ledviny, natož o něho ve svém stavu pečovat. Ach.

Hořce zavtipkovala tato skromná dárkyně: „Moje ledviny nebudou pohromadě; jedna bude tam, kam ji ta druhá nemůže jít nikdy ani navštívit.“ Všeobecné dojetí lékařského personálu. A to jsou drsňáci.

Nebo jiná varianta hořkého vtipu: „Chtěla jsem jen, abychom aspoň jeden víkend za poslední dva nebo tři měsíce trávili spolu. A třeba v nemocnici. Ale ani to se nepovedlo…“ Načež všichni slzí, hlavní mužská role prozře a směřuje k happy endu forever. To ostatně v každé variantě.

Snad i v realitě, že.

*   *   *

To pro ilustraci, abyste viděli, že ta krásná okřídlená a básníky opěvovaná fantazie má i destruktivní aspekt. Možná bez něj nemůže být? A tragické je směšné vždy, nebo jen u mě? Je to určitý signál. – Tyhle věci jsme už probírali nedávno. Bylo to zajímavé a už je to tu zas, protože mám pocit, že se po snu něco proměňuje.

Byl sen o nutnosti vyvraždit tragické scénáře? Že se personifikovaly jako ženské elementy, to mi sedí. A co ta spolupráce? Není to nakonec naopak, že je potřeba spolupracovat jako celek, přijmout i pošetilosti své fantazie, protože po vraždě tyrana přijde další tyran a nic se nevyřeší? Nevím; uvidím, jak se to vyvine – nejpozději zas v době příštího menstruačního syndromu se sejdu s námětem tragických scénářů. Jestli budou „úspěšně“ natočeny a uvedeny opět jako velkofilm, anebo zůstanou jen jako námět v šuplíku, se ukáže.

SEN 12.12.2012

Procházím městem s pár kamarádkami. Mluvíme o tom, jak se teď jednotlivé čtvrtě mění; v každé čtvrti je tendence opravit a zdůraznit její nejvýraznější bod – jedno náměstí, jeden kostel s radnicí, hlavní křižovatku s věžními hodinami … prostě vypíchnout jeden architektonický symbol, který bude čtvrť charakterizovat na fotkách, na webu, v turistických průvodcích a tvořit její image.

Zároveň ostatní ulice ale už zůstanou neznámé, nikdo tam nepůjde, všechny budou podobné, z podobných činžáků, jako je to v některých městech na Západě (vybavuje se mi Madrid a koukám se na pár nově postavených činžáků – pod balkonem už oprýskávají!). Vliv globalizace. Bude to jiné, je to škoda, říkáme si – dřív jsme chodívali uličkami, byly různorodé, zajímavé, byl v nich život; a teď už je skoro nikdo neuvidí, nebude se do nich tolik chodit na procházky, každý přijde jen k tomu hlavnímu architektonickému symbolu, nepustí se do teď jakoby nezajímavých ulic.

SEN 10.3.2012, NOCOVÁNÍ V KLÁŠTEŘE

Celý příspěvek →

SEN 5.12.2011

Celý příspěvek →